1. Působením jednotlivců: apoštolát vykonávaný jednotlivcem (Jan 14,4) je základem a předpokladem každého náboženského působení, vycházejícího z rodiny a směřujícího k širšímu církevnímu společenství.

2. Společné působení: sdružení, řády, bratrstva (ChL, 28-29). Zářným příkladem je sv.Zdislava, denně posvěcující vlastní rodinu, a jejíž duchovní vliv jde dál cestou členství ve III. řádu sv.Dominika ke všem, kteří toho mají nejvíce zapotřebí (názorově bloudící, opuštění, hladoví, nemocní, zranění, uvěznění, aj.).

V náboženském působení rodiny, které směřuje směrem z rodiny do okolí, mají rodiny a jejich příslušníci vycházet vstříc požadavkům města. V městě totiž mnozí lidé žijí v bezejmennosti sídlišť, postrádajících sousedská a jiná společenství, a přitom duchovně živoří. Působení rodiny nelze omezovat na úzké hranice své farnosti nebo biskupství. Rodiny a jejich příslušníci se musí přičiňovat mezi farnostmi, mezi diecézemi, ba i mezi národy.

Působení církve jako společenství modlitby a vzájemné pomoci v malých skupinách plní velkou úlohu na rozvoji sousedství v prostředí města, kde toto přirozené společenství rodin trpí tak jako samy tyto rodiny lidskou lhostejností, neúctou k důstojnosti každého člověka, bezejmenností v prostředí totalitní anebo spotřební společnosti. Toto působení církve není zdaleka jen záležitostí náboženského života rodin v podmínkách nesvobody, nýbrž právě v tomto samovolném působení církve sloužící v podmínkách průmyslové společnosti je jádro jejího působení. (ChL, 25). Vlastním polem evangelizačního působení rodin je oblast hospodářské, politické a společenské činnosti vůbec, ale také oblast umění, školy a hromadných sdělovacích prostředků (ChL, 23).

 

Jakými poruchami trpí rodina ?

Poruchy manželství a rodiny lze rozdělit na poruchy skladby a poruchy úkolů.

Poruchy skladby rodiny zahrnují předně nenormální vznik manželství a rodiny. Jde o takový vznik, jemuž např. předchází "manželství na zkoušku". Výzkumy (Rozinajová 1980) ukazují, že převážná většina mladých lidí považuje předmanželský pohlavní styk těch, kdo hodlají vstoupit do manželství, za správný. Další výzkumy (Raboch 1987) ukazují, že asi polovina prvních dětí je u nás počata před manželstvím. Marně se snaží mnozí sexuologové ospravedlnit "manželství na zkoušku" a přikládat mu nějakou hodnotu. Samotný rozum totiž říká, že něco takového je lidsky nepřijatelé: s lidskými osobami se nesluší dělat pokusy. Důstojnost člověka vyžaduje, aby lidské osoby byla vždy a výlučně předmětem lásky, která se dává druhému bezvýhradně a bez časového ani jiného omezení (FC, 80,84).

Další poruchou skladby rodiny je omezení či zmenšení její velikosti. Toto zmenšení české rodiny se projevuje vymíráním národa: Statistická ročenka České republiky (1995) uvádí, že v roce 1994 dosáhl přirozený přírůstek na tisíc obyvatel záporné hodnoty (-1,0). Jiným důsledkem toho je, že česká společnost stárne (Rabušic, 1995).

Rozklad stavby manželství a rodiny se děje rozvodem. Statistická ročenka České republika (1995) uvádí, že zde bylo v roce 1994 rozvedeno 52,9 rodin na sto sňatků. Průměrná délka trvání rozvádějících se manželství činí zde 10-11 let. Přitom ubývá rozvodů po 10-14 letech. Manžel s manželkou už nečekají, až děti dorostou. Neustále vzrůstá počet manželství s malými dětmi (Máchová 1970). Rozvod je nejčastější příčinou vzniku neúplných rodin (cca 34 %), kdežto úmrtí jednoho z rodičů 30 %, narození dítěte mimo manželství 10 %, jiné příčiny 26 %. Skoro 70 % rozvádějících se manželství jsou manželství s nezletilým dítětem, největší počet je s jedním a se dvěmi dětmi (Brablcová, 1979). Statistika dokládá, že ten, kdo se rozvedl, udělal to většinou proto, aby mohl uzavřít další sňatek. Vzhledem k jeho zklamání z prvního a platného manželství uchyluje se často z opatrnosti k "nesezdanému soužití", resp. k cizoložství.

