1) Typ společenského jednání a útvarů jako neuceleného a částečně zaměřeného k sociálnímu a kulturnímu rozkladu;

2) Typ společensky prospěšné a kulturně tvořivé činnosti jako ucelené a celkově zaměřené ke kulturní tvorbě a sociálně přínosné a prospěšné činnosti.

S takovou soustavně metodologicky používanou typologií, zahrnující nejen řádné a tedy normální jevy a procesy ve společnosti, ale i jevy a procesy ne-řádné, a tedy ne-normální se v křesťanské sociologii rozvíjí soustava, stále otevřená pro nové objevy a poznatky.

 

5. Co je základní buňka společnosti ? r o d I n a

Proč právě rodina je základem uspořádání společnosti ?

Rodina přirozený základ společnosti. V rodině se lidská společnost udržuje, obnovuje a rozvíjí. V rodině se udržuje souvislost kulturního vývoje. V ní se nejtěsněji setkávají příslušníci staršího pokolení s mladším, vychovatelé s vychovávanými. Rodina je prvním místem výchovy, která se stává směrodatnou pro celý život. Rodinný život je pravou školou mravnosti, lidskosti a lásky k bližními. Rodina tvoří základní buňku společnosti, pokud vyrůstá ze manželství (GS, 47-52).

Co je manželství?

Manželství je základní, lidskou přirozeností vyžadovaný společenský útvar. Manželství je spojení jednoho muže a jedné ženy v lásce. Jednota těchto dvou bytostí je víc než pouhý součet vlastností obou. V manželství se neztrácí zvláštnosti každého z obou jednotlivců, nýbrž se vzájemné doplňují, přizpůsobují a zušlechťují v lásce. V manželství nejde o výsledek vývoje společnosti. Soustava manželství, z něhož vyrůstá rodina, je dána jeho přirozenou úlohou, totiž spojením muže a ženy k soužití v lásce, ke vzájemné pomoci při dosahování dokonalosti, a konečně i k omlazení a rozvoji společnosti. Třebaže manželství není nutné pro každého jedince, je nezbytné pro lidskou společnost. Manželství je úkol uložený celkem, je povinností vůči společenskému celku. Manžel s manželkou usilují výlučným sebedarováním, které je jim vlastní, o společný podíl na svých bytostech, směřujících ke vzájemnému osobnímu zdokonalování, ke spolupráci na plození a výchově dalších příslušníků lidské skupiny (HV, 12).

Pokud jde o přirozené základy manželství, nutno vyjít od pohlavnosti. Pohlavnost, jevící se obecně jako setkávání se mužského a ženského prvku, je širším pojmem než sám pohlavní pud. Pohlavnost určuje přirozený rozvoj obou pohlaví. Ovlivňuje veškeré bytí muže a ženy. Pohlavnost není jedna z částí člověka. Celý člověk jako muž nebo žena se vyznačuje svým pohlavím. Pohlavní chování lze tedy plně zhodnotit jen v rámci celého mravního jednání osoby. Je neopodstatněné oddělovat pohlavnost od lásky. Lidská pohlavnost má přesažný ráz: směřuje k setkání s člověkem opačného pohlaví. S ohledem na společenský dosah pohlavního chování není projev odhodlání k pohlavnímu odevzdání se někomu jen něčím osobním, nýbrž má také veřejný ráz. Lidská pohlavnost musí být správně zařazena do vzájemných lidských vztahů.

Rozdíl mezi mužem a ženou je fyziologický, ale i psychický. Stejné lidské vlastnosti jsou u muže a ženy uspořádány zvláštním způsobem. Tak vznikají dvě odlišná uskutečnění lidské přirozenosti. Jedna z nich nemá to, co má druhá. To je důvodem vzájemné přitažlivosti pohlaví. Odříkavost a mravní čistota není pro člověka nepřirozená. Naopak, mravní čistota usměrňuje a podporuje rozvoj schopností člověka, soustřeďuje jeho síly a chrání lidskou důstojnost. Řídí totiž pohlavní pud v člověku v duchu řádu jeho přirozenosti. Ponechá-li se docela volný průběh uplatnění pohlavního pudu, snadno to přivodí mnoho škod jednotlivci i společnosti.

Jaký je sociologický cíl pohlavnosti? Udržování počtu jedinců. Přitom počet jedinců není ani tak zájmem jednotlivce, jako zájmem společnosti. Proto samoúčelné vyhledávání pohlavního uplatnění je tedy společensky úchylné. Třebaže je zde základním cílem plození, přesto samotným plozením by se společnosti prokázala nedostatečná služba. Proto je pohlavnost spojena s nepohlavními kvalitami, nezbytnými pro celek smysluplného života. Společenský pokrok je podmíněn rozvojem těchto kvalit. Rozvoj daných kvalit je však možný pouze jejich sjednocením k součinnosti pro stále ušlechtilejší cíle společnosti. To je pro lidskou společnost nejdůležitější, a proto také prvotní záležitost. Tomu podléhá vzájemný vztah muže a ženy, směřujících podle neodolatelných zákonů ke společnému životu. Ve vzájemném vztahu muže a ženy jsou podstatné právě tyto kvality, jejichž spojení vyžaduje přirozený řád pro rozvoj společnosti. Zákazy pohlavního chování mimo manželství, samoúčelného uplatňování pohlavního pudu či jeho zneužívání v manželství nepřicházejí k člověku původně zvenčí. Tyto požadavky původně pocházejí z řádu vlastního samotné lidské přirozenosti. Vyplývají ze samotné povahy člověka, začleněného do celku lidské společnosti. Oběti, které tu člověk přináší svou odříkavostí, přispívají k upevňování a zušlechťování jeho lidství k naplnění a sladění všech jeho přirozených projevů; současně jsou přínosem k rozvoji celé společnosti. Naproti tomu sobecká poživačnost jedince vede k oslabení a předčasnému vyčerpání jeho lidských sil, a současně je proviněním vůči celé společnosti, nezávisle na jakémkoli náboženském názoru.

