3) Úkony doplňující: směřují k dosažení cílů, které svou povahou, rozsahem nebo trváním přesahují možnosti jednotlivých občanů, rodin a jiných nižších skupin (např. Obrana státu).

 

Má stát nějaké náboženské základy ?

Třebaže státní autorita ve společenské oblasti své působnosti objektivně nezávisí na náboženství, přirozeně plně závisí na náboženství ve své subjektivní duchovní podstatě. Ostatně ani případná, objektivní nezávislost státu na náboženských hodnotách není bezvýhradná ani dokonalá. Stát se totiž může společensky jen do určité míry vymykat hodnotám náboženství, a to dle místních a dobových okolností. Pokud se stát poněkud vymyká náboženským hodnotám, tedy je to k jeho škodě, že není dost posvěcován a kultivován těmito hodnotami. Vliv náboženství na stát má dvojí stránku: kulturní a společenskou. Samo slovo kultura a kultivovat pochází od slova kult. Náboženské hodnoty v subjektivní duchovní podstatě přirozeně dokonale kultivují stát, zhodnocují ho a vtiskují státu, jeho ústavě a zákonu podstatný tvar, podstatně ho strukturují. A tento kultivující vliv náboženství na stát se děje vždy a všude, jinak by stát a právo v podstatě vůbec nebyly. Kdokoli by se pokusil vykořenit ze státu tento jeho duchovní, kulturní základ, zrušil by tím sám stát. Náboženství však působí na stát nejen jako kulturní hodnota, ale i jako zvláštní sociální tlak. Tedy nejenže náboženské hodnoty přirozeně jsou a působí v duchovní podstatě každého státu a práva, ony působí na stát a právo také jako případná společenská podmínka, která objektivně usnadňuje trvání státu a jeho činnost. Ale toto případné podmiňující působení náboženských hodnot na stát není dokonalé: náboženství působí na stát jako sociální tlak pouze v nějaké míře a stupni. Podle stupně sociálního tlaku náboženství na stát se liší jeden stát od druhého, a také stejný stát během doby.

Náboženská víra přesahuje stát a jeho politiku. Současně však mnohostranně působí i na stát a jeho politiku. Je sice pravda, že náboženství je z hlediska státně politického soukromá záležitost. To však neznamená, že náboženský život člověka, rodiny a jiných skupin překáží nebo může překážet jejich činnosti ve státě. Stát a státní politika musejí mít jasně vymezeny hranice své pravomoci. Rovněž hranice náboženské oblasti společenského života mají tvořit nejmocnější obranu proti odchylkám státní moci a proti znásilňování svědomí občanů. Rozdíl mezi státem a náboženstvím dodává jejich vzájemným vztahům zdání jakéhosi napětí. Někdy je případný sociální tlak náboženství na stát tak velký, že dané náboženství pohlcuje stát: dělá se státu povolný prostředek náboženské činnosti. Jindy zase nějaký stát si přisvojuje náboženství tím, že ho snižuje na prostředek své moci ve společnosti (Clercq 1971). Avšak jak náboženská oblast společenského života, tak oblast působnosti státu ve společnosti mají svou nezávislost a své vlastní zákony. Působnost státu a náboženství se setkává v oblasti mravní (Dondeyene 1964).

Má stát nějaké mravní základy ?

Stát se v podstatě neobejde bez mravních základů, protože se neobejde bez člověka. Avšak dříve než se člověk stává občanem čili státním příslušníkem, stává se členem rodiny. Jako člen rodiny se samovolně stává členem sousedství, obce, národa. Každé z těchto společenství má přirozená práva, nezávislá na státních právech. Především ale jedinec sám jako svobodná bytost má v poměru k jiným svobodným bytostem a věcem jistá práva, do kterých stát nesmí zasahovat. Naopak to vtiskuje mravní tvar a skladbu státní pravomoci. Ježto tu jde o přirozené vlastnosti společenské povahy člověka, nesmějí být potlačovány tím, že by byl člověk vtěsnáván do státních zařízení. Naopak, tyto přirozené vlastnosti musejí být pojaty do státní soustavy bez podstatných změn.