Poruchy úkolů rodiny zahrnují především poruchy reproduktivní úlohy. K těmto poruchám patří nemanželské předávání života, antikoncepce a potrat.

Nemanželské předávání života, které se projevuje jako neprovdané mateřství, vypadá dnes jinak než v minulosti. Zatímco dříve to byla pohroma mladičké, naivní, nezkušené, svedené a opuštěné dívky, dnešní matka dítěte narozeného mimo manželství vypadá docela jinak: především každá třetí není svobodná, nýbrž rozvedená. A až na výjimky, není nezkušená. Bezmála polovina nemanželských dětí (41 %) se rodí jako děti druhého a třetího pořadí. Nejčastěji má česká žena nemanželské dítě mezi 25 - 30 lety (Možný 1990).

Antikoncepce je umělé zabránění přirozeného početí neboli uzavření se manželství plodivému procesu, v němž se má předávat život. Umělé prostředky a postupy (přerušování) užívané při pohlavním styku drasticky zasahují do řádného chodu lidského ústrojí a navozují stav nenormální. Přirozený styk muže a ženy je znetvořen, protože úkon lásky byl odtržen od úkonu plození. Navíc nepřináší ani žádoucí uspokojení fyzické ani psychické. Přes všechny okamžité pocity štěstí se dlouhodobě dostavuje neuróza aj. poruchy. Nejvíc na to vše doplácí žena, a to přinejmenším postupným zneplodněním (sterilizací). Když Hitler prosazoval povinnou sterilizaci všech tělesně a duševně postižených osob, byli tím všichni rozumně smýšlející lidé právem vyděšeni. Po létech se však mnozí lidé začali sami uchylovat k postupnému zneplodňování a mrzačení.

Křesťanská sociologie se v řešení této sociální otázky staví na stranu přirozeného řádu lidského života a proti jeho umělému znetvořování. Otázka antikoncepce není jen důvěrná osobní záležitost těch, kdo ji provozují, ale také veřejná společenská záležitost, a to zejména v českém národě, který stárne a vymírá. Umělá antikoncepce je kromě toho porušováním lidských práv dětí. Děti mají lidské právo na to, aby byly ve své matce přirozeným způsobem počaty z lásky svého otce a své matky, a nikoli náhodou, omylem, aj.

Potrat je umělé přerušení zahájeného přirozeného procesu předávání lidského života. K tomu umělému přerušení přirozeného plodivého procesu se uchyluje žena, která se z různých důvodů zbavit dítěte, které už bylo počato. Statistická ročenka České republiky (1995) uvádí, že v roce 1994 bylo zde provedeno 53 674 potratů. Oproti předchozím rokům zde došlo ke značnému poklesu případu potratů. Vysvětluje se to jednak šířící se antikoncepcí, jednak vlivem křesťanské osvěty, která odhaluje nemorálnost a nebezpečnost potratu. Jde přece o ukončení života, třebaže života v zárodečné podobě. Zákrok se neobejde ani bez ohrožení zdraví matky. Žena se může následkem potratu stát neplodnou. Kromě toho také Listina základních práv a svobod (II,6), která je součástí Ústavy České republiky (1993) uvádí, že lidský život je hoden ochrany ještě před narozením.

Rozšířeným omylem je domněnka, že "nechtěné těhotenství" je něco, co se nejčastěji stává nezkušených dívkám. Potrat je spojován s představou mladých, naivních a chtivých holek, které přijdou do "maléru", a často ani nevědí, kdo je otcem. Nato dovrší svou mravní nezodpovědnost umělým přerušením přirozeného procesu. Tato moralistická představa je dosti vzdálená pravdě. Z celkového počtu potratů v českých zemích v roce 1985 jich připadlo na ženy do 20 let jen 9 %. Více než dvě třetiny připadly na ženy starší 25 let. Nejčastější žadatelkou o umělé přerušení těhotenství je 27 - 3Oletá vdaná žena, nejčastěji matka 1 - 2 dětí, která se k tomuto činu rozhodla po zralé úvaze, často i po poradě s manželem či pravděpodobným otcem dítěte (Možný 1990).

 

Jaký průběh má život současné české rodiny ?

