Vztah přirozeného práva k právu pozitivnímu určují tyto zásady:

a) Závaznost pozitivního právního řádu vyplývá z přirozeného práva, jež zavazuje zákonodárce k vydávání zákonů směřujících k obecnému blahu a občany k poslušnosti vůči zákonům.

b) V mnohých pozitivních zákonech je přirozené právo natolik vnitřně obsaženo, že je můžeme nazývat normovaným přirozeným právem (např.zákaz vraždy).

c) Jiné pozitivní zákony jsou určitým naplněním přirozeno-právních zásad, přizpůsobených zvláštním dějinným okolnostem (použité přirozené právo). O tom, nakolik podléhá samo společenské zařízení přirozeno-právní dějinnosti, svědčí soukromé vlastnictví (QA, 49).

d) Většina pozitivních zákonů není ve svém určitém obsahu určována přirozeným právem. Musí splňovat pouze všeobecný požadavek přirozeného práva: sloužit obecnému blahu. Tyto zákony se pro svou společenskou a kulturní podmíněnost liší od společnosti ke společnosti, a i ve stejné společnosti v různých dobách.

e) Pozitivní zákony, které jednoznačně porušují zásady přirozeného práva, jsou neplatné (Např. zákon, který upírá nějaké společenské skupině právo na život, je neplatný).

Právo jako společenský útvar není něco ztrnulého, nýbrž je plné napětí, života, vývoje. Životnost vztahu člověka a společnosti vyžaduje soustavné změna ve vyjadřování práva. Nelze ulpívat na neměnné soustavě, dané jednou provždy. Třebaže přirozené právo může mít v různých společenských podmínkách případně jiný smysl, přesto v subjektivní podstatě poskytuje člověku vždy a všude jednoznačné vodítko. Trvalost a stálost v proměnlivosti nelze vysvětlovat jenom zužováním přirozeného práva na pouhou formální zásadu. Vždyť i toto proměnlivé přirozené právo má obsahový ráz. Právo nelze chápat jen jako promítnutí absolutna do skutečnosti. Na druhé straně nelze právo vysvětlovat jen jako odraz měnících se předmětných společenských podmínek. Zatímco v subjektivní duchovní podstatě je právo promítnutím absolutna do skutečnosti, případně je věcně podmíněno zvláštnostmi nějakého sociálně-kulturního života skupiny.

Střizlivě realistické pojetí přirozeného práva znamená víc než ztrnulý nárok nějakých obsažných právních výroků na svrchovanost, totiž především vědomí jeho platnosti nezávislé na lidské vůli, která díky své svobodě není jednoznačně určena. Člověk se má svobodně rozhodovat a svobodně jednat. A v tomto uplatnění lidské vůle, které je až do okamžiku svobodného rozhodnutí nezřejmé a zakryté, nastává její plné odhalení a ověření. Z tohoto zdánlivého rozporu, který ve skutečnosti představuje plodné napětí, lze vysvětlit případné protichůdné stránky přirozeného práva.

 

Co je to sociální a kulturní mobilita ?

Skladba společensko-kulturní skutečnosti se vyznačuje třemi vlastnostmi: celistvosti, přetváření, samoúpravy.

1. Vlastnost totality (celistvosti) znamená, že daná skladba tvoří soustavu, jež podléhá jistým zákonům, které právě ze skladebných prvků vytvářejí celek, jehož vlastnosti se liší od vlastností částí.

2. Vlastnost neustálého přetváření (transformace) vyplývá z toho, že skladba má povahu celistvosti. Je-li zvláštnost dané celistvosti určena zákony, řídícími její složení z jednotlivých částic, a pokud výsledkem této skladby je celek s vlastnostmi odlišnými od vlastností částic ji skládajících, plyne z toho vzájemnost daného vztahu: celistvost je ustavována svými částmi a naopak sama vtiskuje nový rys každé své části.

3. Vlastnost samoúpravy (samoregulace) udržuje skladbu v mezích jí vlastních, zatímco sama je v neustálém pohybu funkcí a přetváření, jež jsou jí vlastní. Na rozdíl od matematických a logických skladeb, kde jsou pravidla skladby totožné s jejich samoúpravou, ve skladbě společensko-kulturní vystupuje význam samoúpravy výrazně do popředí.