Pohlaví je pouze jeden ze způsobů, jimiž člověk překračuje meze svého JÁ. Pohlavní úkon je pouze přechod. Pohlavnost sama o sobě nevytváří žádné hodnoty. Trvalé spojení muže a ženy lze docílit jedině láskou. Láska jako eros je intuitivní hledání hodnoty. Probouzí se tělesnou krásou, avšak zahrnuje celou lidskou osobnost s duší i tělem. Usiluje o tvůrčí spojení dvou lidských bytostí.

Přirozeným důsledkem přirozeného rozlišení člověka na muže a ženu je zavedení pohlavního vztahu v manželství a v rodině. Vláda nad okolním přírodním prostředí je svěřena všem lidem, a to mužům i ženám. To znamená, že muž a žena jsou původně "jednota dvou bytostí" a že jsou povoláni k životu ve společenství lásky. To znamená žít nejen vedle sebe, nýbrž navzájem "jeden pro druhého" (Gn 2,18-23). Žena má stejnou lidskou důstojnost a odpovědnost jako muž (FC, 22).

Tím, že Bůh stvořil muže a ženu k vlastnímu obrazu, chce jim dát plnost dobra čili svrchovanou blaženost, vyplývající z účasti na věčném Božím životě. Člověk ale odmítá tento dar, protože se chce být nezávislým na Bohu (Gn 3,5). Biblický obraz prvotního hříchu "rozděluje úlohy", které v něm se vykonali muž a žena (1 Tim 2,13-14). Nezávisle na tomto rozdělení úloh muže a ženy v biblickém popisu byl prvotní hřích hříchem člověka. Následkem této poruchy lidské přirozenosti byl porušen původní vztah muže a ženy, jaký odpovídal jejich osobní důstojnosti. Slova Geneze o tom, že muž bude vládnout ženě, se přímo vztahují na manželství, nepřímo však zasahují celou společnost všude tam, kde je žena podceňována právě proto, že je žena. Odůvodněný odpor ženy k tomuto ponižujícímu postavení však nemá vést k pomužšťování žen. Žena stejně jako muž musí pochopit, že se má uskutečňovat jako osoba, a že má uplatňovat svou důstojnost a povolání v souladu se bohatství své zvláštní přirozenosti (MD, 9-10).

Žena představuje zvláštním způsobem poměrně větší smysl pro odpovědnost, pro celek, pro oběť. Zvláštním rysem muže je zase spíše "jedinečnost" výkonů, jimiž se uplatňuje a vyniká v životě manželském i veřejném. Ale v obou lidských bytostech tvůrčí síla a pud tvořit.

Pokud jde o vzájemné doplňování se muže a ženy v manželství, nejde o doplňování jen v pohlavním smyslu. Především jde o doplňování se ve smyslu co nejúplnějšího rozvoje sil a schopností muže a ženy podle požadavků lidství a lidstva.

Pohlavnost je podřízena vyššímu, jednotnému zákonu dokonalosti, totiž zákonu manželství. Odedávna se zdůrazňuje mužům i ženám, žijícím v zasvěcení pouze Bohu, že se musí zřeknout také hlubokého duševního přátelství s člověkem opačného pohlaví, pokud mají skutečně zůstat nedotčenými. Čím hlubší je totiž duševní přátelství mezi mužem a ženou, tím silněji se jednou projeví sklon pohlavní, a tím jistěji vyústí do tělesného spojení. Tak potvrzuje platnost přirozeného řádu, že nemůže být nic tak silného k rozdělení takové jednoty, jakou představuje manželství, než sama smrt.

Forma manželství spočívá v přirozeně nedílném spojení, kterým jsou manžel a manželka zavázáni zachovávat jeden druhému věrnost. Skutečnost, že u všech národů převládlo spojení jedné ženy s jedním mužem (monogamie) potvrzuje, že takové spojení nejlépe vyhovuje přirozenosti člověka i vznešeným mravním a společenským cílům lidské skupiny. Jedinečnost a nerozlučitelnost má přirozený základ už v povaze samotném lásky. Výraz "volná láska" je nesmysl. Kde je něco libovolného, tam nemůže jít o lásku. V lásce se neuplatňuje žádná libovůle. Láska směřuje k ustálení, trvání a věrnosti.