- •Inter mirifica ze 4.Prosince 1963 (Dekret II. Vatikánského koncilu o sdělovacích prostředcích) - im.
- •1. Co je to křesťanská sociologie ?
- •1) Prvý obor: zjišťující, který je z velké míry popisný,
- •2) Druhý obor: normativní, tedy hodnotící, ale nikoli subjektivně, nýbrž vědecky,
- •3) Třetí obor: jednání - zahrnuje kvalifikované jednání, totiž výběr a volbu vhodných prostředků, metod a postupů k nějakému cíli, a pak jejich učelné používání.
- •1) Z církevních dokumentů:
- •2) Z příruček a odborných děl :
- •2. Jak se vyvíjela křesťanská sociologie ?
- •1. Lidská osoba
- •2. Lidská práva
- •3. Vzájemnost vztahů mezi osobou a společností
- •4. Společné dobro
- •5. Vzájemnost
- •6. Podpůrnost
- •7. Skladebné pojetí společenského života
- •8. Spoluúčast
- •9. Lidské výtvory a společenství osob
- •10. Všeobecné určení statků
- •3. Které jsou základní sociologické pojmy ?
- •Ve společnosti:
- •V kultuře:
- •Ve společném dobru dlužno rozlišovat podstatné prvky, které se nemění, od případných, které se mění podle okolností:
- •Vedle mravní ctnosti patří k podstatným pilířům práva ve společnosti další útvary mravního života, zvláště rodina. Dále
- •Vztah přirozeného práva k právu pozitivnímu určují tyto zásady:
- •1. Vlastnost totality (celistvosti) znamená, že daná skladba tvoří soustavu, jež podléhá jistým zákonům, které právě ze skladebných prvků vytvářejí celek, jehož vlastnosti se liší od vlastností částí.
- •Vedle přirozených a nadpřirozených základů normy lidské činnosti nelze přehlížet jisté činitele, způsobující porušení a ničení této normy:
- •4. Jaké metody používá křesťanská sociologie ?
- •1) Současné vzájemné působení mezi jednotlivými složkami a celkem sociálně-kulturní skutečnosti,
- •2) Pohyb celé sociálně-kulturní skutečnosti V čase,
- •3) Změny vzájemného ovlivňování mezi jednotlivými složkami a celkem sociálně-kulturní skutečnosti V různých dobách.
- •1) Typ společenského jednání a útvarů jako neuceleného a částečně zaměřeného k sociálnímu a kulturnímu rozkladu;
- •2) Typ společensky prospěšné a kulturně tvořivé činnosti jako ucelené a celkově zaměřené ke kulturní tvorbě a sociálně přínosné a prospěšné činnosti.
- •5. Co je základní buňka společnosti ? r o d I n a
- •V manželství je obsaženo trojí dobro:
- •4. Náboženský úkol rodiny jako malé Církve
- •1. Působením jednotlivců: apoštolát vykonávaný jednotlivcem (Jan 14,4) je základem a předpokladem každého náboženského působení, vycházejícího z rodiny a směřujícího k širšímu církevnímu společenství.
- •3) Úkony doplňující: směřují k dosažení cílů, které svou povahou, rozsahem nebo trváním přesahují možnosti jednotlivých občanů, rodin a jiných nižších skupin (např. Obrana státu).
- •V rozsahu významu slova politika je možno rozlišit více stupňů:
- •2) Umírněná pravice,
- •3) Reformistická levice,
- •4) Revoluční levice (Eysenck 1954).
- •V čem spočívá náboženská úloha státu ?
- •V čem spočívá mravní úloha státu ?
- •V čem spočívá hospodářská úloha státu ?
- •Všichni křesťané se mají stavět tváří V tvář novým úkolům dneška se svědomím dobře utvořeným V duchu etických požadavků evangelia a se sociální citlivostí opravdu křesťanskou.
- •1. Ohled na důstojnost lidské osoby: Církev se ve svém sociálním působení zasazuje o všestrannost a úplnost lidského rozvoje.
- •1. Rodinná politika státu se liší podle chápání cíle a měřítek, sledovaných touto politikou.
- •2. Vzdělávací politika
- •Vzdělávací politika demokratického státu usiluje o vytváření a používání vhodných prostředků k vyrovnávání a slaďování těchto vlivů.
- •3. Politika sociálního zabezpečení
- •4. Zdravotní politika
- •5. Bytová politika
- •6. Politika zaměstnanosti
- •Výrobní hospodářství vychází naopak od výrobní činnosti a prosazuje výrobu většího množství výrobků a služeb než je požadováno.
- •Ve druhé řadě závisí směnná hodnota:
- •V čem je úskalí při měření směnné hodnoty?
- •1) Případné skupinové sobectví různých sdružení podle jednotlivých povolání a stavů se překonává a zušlechťuje tím, že postupně objímá celou společnost, až obsáhne celé lidstvo.
- •2) Vyhrocené spory mezi dílčími okruhy solidarity jsou méně a méně četné. Obava o zachování nezávislosti, odedávna připomínaná odpůrci dělby práce, ustupuje do pozadí.
- •8. Jak jsou uspořádány národy ?
- •9. Co dělat se zaostalostí některých národů ?
- •10. Co si počít s narušeným životním prostředím ?
- •Inglehart,r., The Silent Revolution. Changing Values and Political Styles Among Western Publics. Princeton 1990.