Společenské jevy a procesy jsou v subjektivní podstatě vázány na vrozenou společenskou náklonnost člověka, případně jsou objektivně podmíněny společenskými a kulturními útvary. Společenská činnost nějakého druhu je vztahem této činnost k nějaké společenské struktuře, k jejímuž vzniku, trvání a rozvoji přispívá.

Při statickém pojetí společenské a kulturní skladby se zajímáme o to, čím se daná skladba udržuje právě jako taková. Přitom lze postupovat mechanicky nebo statisticky. Např. mechanický model sebevraždy je dán tehdy, pokud sociolog srovnává jednotlivé případy sebevraždy, typy osobností, atd.; naopak statistický model získává badatel, když srovnává výskyt sebevražd za určitou dobu. Pomocí podobných statistických modelů se dějinná škola Annales (F.Braudel, aj.) snaží změnit dějepis ve vědu, založenou na množství údajů o skladbách. Ovšem statistické modely, které sice objasňují časový rozměr, nemusejí nutně vypovídat o dějinném jedinci, ani o dějinných silách, příčinách a cílech v opravdové dějinné určitosti. Zrovna tak ani mechanické modely nepostihují dějinný pohyb. V jistém smyslu patrně vyhovují dějinným okamžikům, které lze chápat jako souběžné (např. jazyk jisté doby). Nejde jen o to, že mechanický a statistický model nepostihuje skladbu v jejím vývoji, nýbrž i o to, že jimi nelze vystihnout ani přítomnou skladbu v její činnosti. Oba modely vylučují pohyb skladby v její celistvosti, jak v čase, tak i v prostoru.

Úplnější poznání společensko-kulturní skladby vyžaduje dynamické pojetí: je třeba uvést další prvky, vztahy a souvislosti pro objasnění skladebních úkolů a změn v prostoru a v čase, tzn. sociálně-kulturní mobilitu. Dynamičnost podstatným rysem stavby. Dynamičnost se projevuje tím, že každá ze skladebných složek plní nějakou úlohu. Tato úloha e zařazuje danou složku do skladebního celku. Dynamičnost daného celku je dána tím, že tyto jednotlivé úkoly a jejich vzájemné vztahy podléhají neustálým proměnám. Skladba je tedy vcelku v neustálém pohybu na rozdíl od celku, vznikajícího prostým přiřazováním částí, který se každou změnou ruší.

Mobilita obecně znamená pohyblivost, tedy vlastně nedokonalý úkon toho, co se hýbe. Pohyb se může dít v prostoru nebo v čase. Smyslem pohybu v čase je vývoj. Vývoj je proces přechodu buď od jednoduššího ke složitějšímu, od nižšího k vyššímu, nebo naopak od složitějšího k jednoduššímu, od vyššího k nižšímu.

Od 19. století se v sociálním myšlení šíří domněnka, že "vývoj znamená pokrok". Avšak jak je tomu ve skutečnosti? Při pokroku záleží na tom, co opouštíme, a k čemu se blížíme. Učedníci zanechali své sítě a šli za Kristem (Mt 4,20). Jenže člověk je obdařen svobodou. Může tedy při svém kráčení kupředu opustit Pána a vydat se za cizími bohy (Dt 11,16). Může minout správnou cestu (2 Petr 11,16) a stále se Bohu vzdalovat (2 Tim 2, 16). Kráčení kupředu a uchovávání (tradice) nutno chápat nejen jako protiklady, ale jako dva základní postoje člověka nezbytné k životu. ne vše minulé je hodno uchování. V mnoha oblastech je odůvodněné opuštění všeho dosavadního. Přitom je na místě návrat ke kořenům.

Všeobecně má celkový pohyb společnosti v čase v subjektivní duchovní podstatě povahu neustálého opakování téhož; avšak případně, co do objektivní podmíněnosti má ráz ponenáhlého vzestupného procesu, růstu, přičemž určitý vývoj je jednotou vzestupu a úpadku. Progres čili pokrok, vzestup je takový směr vývoje, při kterém vcelku vzniká z jednoduššího složitější, z nižšího vyšší. Regres čili úpadek, sestup je opačný směr vývoje. V nějakém společenském jevu či celé soustavě může v určité době převládat jedna z obou stránek vývoje nebo mohou být obě stránky v rovnováze. Podle toho může daný jen či soustava vykazovat v jisté době vzestup či úpadek, ale může postrádat jednoznačný směr pohybu v čase. Převládající směr pohybu v čase převládá vždy jen dočasně. Často bývá posléze vystřídán opačným směrem vývoje. Tak vývoj vcelku kolísá bez vyhraněného zaměření.