Podle výzkumu českých rodin lze logicky modelovat průběh současné české rodiny takto: Pokud se manželství do pěti let nerozvede (což je asi 20 %), získávají čtyři z pěti párů do té doby svůj samostatný byt. Dvěma třetinám z nich se však do té doby také narodí druhé dítě. takže pokud patří k těm nemnohým, kdo v té době zároveň stavěli rodinný domek, zhorší se jim zase bytové poměry natolik že na třetí dítě přestanou pomýšlet. Patrně překonají nějakou krizi buď z manželské nevěry nebo z manželské omrzelosti, a sklesající pravděpodobností rozvodu (žena asi 40-43 let, muž asi 40-47 let) se dočkají, že jejich děti nastoupí jejich cestu: poměrně mladou vstoupí do manželství. Po dalším obtížném údobí bydlení s mladou rodinou se stárnoucí pár podruhé osamostatní. Tím se kruh uzavře. Poté, co pomohou při odchování vnoučat, nastoupí jako omezující prvek životní úrovně po jejich 50. roce péče o některého z vlastních stařičkých rodičů, takže se nezávislý život nikdy neobnoví. Od tohoto hlavního proudu se dnes ale odděluje už skoro celá třetina párů, končících někde během cesty společný život rozvodem; anebo - stále častěji - se objevují různé asymetrické útvary rozvedených žen, žijících částečně osaměle, částečně po jistá období s přechodnými partnery nebo s vlastními rodiči, nejčastěji s matkou. Náchylnost k rozvodu je častá zejména "po přeslici" (Možný 1990).

 

Jak napravit poruchy rodiny ?

Podstatně účinná náprava narušené rodiny je možná pouze náboženská a mravní. Ostatní složky nápravy jako výchova (školská a pomocí hromadných sdělovacích prostředků), opatření státoprávní (rodinné zákonodárství, atd.) či hospodářská (přídavky na děti, atd.) mají pouze doplňkový ráz. Jsou totiž účinné pouze tehdy, když se připojí k podstatně kultivujícímu vlivu náboženství a mravnosti. Sama tato opatření, bez kultivujícího vlivu Církve a mravnosti, mají ráz pouze sociálního nátlaku, vyvolávajícího místo žádoucí úpravy jisté vedlejší nepříznivé odezvy.

Jakou hodnotu má náboženská náprava narušené rodiny ? Spočívá v tom, že náboženství je hybnou silou a zdrojem činnosti, které lidský rozum a přirozené prostředky nemohou poskytnout. Krize manželství a rodiny je už dlouho předmětem zkoumání sociologů, psychologů, sexuologů, aniž to vede k nějakému zlepšení stavu. Manželství a rodina se musí vrátit do nejsvětějšího, nejhlubšího nitra člověka, vykoupeného Kristem. Dobré manželství a fungující rodina není jen předmětné pole působnosti, na kterém by moderní sociologové měli a směli konat své pokusy. Ani dobré manželství, ani pevná a fungující rodina nestojí ani ve výkladní skříni obchodního domu, nýbrž v základech lidské duše. U všech křesťanů dochází k uznání pojem svatosti a svátosti manželství. Jediný bezprostředně účinný prostředek léčby narušeného manželství a rodiny je svatost a svátost manželství, kde nerozlučnost je pouze jedním z účinků příčiny.

Mohou křesťané pomoci rodinám postiženým růzností světonázoru?

Křesťanské rodiny mají s takto postiženými rodinami udržovat čilý osobní styk. Věřící je třeba upevňovat a posilovat v křesťanském životě. I když věřící katolík nemůže od své víry ustoupit, je třeba stále udržovat živý dialog s druhou stranou. Nutno trpělivě hledat shodná hlediska a postoje. Vždyť i ideologie, odporující lásce, mohou přesto podnítit věřící členy rodiny k růstu v lásce a k jejímu svědectví.

Jak může náboženství pomoci smíšenému manželství?

Při přípravě k takovému manželství je nutno zaměřit všechno rozumné úsilí k tomu, aby snoubenci pochopili katolickou nauku o vlastnostech a požadavcích manželství. Rovněž je třeba dbát o to, aby nedocházelo k nátlaku a překážkám ve věcech víry. Je třeba, aby věřící širší katolická obec podporovala katolicky přesvědčeného manžela či manželku, a pomáhala mu růst ve víře, a tak aby láskyplným životem v rodině vydávala věrohodné svědectví před manželským partnerem a dětmi (FC, 77-78).

Jak mohou křesťané čelit "manželství na zkoušku ?

"Manželství na zkoušku" lze bezprostředně čelit domlouvavým dobrým slovem a modlitbou. Jinak tomu lze předcházet názorným příkladem svátostné rodiny a duchovním poučením člověka už od dětství v rodině.

