4. Jaké metody používá křesťanská sociologie ?

Má-li být křesťanská sociologie na úrovni sociologie jako takové, musí ovládat a využívat všechny metodologické postupy, techniky a metody, jaké používá sociologie vůbec (Alan 1992, Bauman 1996). Od sociálně filozofických způsobů uvažování až k soustavnému sociologickému průzkumu. To metodologicky zahrnuje rozhovor, zúčastněné a nezúčastněné pozorování, sociometrické testy, techniky výzkumu veřejného mínění, apod. Metoda křesťanské sociologie je však mnohem širší. Je to dílem proto, že se tato sociologie vedle sociologického poznání opírá ještě o normativní obory. Zčásti je to také proto, že usiluje vedle poznání společnosti a kultury, ještě o změnu v duchu uznávaných norem a hodnost.

Význačnou vlastností křesťanské sociologie musí být zvláštní systémový přístup ke společnosti. Důležitým vodítkem křesťanské sociologie k dosažení tohoto cíle musí být i po metodologické stránce pružné a pohotové modelování funkční skladby společnosti a kultury v duchu zásad učení sv.Tomáše. Na tomto základě nutno rozvíjet a stále zdokonalovat zvláštní křesťansko sociologický model sociálně-kulturní skladby. To vyžaduje brát ohled na činitele této skladby. Přitom dlužno přihlížet k jejím normálním úkolům, ale i k případným poruchám úkolů, k odstraňování poruch a předcházení dalším poruchám. Při tomto metodologickém modelování se vychází od lidské přirozenosti, tvořené jednotou duchovní duše jako tvarujícího základu a hmotného těla jako utvářené látky. Tak i základna lidské společnosti v daném modelu je nejen duchová, ale i tělesná, totiž duchovně-tělesná. Základnu daného modelu tvoří lidské obyvatelstvo, nacházející se v přírodním prostředí, a které vyznává Boha, tedy:

1. přírodní prostředí (geografické, kosmické..), tj.prvek hmotný, 2. lidská populace, tj. prvek hmotně-duchovní,

3. náboženství, tj. prvek duchovní.

Nad touto základnou se metodologicky modelují následující patra sociálně-kulturní stavby:

4. Mravnost: K jejímu naplnění není logicky zapotřebí žádná další složka dosud modelované sociálně-kulturní stavby. Není k tomu zapotřebí žádné zvláštní nadání ani schopnost. Mravnost se naplňuje už v pouhém hodnocení, v životním názoru, v postoji, ale zejména v jednání. Přitom tato činnost nevyžaduje ani slovní projev, ani technický nástroj. Vystačí třeba jen s úsměvem, pokynutím hlavy, pohlazením, políbením, anebo odvrácením, atd. Je tu jen zapotřebí rozhodnutí svobodné vůle, která se zaměřuje na to, co jí rozum představuje jako dobro.

5. Následující patro modelované budovy zaujímá umění. Vztahuje se k řádu krásna, a předpokládá u člověka zvláštní nadání a estetickou vnímavost. Nedá se zajistit pouhou výchovou ani teoretickou znalostí. Nepotřebuje ke svému projevu žádný technický nástroj (např. zpěv), ba ani řeč (např.tanec).

6. Rovněž výchova nepotřebuje ke svému provedení teoretickou znalost, ani řeč ani pomůcku. Matka může být znamenitou vychovatelkou, aniž má nějaké pedagogické vědomosti. Mravně příkladné jednání účinným způsobem strhuje vychovávaného k napodobování. Je však třeba jisté intuice k rozeznání přirozených vloh a náklonností vychovávaného a nadání k rozvíjení tohoto zvláštního založení člověka.

7. Dále je zapotřebí jazyka ke zprostředkování spojení, přenosu a sdělování obsahů, pocitů, myšlenek mezi lidmi. Člověk však může správně používat řeč i bez vědecké a jiné teoretické připravenosti. Nemusí např. mít znalosti o původu a vývoji jednotlivých slov.

8. Naopak jedině na základě pojmově vytříbené řeči a bohatého slovníku je možno vyjádřit nějakou teorii pomocí filozofie či vědy.

9. Teoretický základ vyjádřený slovy filozofů a vědců je zase nejbližším bezprostředním podkladem, na kterém lze budovat právo a stát. Stát je bezprostředně utvářen právem. Je to oprávněná autorita, kterou občané neodvolatelným způsobem přenášejí na stát. Je možno měnit formu státu, ale nelze odvolat samotný stát. Přitom ale stát může úspěšně fungovat i bez politické moci a bez ozbrojených sil. Politická moc a vojenská síla nejsou tedy pro stát podstatné.

10. Politická moc je na nějaký společenský útvar (např. na stranu) přenesena odvolatelně. Občané mohou kdykoli přenést politickou moc na jinou stranu, když nějaká strana přestane hájit jejich zájmy anebo, když se jejich zájmy změní. Na rozdíl od ústřední moci státu je politická moc rozptýlena ve společnosti. Politická moc je mocí zájmové skupiny, a přímo se k ní váže mocenský nátlak a vojenská síla. Politická strana může zastupovat libovolnou zájmovou skupinu (národ, věřící, atd.). Bezprostředně nezávisí na nějakých výrobních prostředcích, na trhu, ani na technice.