Vývoj společnosti má ráz daný přirozeností člověka, která je pouze případně, podmíněně vystavena působení zděděných důsledků poruchy lidské přirozenosti. Pokud ve společnosti převládne pohyb ve smyslu této poruchy, pak se vývoj společnosti ubírá cyklicky: střídá se v něm cyklus rozkladu ucelené a jednotné sociálně-kulturní stavby s cyklem sjednocování a obnovy celistvosti dané stavby. Každý následující cyklus se případně, co do objektivní podmíněnosti uplatňuje ve stále rozsáhlejší míře. Tak se sociálně-kulturní výstavba střídavě vyvíjí v duchu:

- oslavení Boha a člověka jako jeho tvora,

- oslavení Boha a člověka jako jeho tvora a spolupracovníka,

- oslavení člověka jako nezávislého na Bohu.

Pokud se sociálně-kulturní skladba vyvíjí v souladu s lidskou přirozeností, která je v Bohočlověku navěky dokonale sjednocena, pak tento její vývoj objektivně vykazuje rysy vzestupu. Na vrcholu tohoto přirozeného vývoje se rýsuje společnost jako oslava Boha a člověka jako Božího přítele a spolupracovníka, který se sám s Boží milostí překonává; přitom se lidský jedinec dokonale spojuje s lidskou skupinou, aniž by tím cokoli poznával na své jedinečnosti.

Při místním pohybu lze rozlišovat mobilitu horizontální od vertikální. Ve společnosti znamená horizontální mobilita přechod jedinců nebo přemístění společenského zařízení či kulturní hodnoty z jedné skupiny do jiné skupiny, přičemž se nacházejí na stejné úrovni. Horizontální mobilita totiž nevede ke změnám v postavení lidí či věcí vzhledem k nějakým společenským vrstvám. Jde např. o změnu občanství, o změnu území (stěhování), o změnu zaměstnání (přechod z jednoho podniku do jiného v rámci stejného povolání), o přesuny nějakých sociálních předmětů (televizorů, aut, atd.) či kulturních hodnot (nějaké umělecké dílo, atd.) v mezích určité společenské vrstvy, z jednoho státu do jiného státu, atd. Vertikální mobilita je zde pohybem v soustavě odstupňování či rozvrstvení jisté společnosti. A tento pohyb může být vzestupný (přechod z nižší vrstvy do vyšší, apod.) nebo naopak sestupný.

Třebaže výsledky sociologických výzkumů ukazují, že průmyslová společnost vykazuje vyšší sociální mobilitu než předprůmyslová, souvislost mezi růstem sociální mobility a rostoucím zprůmyslněním není jednoznačně prokázána.

Změny v sociální a kulturní mobilitě mají nesporně vliv na celou společnost, na vztahy mezi vrstvami společnosti, národy, atd. Vypjatá a vysoká mobilita vede k zmenšení společenských rozdílů a zmírnění rozporů mezi vrstvami společnosti. Vysoký stupeň sociální mobility případně objektivně usnadňuje vznik "beztřídní" společnosti. To však neznamená, že by sociální mobilita nutně vedla k setření "třídních" rozdílů.

Vzhledem k odlišnostem sociální a kulturní mobility v různých společnostech lze rozlišit společnosti s "tuhou" výstavbou rozvrstvení, jaká skoro vylučuje "volné přesuny" z jedné vrstvy do druhé, a společnosti s "měkkou" výstavbou rozvrstvení, kde je mobilita volnější. Metodologicky lze tedy modelovat dva typy společnosti: nepohyblivá čili uzavřená a pohyblivá čili otevřená. Ve společnosti prvého typu se skoro nevyskytuje sociální mobilita. To vede k stupňování napětí mezi různými vrstvami a skupinami ve společnosti. Ve společnosti druhého typu je dokonalá sociální mobilita a nevyskytují se žádné "třídní" spory. "Tuhá" stavba se vyznačuje podmínkami pro stupňující se neřešené společenské spory. "Měkká" stavba umožňuje volné rozptýlení napětí a tlaků mezi vrstvami a skupinami. Jde však jen o logické modely, zatímco v běžném životě se nevyskytují ani výhradně uzavřené ani čistě otevřené společnosti.