Jak lze nábožensky pomoci "nesezdanému soužití" ?

Je třeba případ od případu citlivě a ohleduplně navazovat spojení s těmi, kterých se to týká. Přitom trpělivě vysvětlovat, laskavě domlouvat a učit dobrým svědectvím křesťanské rodiny, jež jim má pomoci obdobně uspořádat také jejich život. Pěstovat smysl pro věrnost, a to kromě jiného také přibližováním a objasňováním podmínek a všeho, co tuto věrnost podporuje. Nutno také pomáhat mládeži při jejím duchovním zrání, aby se jí zpřístupnilo pravé lidské a nadpřirozené bohatství svátosti manželství.

Jak mají křesťané pomoci těm, kdo jsou sezdáni pouze občansky ?

Zaměřit se na jejich hlubší porozumění, nutně vyplývající z nedílné souvislosti mezi životní volbou a náboženskou vírou, k níž se člověk hlásí. Je třeba se snažit pokud možno je přivést k uspořádání svého stavu dle křesťanských zásad. Je nutno jim vycházet vstříc s láskou a snažit se je zapojit do širšího křesťanské společenství.

Jak pomoci rozvedeným, kteří zůstali opuštění ?

Je třeba jim věnovat zvláštní pozornost a podporu. S úctou, porozuměním i soucitem účinně jim pomáhat, aby dokázali ve svém obtížném životním postavení zachovávat věrnost. Je třeba vést je k duchu odpuštění a k ochotě - pokud možno - obnovit manželské soužití.

Jak možno nábožensky pomoci rozvedeným, kteří vstoupili do nového manželství ?

Je nutno k nim přistupovat zvláštním způsobem ke každému případu. Je totiž rozdíl, zda se někdo upřímně snažil o záchranu svého prvního manželství, a byl nespravedlivě opuštěn, a mezi tím, kdo vlastní těžkou vinou rozbil první a platné manželství. Jsou i takoví lidé, kteří vstoupili do opakovaného manželství kvůli výchově dětí. Dále jsou i takoví, jež jsou ve svědomí pevně přesvědčeni, že jejich první manželství, nenapravitelně rozvrácené, nebylo vlastně nikdy platné; takové jedince nelze jednoznačně považovat za odloučené od Církve. Dlužno je povzbuzovat k naslouchání Božího Slova, k účasti na mši svaté, třebaže nemohou být připuštěni ke svatému přijímání. Nutno posilovat jejich víru a naději (FC, 81-84). U stárnoucích osob, žijících v novém manželství, je třeba případ od případu hledat a posilovat dobrou vůli k pevnému předsevzetí o jejich soužití v novém manželství jako bratr a sestra, což by jim mohlo otevřít větší přístup ke svátostem. Současně Církev povzbuzuje a zavazuje tyto manžele k různým druhům dobročinnosti, prospěšné společensky a kulturně.

Jak lze nábožensky a mravně čelit umělému potratu ?

Nutno věnovat pozornost soustavnému veřejnému odhalování živému průběhu umělého potratu. Přitom dlužno soustavně veřejně objasňovat nelidskost potratu, totiž porušení lidských práv počatého člověka na život. Je třeba veřejně odhalovat zhoubné důsledky potratu pro samotný lidský plod čili zárodek člověka, a dále také nebezpečí pro matku: zneplodnění a psychické poruchy. Současně je třeba připomínat, že věřící, který by se uchýlil k umělému potratu, jakož i ten, kdo tomu napomáhá, vyřazuje se tím ze společnosti Božích dětí a odděluje se od zdroje nadpřirozeného života v Kristu, takže tím duchovně umírá (EV, 58-61). Křesťan však musí sledovat nápravu celospolečensky, tedy se všemi důsledky ve společnosti. Jedna věc je zachránit počatý lidský život, ale další věc je přivést tento zachráněný život k plnosti rozvoje. Jak obrovský společenský úkol by nastal, kdyby si těch 53 tisíc našich matek každoročně (r.1994) vzalo k srdci výzvu moralizujícících křesťanů a místo potratu donosily a porodily děti? Pak by se zde narodilo přes 50 tisíc nechtěných dětí, které by mnohé z těch matek po narození odložily. Jenže kam? Muselo by zde být na 50 ústavů schopných každoročně pojmout každý 1000 kojenců! A k tomu by zde musel být zástup těch, kdo se odborně postarají o kojence, a dále těch, kdo vyberou vhodné bezdětné rodiny a umístí do nich nechtěné děti. A to je úkol, který dnešní stát rozhodně odmítá, zvláště když má hodně starostí se stávajícím zdravotnictvím. Avšak tím větší je to výzva a úkol pro křesťany. Křesťané musí hájit práva počatých dětí na narození, ale také ukázat, že mají dost lásky k jejich zabezpečení, aby nechtěné narozené děti vyrostly v lidské osobnosti a křesťany. A přitom vidíme tolik křesťanů, kteří tvrdí, že hledají své uplatnění a svou totožnost ve společnosti a ve světě. Nehledají svou totožnost středověkým způsobem? Místo, aby se snažili poznávat znamení doby a náležitě na ně odpovídat?!

Jak lze nábožensky a mravně řešit otázku antikoncepce ?

Soustavně usilovat o to, aby manželé poznali a uznali nepřirozenost oddělování úkonu lásky od úkonu plození umělými prostředky a postupy (GS, 51; HV, 14), a vyloučili je z používání. Dlužno odhalovat také druhotné zdravotní důsledky chemické antikoncepce zejména pro ženu (zneplodnění, atd.). Je třeba soustavného poučení manželů o způsobech přirozeného plánování rodičovství využíváním neplodných údobí (HV, 16). Dále je zapotřebí prosazovat přirozené právo dětí na jejich přirozené početí ze vzájemné lásky svého otce a své matky. Kromě toho dlužno připomínat ochotu a zájem mnoha bezdětných rodin o osvojení si narozených nechtěných dětí. Současně je třeba povzbuzovat mnoho věřících v úsilí zřizovat a vést ústavy pro odložené nechtěné děti a pro jejich zodpovědné přidělování do vhodných rodin, atd.

Jaké jsou možnosti mravní nápravy poruch manželství a rodiny ?

U rozvedených manželství je třeba především chránit děti před popouzením proti některému z vlastních rodičů (Trnka 1974). Zvláštní pozornost nutno věnovat dětem, které nemají v někom opěrný bod (Koukolík,Drtilová 1996). Pro úspěšné začlenění dítěte do společnosti je důležité, aby bylo ve svém okolí na někoho citově vázáno, kdo je mu spolehlivou oporou. Touto osobou by měl být vlastní rodič nebo duchovní osoba či křesťan žijící ve světě, příbuzný nebo výjimečně jiná osoba z okolí dítěte.

Čím se dá doplnit tato náprava poruch manželství a rodiny

Doplňující sociální náprava poruch manželství a rodiny zahrnuje vedle výchovného působení školy a hromadných sdělovacích prostředků zejména příznivější rodinnou politiku zejména státu a prosazování přiměřenějších zákonných opatření k upevnění rodiny a sladění jejích úkolů.

Rodinná politika státu se liší podle chápání cíle a měřítek pro utváření rodinné politiky.

Socialistický (nebo sociálně-demokratický) výklad pojímá rodinu jako zařízení přetrvávající z minulých hospodářsko-společenských poměrů. Jednotlivci se podle tohoto pojetí postupně oprostí od závislosti na rodině. Úlohu rodiny (hospodářsko zabezpečovací, pečovatelskou a výchovnou) pak převezmou státní zařízení. Jádrem tohoto výkladu je snaha "vyvlastnit" rodinu. Měřítkem rodinné politiky je zde rozsah a dostupnost veřejných služeb, nahrazujících původní úlohu rodiny.

Liberální výklad uznává zařízení rodiny jako vhodné prostředí k uspokojování rozličných životních potřeb jedinců. Proto daný výklad upřednostňuje rozmanitost rodinných útvarů, odvíjejících se podle měnících se životních názorů a stylů jedinců: od "manželství na zkoušku" až po "manželství dvou homosexuálů", osvojujících si děti. Tento výklad v sobě ukrývá posun směrem "privatizaci" rodiny.

Křesťanský solidarismus uznává rodinu jako základní buňku společenského života, kterou mají podporovat z jedné strany jednotlivci, z druhé strany církev a stát. Současně bere rodinu jako neměnné sociální zařízení, vyrůstající ze svátostného manželství muže a ženy. Pro svou nezastupitelnost při plození dětí, mají rodiče nezadatelné právo a povinnost pečovat o děti a vychovávat je. Měřítkem odpovídajícím tomuto pojetí je stabilita rodiny. Stav rodiny lze měřit např. rozvodovostí, počtem dětí v úplných a neúplných rodinách, podílem dětí narozených mimo manželství, aj.

