4. Náboženský úkol rodiny jako malé Církve

Náboženské poslání rodiny má dvojí ráz: rodina jako malá Církev působí nábožensky jednak uvnitř, což se projevuje zejména prostřednictvím dětí a jejich náboženské výchovy; jednak navenek, totiž ve vztahu k jiným rodinám, k farnímu a jinému náboženskému společenství, a k ostatní Církvi.

Náboženskou výchovu dlužno chápat s J.A.Komenským jako rozvíjení zavinutého nitra a pěstování semen, vložených Stvořitelem do každého člověka. Není tedy ponecháno na libovůli rodičů, jak si mají při výchově dítěte počínat. Přirozený zákon, kterému rodiče podléhají, vrcholí v zákoně nadpřirozeném, zavazujícím rodiče rozvíjet děti jako uvědomělé účastníky církevního života. "Nešťastné je podle Komenského vzdělání, které nepřechází v mravnost a zbožnost." Předškolní výchova v rodině má pro náboženský vývoj dítěte nedozírný význam. Nitro dítěte ještě není ovládáno emocemi a pudovými odezvami, takže semeno náboženských pravd se v něm snadno a rychle rozvíjí a zakořeňuje. Zvlášť pronikavě působí na dítě praktický život z víry, který vidí na svých rodičů a sourozencích (Malý, 1979). Pro vývoj náboženského života člověka je důležité, zda v prvních létech života získal zkušenost, že Kristus je přítomen uprostřed rodiny. Rozhodující je, jaké postoje přitom zaujímají rodiče, jak jednají k sobě navzájem, jak se chovají k domácím i cizím, a zejména k dítěti. Výchova ve víře poskytovaná rodiči se děje už tehdy, když si členové rodiny navzájem pomáhají, aby svědectví zbožného života, a často tichým a vytrvalým prožíváním každého dne (nejen svátečního) v duchu evangelia rostli ve víře (CT, 68). Náboženská výchova nespočívá v tom, že se mladým lidem nasadí "korzet" zavedených náboženských zvyklostí, ani že se jim předloží množství pouček o náboženství. Mnohem více záleží na vychovateli, na přesvědčivosti a životnosti jeho svědectví o Bohu. Ve stále se měnících společenských a kulturních poměrech nestačí jednou zavedené modely projevů náboženského života. Důležitý rys předškolní náboženské výchovy dítěte v rodině spočívá ve vedení jisté samostatnosti člověka v projevech víry. Základy k mírné samostatnosti člověka v náboženských projevech se kladou už od útlého dětství a dotvářejí se v dospívání. V dospělosti je osobnost už do té míry duchovně ztvárněna, že podstatné změny mohou nastat jen za velmi napjatého působení a s velkou Boží milostí (Bahounek 1990).

Duchovní utváření (informace) dětí v rodině zahrnuje:

A) názorný životní příklad,

B) výuku,

C) povzbuzení.

A) Budou-li rodiče předcházet příkladem a rodinnou modlitbou, potom jejich děti naleznou snáze cestu lidskosti, spásy a svatosti (GS, 48). V křesťanské rodině jsou manžel a manželka sobě navzájem a svým dětem spolupracovníky milosti Boží a svědky víry. Příkladem a slovem vedou děti ke zbožnému životu, prozíravě jim usnadňují jejich volbu povolání a s veškerou péčí podporují povolání ke kněžství či k řeholnímu životu, pokud se u dětí snad projeví. Jestliže rodiče sami pečují o své vnitřní zdokonalení, pak budou dětem tím, čím Bůh chce mít rodiče pro své děti; aby se totiž jejich dobrotivou láskou a stálou péčí, třeba i při hospodářské tísni, stalo domácí prostředí jakýmsi zbytkem a vzpomínkou na onen blažený stav, v jakém se člověk v pravěku ocitnul (Komenský 1950).

B) Každá domácnost je školou, pokud se rodiče přičiní vlastním příkladem, aby se každý z členů domácnosti denně naučil něčemu užitečnému, a to jednak od samotného Boha, z každodenního čtení Božího Slova, jednak od lidí (Komenský 1950). Rodiče se mají snažit, aby v rodině prodlužovali a uplatňovali výchovu, které se dětem dostalo teoretickým způsobem mimo rodinu. Úloha, kterou zde plní rodiče, prospívá také jim samým, protože při takovém dialogu každý jednotlivec dává i přijímá. Zejména tam, kde se šíří nevěra, je tato domácí Církev jediné místo, kde se může dětem i mládeži dostat pravého náboženského vzdělání (CT, 68).

C) V rodinné výchově předškolního dítěte má nesmírný význam povzbuzení: uznání a pochvala. Je třeba chválit snahu a povzbuzovat dobrou vůli, kterou dítě mělo, bez ohledu na její výsledek. Pochvalou se většinou docílí víc, než přímými zákazy či výtkami, třebaže se ani bez nich nelze obejít. Výchova je účinnější, když jsou děti pochvalou a povzbuzováním posilovány v tom, co a jak mají dělat, než když jsou poučovány o tom, co a jak dělat nemají, či snad strašeny důsledky zakázaného jednání.