Cílem státu není přetvářet přirozenost člověka, nýbrž pomáhat jejímu plnému rozvoji. Člověk je od přirozenosti svobodný a existující pro sebe. Každý jedinec je obdařen vůlí, jíž je schopen svobodně se rozhodovat ve státě. Lidská svoboda je svorníkem ve výstavbě každé účelné lidské společnosti (Maritain 1933). Rovnost svobody spočívá obecně v tom, že všichni lidé podléhají stejnému božskému zákonu a jeho důsledku - přirozenému zákonu mravnímu. Rovnost svobody ve zvláštním smyslu - pokud jde o občanskou společnost - spočívá v tom, že všichni lidé jsou povinní řídit se pozitivním právem a zákony. Z toho pouze obecně vyplývá, že vláda nad občany je vládou na svobodnými bytostmi a že směřuje k dobru ovládaných. Každá svobodná volba ve státě vyžaduje cílevědomé zvnitřnění, vyspělé podle mravních požadavků, tedy podle požadavků řádu, který Stvořitel vtiskl do lidské přirozenosti. Občanské uvědomění, k němuž se člověk pozvedá, je důsledek humanitních snah (Clercq 1971). Skutečně demokratický stát spočívá na mravní vyspělosti nejširších vrstev společnosti (Masaryk 1933-34). Demokracii vyznačuje především pojem lidství (Beneš 1924). V demokracii musí být brán ohled na každého jedince jako na osobnost. Současně však demokracie předpokládá své příznivé hodnocení ze strany občanů, a z toho vyplývající postoj a účast ve veřejném životě ve státě. Demokracie se tím snáze může zvrhnout, čím méně se občané starají o politický život státu a čím více daným zřízením pohrdají (Fuchs 1930).

 

Jaká je skladba státu ?

Budova státu zahrnuje některé podstatné prvky, bez kterých se stát nemůže obejít. Jsou to: množství lidí, společný cíl, oprávněná autorita. Dále jsou zde prvky případné: donucovací zařízení, úřednické těleso, vojsko, policie, atd. Stát nemůže vzniknout bez lidských bytostí. Nestačí k tomu ani samotný jedinec. Je k tomu zapotřebí většího množství lidí. Avšak pouhé shromáždění lidí ještě nedává samovolně vzniknout státu. je třeba, aby tito lidé byli sjednoceni, a to způsobem, jaký odpovídá bytostem rozumným a nadaným svobodnou vůlí. To se děje, pokud všichni směřují spoluprácí ke společnému cíli, totiž k obecnímu dobru. Co však nejlépe vyznačuje budovu státu je oprávněná autorita čili pravomoc. Jejím úkolem je vymezit pravdy obecního blaha, zvolit vhodné prostředky k jeho dosažení a účinně pohnout vůli občanů k účasti na jeho uskutečnění. Pravomoc je tedy tvarujícím prvkem státu. Ona vtiskuje státu podstatnou strukturu.

Stát představuje mnohost a současně jednotu. Množství lidských bytostí sjednocených společným cílem a jednotnou autoritou. Z hlediska společenské činnosti představuje stát proces sjednocování. Státní pravomoc totiž sjednocuje, usměrňuje a zaručuje součinnost občanů tak, aby se každý z nich svým způsobem podílel na uskutečnění obecního dobra.

Výstavbu státu je možno postihnout ještě lépe, pokud jej bereme v úvahu jako skutečnost, která má také duchovní povahu. Lidé, vytvářející občanskou společnost, jsou vnitřně spojeni úsilím o stejný cíl - uskutečnění dobra celé obce. Jako rozumné a svobodné bytosti mohou být přitahováni a uvádění v činnost pouze takovými hodnotami, které zasahují rozum a vůli, totiž pravdou a dobrem, duchovními hodnotami.

Stát má pravomoc nařizovat a ukládat závazky. Tato zavazující povaha státní pravomoci a mravní závaznost jejich nařízení vyplývá z jejího vnitřního poměru k řádu svrchovaných hodnot majících základ v Bohu. Stát totiž může nařizovat a vyžadovat také s použitím donucovacích prostředků, aby byla prováděna jeho nařízení, sledující uskutečnění či ochranu pravdy, krásy, spravedlnosti a dobra společnosti a jejích příslušníků. Pokud by tomu tak nebylo, potom by daná státní autorita pozbývala vlastnost ukládat závazky; pak by její nařízení nezavazovala nikoho ve svědomí; potom by znamenala zvrácení do pouhého soustředěného politického násilí. Občané jako lidské bytosti smí být ovládání způsobem, jaký je v souladu s jejich důstojností, totiž přesvědčováním. Donucení je oprávněné jen v případě neospravedlnitelného odporu či odboje. Lidé však mohou být vnitřně přesvědčeni o nutnosti poslouchat pouze ve světle pravdy a v zájmu dobra, tedy zase působením duchovních hodnot (Pavan 1967).

Donucovací prostředky nějakého státu nejsou jeho podstatným rysem, třebaže veřejné mínění často směšuje státní pravomoc a politickou moc. Státní pravomoc je sice také mocí, ale oprávněnou. Oprávněností se státní pravomoc podstatně liší od moci zájmových skupin ve státě. Pokud stát používá politické moci, tedy jí používá oprávněně. Ovšem politická moc je jen případný prostředek státní autority (Duverger 1966). Ačkoli některá politická strana a jiná organizace vyžaduje od svých členů skoro vojenskou poslušnost, nebo dokonce k ní donucuje své členy, nemůže je k poslušnosti zavazovat ve svědomí. To ji podstatně odlišuje od státní autority (Fuchs 1930). Na rozdíl od státní pravomoci, která je ústřední, politická moc je rozptýlená ve společnosti.

Co je to politika ?