Pojetí státu v každé "moderní" sociologii se výslovně opírá o rodinu. Proto "každý moderní stát bez ohledu na režim, který je v něm právě u moci, rozhodně tvrdí, že zajišťuje svých organizací především s cílem všestranně ochránit a zabezpečit své občany a jejich rodiny. Poté, co zbavil tradiční rodinu všech podstatných funkcí a pravomocí, které ji stmelovaly, poté, co ji sociálně vyvlastnil a zpravidla hospodářsky rozbil, projevuje o ni stát dojemnou péči. Tváří se, že armáda je zde proto, aby ochránila naše rodiny, státní správa proto, aby řešila rodinné záležitosti, zdravotnictví proto, aby rodina byla zdravá, a školství, aby byla vzdělaná. Pokud tomu uvěříme, pak nerozumíme, proč se rodina i přes tuto všestrannou státní péči tak často hroutí. Je to tím, že zařízení rodiny, kterou moderní stát vydává za svůj zdravý základ, je ve skutečnosti mrzáček, který přežil útok novověkého státu" (Keller, 1992). Je to rodina vyrvaná ze svých duchovní základů a společensky okleštěná státem. "Rodina slouží jako rukojmí státu nejen totalitního, ale i jiného" (Keller, 1992). Zatímco totalitní stát násilím a sociálním tlakem vyvlastňuje rodinu, až z ní zbývá jen stín rodiny, ve spotřební demokracii nastává výprodej rodiny: nastupuje totalita peněz a spotřeby. A tím se zaprodává a zotročuje většina rodin. Totalitní stát v českých poměrech zahájil své působení vyvlastněním rodin, ale pak byl na oplátku ilegálně vyvlastňován rodinami (Možný 1991). Kde se totiž občanská společnost a stát nezakládá na úctě k manželské rodině a na dodržování přirozených práv rodiny včetně dětí a její podpoře, tam je daný stát podkopáván jedinci vyrvanými ze svých rodin a mravně vykořeněnými. Často se tak děje pod záminkou toho, o co byli tito jedinci ošizeni: "Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu."

Křesťanská sociologie dále prosazuje jako část doplňující nápravy poruch manželství a rodiny hospodářskou úpravu společenských poměrů. Postupnými reformami je třeba zavést takové hospodářské změny společnosti, které umožní, aby přičinlivý otec rodiny vydělal dost peněz k zachování přiměřené životní úrovně pro sebe a svou rodinu, a mohl přitom dosáhnout ještě nějakého osobního majetku tak, aby vdaná žena nebyla nouzí, nízkou životní úrovní rodiny nebo potřebami vzdělání dětí nucena ve věku mateřské plodnosti uchylovat se k mimorodinné výdělečné činnosti. Dále je třeba prosazovat některá zvláštní opatření, jako např. zákonnou ochranu pro zaměstnance s více než dvěmi dětmi, snižování vlastního příspěvku k sociálnímu pojištění podle počtu dětí, atd. (EV, 90-91)

 

6. Co je to stát ?

V užším smyslu lze státem rozumět zvláštní společenské ústrojí a zařízení, jehož pomocí dosahují občané úplného rozvoje ve společnosti. V širším smyslu je stát dokonalá občanská společnost. Jejím cílem je spravedlivý občanský mír, zaměřený k všestrannému rozvoji všech občanů státní společnosti. Zaměření dobru celé občanské společnosti na základě spravedlnosti je vlastní forma státu. Jednotliví občané nebo jejich přirozená zájmová sdružení jsou látkou státu.

Je vůbec potřeba nějaký stát ?

Nutnost státu vyplývá z lidské přirozenosti. Člověk se podstatně liší od zvířat. Zvířata jsou instinktivně vedena k tomu, aby v jednotlivých případech bezpečně rozlišovala prospěšné od škodlivého. Člověk však poznává prospěšné od škodlivého pouze všeobecně. K tomu, aby vždy a ve všech zvláštních případech poznával, co je škodlivé a co mu prospívá, nestačí vědomosti jednotlivce. K tomu je třeba lidské spolupráce. tak je člověk vlastní přirozeností odkázán na společnost. Z povahy společnosti, totiž z toho, že je to množství odlišných jedinců, sledujících společný cíl, přirozeně vyplývá nezbytnost státu, řídícího společné dobro. Vzájemné lidské soužití nemůže být uspořádané a přínosné, pokud v něm nejsou lidé vybavení skutečnou pravomocí, kteří bdí nad zachováváním zákonů a všechnu svou činnost a péči obracejí k dobru všech (PIT, 54, 146). Tato veřejná pravomoc není náhodná, nýbrž podléhá právu. Státní pravomoc či autorita či oprávněná vláda vyplývá z práva, které má svůj základ v přirozeném právu, jež je obrazem věčného zákona. Tak se lidské právo a stát vztahují k Bohu (PIT, 80-83).

Jak se ustavuje stát ?

Pouze oprávněným způsobem. Právo je podstatný tvar státu. Z toho však nevyplývá, že by stát a právo byly totéž. Stejně pochybený je názor, že mimo stát není právo. Stát je jednota prvků ve společnosti. Tvoří se jak z jednotlivců, tak i z předem trvajících nižších společenských útvarů. Konečný cíl státu se předmětně neliší od cíle rodiny, rodu, obce či národa: je to společné dobro. Tento účel se obvykle vymezuje jako povinnost umožnit všem lidem potřebné nebo užitečné statky, které si jednotlivec nebo nižší společenský útvar nemůže opatřit přímo vlastním přičiněním. Společné dobro je souhrn podmínek, jejichž splnění je třeba k tomu, aby státní příslušníci mohli svobodně dojít skutečného všestranného rozvoje ve společnosti. Souhrn podmínek společného dobra však tvoří právní řád. Kdyby účelem státu bylo pouze uskutečňování společného dobra, pak by stát měl poslání jenom společenské. Avšak stát má také vlastní úkol státní. Stát je zde nejen proto, aby umožňoval společné dobro, nýbrž také aby je opravdu uskutečňoval a naplňoval, a to na základě právní svrchovanosti. Tato svrchovanost opravňuje stát žádat od občanů jisté služby i na úkor jejich soukromého blaha. Z toho je jasné, že vlastní účel státu se liší od společenského účelu státu. Stát není totéž co společnost. Stát je pouze určitý společenský útvar. Vlastní účel státu je podřízen účelu společnosti. Skutečným jsoucnem je zde z hlediska metafyzického pouze jedinec, který je osobou, kdežto stát je případné, podmíněné jsoucno. Stát není jsoucno o sobě. Jednota vytvářená společenskou činností jednotlivých lidí není podstatná, nýbrž případná, podmíněná. Přesto je to jednota mravní (Bahounek 1995).

Závaznost státu vyplývá jak z jeho nutnosti, tak z jeho původu. Povinnost občanů podřizovat se státním opatřením nemá svůj podstatný původ v zásadě většiny, nýbrž v okolnosti, že jsou občany státu, ať už je jeho zřízení demokratické nebo jakékoli jiné, a v povaze vztahu, který váže občany ke svrchované pravomoci státu. Občané jsou povinni poslouchat zákonitě zřízený stát, když její opatření zachovávají předepsanou právní formu, a když jsou obsahově dobrá čili vhodná k uskutečnění společného blaha. Zásada většiny představuje význačnou vlastnost metody demokratické vlády, totiž zákonitou cestu, kterou demokratický stát dospívá ke konečnému vyjádření své vůle. Demokratický stát má právo nařizovat nikoli proto, že je demokratický, ale proto, že je to stát (Pavan 1967).

Proč mají státy různé vládní formy ? Rozmanitost vládních forem je podmíněna tím, že lidské právo je ponecháno na vůli lidí. Lidem přísluší používání všeobecných zásad přirozeného práva na jednotlivé zvláštní případy, které se lidí podle místních a dobových okolností.

Podstata státu není nutně určena pouhým územím, osídleným jistým obyvatelstvem. Státní zřízení je výsledkem záměrné organizační činnosti lidí (zejména smluvní). Tím se stát liší třeba od národa. Národ se utváří samovolně z rodin přes sousedství a obce, poměrně trvale osídlujících jisté společné území, stýkajících se, uznávajících a prožívajících společné kulturní hodnoty.

Jaký je přímý původ státu jako takového? Přirozený. Stát sám o sobě má přirozený původ také nepřímo, pokud je totiž člověk stvořením založen ve své přirozenosti tak, že je veden ke zřízení státu. Bůh vštípil člověku do jeho přirozenosti obecné právní základy. Tak je člověk od přirozenosti nadán právy a povinnostmi, jejichž vznik a trvání nezávisí na jeho vůli. Tato práva jsou přirozeně nevykořenitelná. Pokud člověk žije, nemůže se svých práv a povinností zbavit, stejně, jako nemůže odhodit svou svobodu.