Duchovní utváření dítěte v rodině vyžaduje účast obou rodičů. Tato účast otce a matky na náboženské výchově dětí se uplatňuje různým způsobem. Způsob účasti otce a matky při výchově dětí se během procesu výchovy dětí mění.

V prvních letech života dítěte má otec méně styku s dítětem než matka. Mateřská péče se na rozdíl od péče otcovské vyznačuje převahou hřejivé laskavosti a jemného pochopení pro různé tělesné a psychické tísně. Mateřská péče je žádoucí nejen k tomu, aby dítě zakoušelo příjemné zážitky, ale i proto, že tvoří nedílnou součást jeho souladného rozvoje. Matka se víc než otec podílí na tvorbě domácího prostředí rodiny, kterou svou pohodou a vzájemností působí na převážně intuitivně vnímající dítě, a to nikoli v duchu nějakých zvláštních poznatků, nýbrž v podobě odlesku vanutí Ducha svatého. Kde je toto působení matky na dítě omezeno (např. při jejím mimorodinném zaměstnání), tam snadno vznikají nenahraditelné nedostatky. Tyto nedostatky se projevují také v duchovním životě dítěte, třebaže nelze smysly postřehnout nějakou jejich zvláštní příčinu: dítě může mít v takovém případě zajištěny všechny složky péče (péče babiček, péče v jeslích či v mateřských školkách, družinách, aj.), a přesto taková péče nepůsobí v duchu bezprostředního celostního vjemu dítěte, chápajícího převážně intuitívně.

Přibližně od šesti let začíná dítě potřebovat lásku otce, jeho autoritu a vedení. Zatímco matčina péče poskytuje dítěti celkovou životní jistotu a chuť do života, otec vede dítě k tomu, aby umělo překonávat zvláštní těžkosti, před nimiž se ocitne ve světě. Obrazně řečeno: matka představuje dítěti svět přírody, půdy, moře, jako i Ducha svatého; otec představuje dítěti svět myšlení, lidských výrobků, zákona a kázně, jakož i Boha-Stvořitele. Na rozdíl od matčiny lásky je základem otcovy lásky zásada: Miluji tě, protože konáš povinnost, protože jsi jako já. Otcovskou lásku spíše než mateřskou je třeba si zasloužit. Při všem důrazu na rozumný zákon a plnění povinnosti se však otcovská láska vyznačuje také trpělivostí a shovívavostí. Tak dává otcovská láska rostoucímu dítěti vědomí vlastních schopností a konečně mu dovoluje jisté osamostatnění. Představa dítěte o Bohu se nejdříve utváří podle obrazu otce. Odtud plyne důležitost chování otce před dítětem. Jak neblaze by působilo, kdyby otec vystupoval jen jako trestající autorita, kdyby si neudělal čas pro dítě a zůstal mu vzdálený. Pokud by dítě ulpělo na výsledcích takové jednostranné otcovské výchovy, snadno by se stávalo tvrdé, nepřístupné lidským citům; a pokud by bylo spravedlivé, tedy strohým, suchým, odtažitým způsobem; tak by bylo do značné míry obrazem Boha Izraele před příchodem Krista na svět. Pokud by však zase na druhé straně ulpělo dítě na výsledcích jednostranné mateřské výchovy, snadno by se vzdávalo vlastní soudnosti, pozbývalo by rozhodnost, vůli k překonávání složitých životních překážek, a bránilo by v rozvoji sobě i jiným (Fromm 1967).

V náboženském utváření dítěte se uskutečňuje jeho druhé zrození, zahájené křtem svatým. Rodina, čili domácí Církev, už ve svém středu oživovaná misionářským duchem, je povolána stát se zřetelným znamením Kristovy přítomnosti a lásky také pro ty, kdo k tomu mají daleko, jako jsou rodiny dosud nevěřící či pro ty křesťanské rodiny, které nežijí podle přijaté víry (FC, 54).

Křesťanská rodina tvoří "malou" Církev, ale to neznamená, že by si sama vystačila, nýbrž je také součástí celé Církve, kněžského lidu. Svátostí manželství, v níž spočívají kořeny rodiny, a odkud čerpá svoji sílu, je Kristem neustále oživována. Kristem je také rodina vedena ke vzájemnému spojení s Bohem ve svátostech, v oběti vlastního života a v modlitbě. To je kněžské poslání rodiny. Křesťanská rodina může a má kněžsky působit v úzkém spojení s celou Církví. Takto má rodina kněžsky působit ve všech událostech každodenního života manželského a rodinného. Tak je křesťanská rodina povolána posvěcovat sebe samu, církevní společenství a celé okolní životní prostředí (FC, 55).

Jakými způsoby má rodina nábožensky působit v církevním životě ?