Význačnou vlastností průmyslově vyspělých demokracií je právě jejich vysoká sociální a kulturní mobilita. Avšak ani zde nebylo prokázáno trvalé a neměnné zaměření k růstu mobility. Závažným rysem všech společností s vysokou sociální a kulturní mobilitou je vratkost. Tato nestálost činí tyto společnosti náchylnějšími k úpadku, nežli jsou společností s nízkou mobilitou.

Někteří sociologové (Sorokin,1961,1964, Brzeziňski,1964,1970, 1993 aj.) uvádějí, že společnosti - ať demokratické či totalitární - se přirozeně sbíhají, přičemž se jejich odlišnosti stírají. Jejich vývoj kolísá bez trvalejšího jednoznačného zaměření. Jejich sociálně-kulturní skladba se sjednocuje. Směřuje k hybridu, obsahujícímu všechny příznivé rysy minulých skladeb. Avšak uskutečnění této vlády člověka nad sebou je možná jen za předpokladu převahy trvalých hodnot (Sorokin,1941,1961). Avšak rozbory se shodují, že na světě nejsou žádné trvalé hodnoty. Trvalý rozvoj společnosti se tedy neobejde bez hodnot nadpřirozeného původu. Společenský vývoj, který kolísá bez jednoznačného zaměření, může směřovat k dokonalejšímu sjednocení, tedy k rozvoji; zároveň je ale jisté, že s blížícím se cílem jejího přirozeného směřování se tempo jejího rozvoje zpomaluje. Zvětšuje se vratkost dalšího rozvoje. Zvětšuje se nebezpečí sociálních zvratů. Čím je struktura společnosti ucelenější a ušlechtilejší hybrid, tím je náchylnější k násilným zvratům a totalizačním křečím. Tak se společnost a kultura víc a více ocitá na rozcestí. Odtud je další přirozený pokrok stále závislejší na nadpřirozených hodnotách a hlavně Boží milosti. Na jedné straně je cesta sjednocování, šlechtění a hybridizace na ryze přirozeném základě. Tato cesta se vyznačuje stupňující se vratkostí sociálně-kulturní struktury a náchylností k zvrhlým novotvarům, k totalizaci. Na druhé straně je cesta budování společnosti na přirozených základech, ale v modlitbě zaměřované k Boží pomoci. Tato cesta vede k vyššímu sjednocení, k totální integraci, nadpřirozenými hodnotami zajišťované proti každému zvrhnutí a úpadku.

Jaký smysl má lidská činnost jako podstata sociální mobility ?

Jako lidská činnost vychází z člověka, tak k němu i směřuje. Když člověk pracuje, mění nejen svět a společnost, ale zdokonaluje i sám sebe. Mnohému se přiučí a rozvíjí své schopnosti a překonává se. Zásada pro lidskou činnost: aby podle Boží vůle byla v souhlasu s pravým dobrem lidského pokolení a ponechala člověku jako jedinci i příslušníku společnosti pečovat o své celkové povolání a naplnit ho (GS, 35). Lidský pokrok, který je velikým dobrem člověka, nese s sebou i velké pokušení: kde je totiž porušen řád hodnot a dobré smíšeno se zlým, jednotlivci i skupiny sledují jen své vlastní zájmy, a ne zájmy ostatních. Tak se stává, že svět už není místem opravdového bratrství a člověkova vzrůstající moc ohrožuje samo lidské pokolení (GS, 37).

Veškerá lidská činnost, pokud je vlivem hříchu ohrožována, musí se ve vzkříšeném Kristu očistit, aby došla dokonalosti. Nadpřirozeně vykoupený Boží lid, který se v Duchu svatém stává novým stvořením, smí a má milovat nejen Boha, ale i věci Bohem stvořené. Používá stvořených věcí v duchu chudoby a vnitřní svobody. To ho přivádí k opravdovému ovládání světa. Čas, kdy lidská společnost dospěje k svému dovršení, nelze vědecky zjistit. I když mnohé ze stávající společnosti a kultury pomine, vše, co bylo vykonáno z lásky zůstává zachováno ve společnosti, založené Kristem. Neboť hodnoty lidské důstojnosti, bratrského společenství a svobody, totiž všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, očištěné však od každé skvrny, ozářené a přetvořené v Kristově společnosti spravedlnosti, lásky a pokoje (GS, 39).

 

Odkud pochází porušování norem ve společnosti ?