- •Večeřa, m., Sociální stát. Východiska a přístupy. Sociologické nakladatelství, Praha 1993.
- •Veselý, j.M.,o.P., Co dává Velehrad Evropě. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1994.
- •Vodáková, a., a kol., Demografie (nejen) pro demografy. Sociologické nakladatelství, Praha 1993.
Vedle přirozených a nadpřirozených základů normy lidské činnosti nelze přehlížet jisté činitele, způsobující porušení a ničení této normy:
- Inteligentní duchová bytost, ztrnulá ve svém svobodném a cílevědomém odklánění se od Boha. Její vliv se projevuje v porušeném prostředí, v němž člověk žije.
- Důsledky původní poruchy skladby lidské přirozenosti. Projevují se předně ve zděděné antroporasovém složení, v přijaté zátěži vlivem nemocí, úraz, otrav, ozáření aj.; dále v prostředí společenském a kulturním, jakož i přírodním (devastace, aj.); konečně se projevují oslabením lidské vůle a zatemněním rozumu člověka.
Úchylné jevy a procesy ve společnosti pocházejí z omezení či potlačení přirozeného zaměření života k rozvoji a k úsilí o sebepřekonání. Pokud je omezována vlastnost života k řádnému růstu a rozvoji, pak se tato nepřirozeně utlumená "energie" snadno projeví znetvořeně v ničivé "energii" života. Ničivost (destruktivnost) je výsledek prožívání života v odporu k řádu, jaký Bůh vtiskl skladbě lidské přirozenosti. Individuální a společenské podmínky, které případně omezují "energii" podporující životní růst, usnadňují uplatnění ničivosti. Ta se stává zdrojem, ž něhož vycházejí různé projevy zla.
Proto se některé lidské jednání vymyká normě, spočívající na řádu vlastním lidské přirozenosti a současně na Božím řádu. Takové jednání narušuje normu. Toto narušení normy však není všeobecné, ani úplné, nýbrž dílčí. Rozsah narušení normy se liší podle místa i doby. Všeobecně zde totiž stále působí činitele obnovující normu a sjednocující lidskou společnosti: Bohočlověk - Vykupitel a jeho Církev se svými svátostmi.
Zlo je lidským projevem v tom smyslu, že je výsledkem zneužití lidské svobody. Zlo však není v podstatě lidské. Dokonce ani tehdy, když se nějaký člověk uchyluje k největším zvrhlostem, nemůže nikdy docela přestat být lidským. Člověk se nikdy nemůže naplno zbavit svého lidství. Zlo je vždy jen dílčí člověkova ztráta sebe sama při tragickém pokusu uniknout břemenu lidskosti. Stupně zla jsou zároveň stupně odcizení se člověka sobě samému, stupně úpadku. Typologicky největším zlem je právě ona výstřednost, která vede ke krajnímu umenšení života (tíhnutí k smrti). Člověk má případnou dílčí náchylnost k zlému, ale podstatné celkové zaměření k dobru. Ryze přirozené zaměření k dobru je ovšem nedostatečné. Je slabé ve stavu narušené přirozenosti. Právě ta totiž dělá z řádného zaměření k nalezení osobního dobra neustálé pokušení k sobectví. Ta ponechává člověka bezbranného vůči strhujícímu vlivu emocí. Je nedostačující, protože jedině účinná láska k Bohu převyšuje omezené schopnosti lidské přirozenosti.
Pokud člověk svobodně podléhá zděděné náchylnosti k nepřirozenému porušování řádné normy lidské činnosti, pak není divu, že se také v lidské společnosti vyskytují úchylky od řádné a tedy normální činnosti její skladby. Společenská a kulturní porucha je důsledek oslabení činnosti či dokonce zhroucení výstavby kulturních hodnot a životních významů člověka. Je to důsledek křečovitého ustrnutí či rozkladu kulturního hodnocení a společenského zaměření jedince či skupiny lidí, a z toho plynoucího zoufalého, neuváženého či ukvapeného jednání.
Takové ustrnutí či rozklad je případně předmětně usnadňováno místními a dobovými společensko-hospodářskými rozpory. Především je to rozpor mezi bohatším Severem a chudším Jihem. Tento rozpor případně podporuje v člověku zkušenost a zážitek "odcizení" (Fromm, 1955). Podstata zkušenosti a zážitku "odcizení" je v člověku samém, v odlučování se od sebe sama a od svých bližních, a vyvolává úzkost. Být odloučen znamená být zbaven možnosti společensky využít svých lidských schopností a sil. Touha po sjednocení je přirozeně nejmocnější snahou člověka. Je to síla lásky, která drží dohromady celé lidské společenství (Fromm, 1967).
Jednání uchylující se od řádné normy není u člověka vedeno touhou po zlých, špatných věcech, nýbrž vyplývá ze zřeknutí se věcí lepších a vhodnějších. Člověk uchylující se od řádné normy nechce zlo jako takové. Lidská vůle se totiž může zaměřovat jenom na dobro. Jenže tím, že člověk chce dobro falešné a nevhodné, dopouští se zla. Vybočuje z řádného, pravidelného postupu k svému cíli. Tak se připravuje o dosažení vlastní dokonalosti, pravého štěstí. Úchylka např. od mravní normy není projevem neposlušnosti vůči nerozumné autoritě, nýbrž se tím člověk dopouští násilí vůči sobě samému, když omezuje rozvoj odpovídající jeho přirozenosti (Pinckaers, 1990).