Sama jsoucnost státu má původ v přirozeném právu, ale určení jejího podmětu se děje podle lidského zákona. Co platí o státu obecně, nemusí nutně platit o historickém původu určitého státu, protože se to vztahuje především k jeho přirozenému právnímu důvodu. Určitý stát je případně podmíněn působením zvláštních místních a dobových okolností. Podle přirozeného práva vyplývá stát ze spojení rodin, ale nikoli samovolného. Jde o záměrné uspořádání, jež se často děje smlouvou. Smlouva nebo jiné způsoby ovšem nejsou skutečné příčiny vzniku nějakého státu. Stát se liší od společnosti, jejíž příslušníci prostě uplatňují svá práva, totiž mohou, ale nejsou nuceni svých práv využít. Stát se liší od společnosti tím, že je na něj přenesena autorita, svrchovaná pravomoc. Původním nositelem svrchované pravomoci jsou všichni příslušníci společnosti. Pokud se soustřeďuje pravomoc u jednoho člověka nebo u skupiny lidí, tedy je tomu tak proto, že je na ně tato pravomoc svobodně přenesena příslušníky společnosti. Svrchovaná pravomoc musí být ve společnosti dobrovolně a svobodně přenesena množstvím na stát, a to bez ohledu na jeho formu. Přenesení svrchované pravomoci na stát je neodvolatelné, zatímco vládní forma se může měnit.

K podstatě státu náleží ústřední autorita. Kdo chce cíl, musí přijmout i prostředky. Ústřední pravomoc je nutným prostředkem k dosažení státního cíle.

Státní pravomoc je nutným požadavkem lidské přirozenosti. Lidé směřují k životu ve společnosti proto, že je k tomu tak vede jejich přirozenost, stvořená Bohem. Proto má státní pravomoc či autorita svůj první základ v Bohu. Přítomnost státní pravomoci má sice základ v Bohu, ale státní pravomoc v určitých nositelích pochází přímo od společenského celku, který na ně výslovně nebo mlčenlivě přenáší svou pravomoc. To platí i u dědičné monarchie: panovník získal pravomoc z vůle a souhlasu společenského celku, a jeho nástupci mají tuto pravomoc jeho prostřednictvím.

Je třeba rozlišovat historické a původní nositele státní pravomoci: historické subjekty lze rozeznat a určit pouze dodatečně. Jenom ze svědectvím dějin lze určit, zda v nějaké době vládl svrchovaný monarcha, aristokracie nebo lid. Pokud se však jedná o původní nositele státní pravomoci, lze předem tvrdit, že jsou to všichni jednotliví lidé jako občané. Společnost žije z lidí, pro lidi a v lidech. Totéž platí o pravomoci: ti, kdo jsou od přirozenosti členy společnosti, jsou také od přirozenosti původními nositeli svrchované pravomoci. Ježto státní pravomoc musí být účinná, proto nemůže být současně vykonávána všemi příslušníky společnosti. Tak lze vysvětlit, proč v dějinném uskutečnění je tato pravomoc vždy soustředěna v rukou jedince nebo malé skupiny. Vyžaduje to blaho obce. To však neubírá na pravdivosti nauky, že původním nositelem svrchované pravomoci je lid, všichni příslušníci společnosti (Bahounek 1995).

Státní autorita je uvnitř své vlastní společnosti a ve své vlastní oblasti působnosti pravomocí, která nemá nad sebou žádnou vyšší moc. Proto se nazývá svrchovanou pravomocí. To však nevylučuje, že by státní autorita ve svých vnějších vztazích nemohla mít rovnocennou autoritu (církev) nebo nemohla být podřízena vůči jiné autoritě (OSN jako mezistátní autorita nadřízená jednotlivému státu).

Základním požadavkem právního řádu je, aby státní autorita při výkonu své pravomoci dbala zásady podpůrnosti (subsidiarity). Proto odpovídá samé přirozenosti státní autority, aby se uskutečňovala ve třech druzích úkonů:

1) Úkony povahy řídící: podněcují a usměrňují občany a jejich samovolně přirozeně vznikajících skupiny (rodina, zájmové sdružení, atd.), aby jejich zvláštní činnost přispívala k uskutečnění obecního dobra.

2) Úkony povahy zastupující: pokud stát musí zastoupit či nahradit činnost některých jednotlivců nebo skupin, pokud nemohou řádně plnit své úkoly (zanedbání péče o vlastní rodinu, zanedbání výchovy vlastních dětí, atd.) či je prostě neplní (např. rodiče zahynou při nehodě).