11. Na základě prosazování lidských zájmů, jež nabývají politického rázu, utvářejí se zájmy a vztahy výrobní, směnné a spotřební. Přitom i hospodářská činnost se obejde bez jakýchkoli technických prostředků a vynálezů, strojů a pomůcek. Vždyť je možné pracovat rukodělně jen s využitím lidské síly, nebo intelektuálně pouze s pomocí výsledků smyslového poznání a činnosti mozku, atd. Má-li však být nějaká činnost hospodářskou činností, nejde pouze o činnost jedince, nýbrž o spolupráci lidí, majících zájem o uskutečnění nějakého díla a v zájmu toho se organizujících.

12. Teprve na podkladě hospodářské činnosti dochází k vynalézání techniky. Technika sama o sobě má ten smysl, že je využívána k činnosti hospodářské a jiné. Na rozdíl od hospodářství, které se obejde bez organizace a spolupráce lidí, technika se vyznačuje tím, že není přímo vázána na nějakou lidskou organizaci. Obohacuje přírodu kolem člověka novými útvary, polidšťuje ji. Samotná technika však nikterak nepřispívá k růstu spolupráce a vzájemnosti mezi lidmi, nýbrž tuto vzájemnost a spolupráci lidí předem předpokládá. Tyto technické útvary, ale i technologické postupy polidšťují životní prostředí člověka, a to nejen okolní, ale především také vnitřní (antropotechnika, hygiena, medicína).

13. Nad takto sociologicky modelovanou sociálně-kulturní výstavbou lidské skupiny se tyčí jako střecha celek dané budovy. Tím se rozumí nějaký jednotící svorník, spojující všechny složky v jedno, a přesto se lišící od jejich prostého součtu.

Tento model společnosti však není samotná soustava společnosti. Má pouze napomáhat tomu, aby sociální a kulturní záležitosti byly zkoumány soustavně. Vždyť i křesťanská sociologie je vystavena nebezpečí přehnaného zdůrazňování duchovního činitele, resp. náboženství jako základny, od níž jsou mechanicky odvozovány všechny ostatní útvary a procesy společenského života jako druhořadé přívěsky. To je ovšem hledisko přehnaného důrazu na náboženství jako jediný nebo hlavní činitel společenského dění. Takové pojetí by ztrácelo smysl pro společenskou skutečnost a zvrhalo by se v idealismus (Ellwood, 1922, Weber,1922-23, Tawney,1926, Novak,1992). Realistický přístup v křesťanské sociologii vyžaduje, aby jakýkoli předmět sociologického zkoumání byl předmětem zkoumání nejen v té části sociálně-kulturní skladby, k níž přísluší (např. nezaměstnanost patří do hospodářství, škola přísluší do oblasti výchovy, rodina náleží k mravnosti), nýbrž aby byl zkoumán také z hlediska všech ostatních složek a celku dané stavby.

Při použití uváděného modelu hrozí nebezpečí strukturalismu. Strukturalismus se bezmezně se sklání před funkčně skladebným pojetím společnosti a kultury. Jakoby pracovní lešení kolem nějakého domu bylo víc než samotný dům. Od funkcionalismu zase není daleko k mnoho-činitelovému pojetí. Při takovém pojetí je každý společenský nebo kulturní útvar či proces chápán jako směs toho, jak je ovlivňován různými činiteli. Snadno se pak může omezovat na měření síly a pronikavosti působení toho či onoho činitele. Křesťanská sociologie se brání proti krajnosti strukturalismu. Jak se brání? Především tím, že uznává vedle ostatních složek sociologického modelu společnosti a kultury, které jsou ryze přirozené povahy, jednu složku, která je nadpřirozeného původu, zachází s nadpřirozenými hodnotami (svátosti) a směřuje k nadpřirozenému cíli, třebaže vychází z lidské přirozenosti. Je to náboženství. Člověk věří nebo nevěří nejenom na základě toho, že chce nebo nechce, nýbrž především proto, že Bůh napřed člověka vyzývá, oslovuje, povolává, a člověk na tu výzvu odpovídá nebo nikoli.

Náboženství je společenský a kulturní útvar, pevně zakořeněný v lidské přirozenosti. Zároveň se jí však vymyká. Proto se vymyká také přirozeným mezím lidské společnosti a kultury. Na základě toho také celek modelované sociálně-kulturní stavby, jak jej pojímá křesťanská sociologie, je nejenom víc než prostý součet složek, ale je podstatně víc, než kam může dospět sebemírnější skladebné pojetí světlem přirozeného rozumu.

Platnost tohoto modelu společnosti a kultury se potvrzuje logikou, s níž se při dějinném srovnávání v jednotlivých oblastech společenského a kulturního života, pojatých dle daného modelu, objevují závažné souvislosti (Bahounek 1994).

Pro používání daného modelu společnosti se však vyskytnou některé výhrady. Především je to určitá strohost modelu, která může svádět k neživotnému, strnulému přístupu.

Má-li se daný model blížit skutečnosti, pak musí brát větší ohled na její proměnlivý ráz. Jde přitom o trojí hledisko, které dlužno brát v úvahu: