- •Inter mirifica ze 4.Prosince 1963 (Dekret II. Vatikánského koncilu o sdělovacích prostředcích) - im.
- •1. Co je to křesťanská sociologie ?
- •1) Prvý obor: zjišťující, který je z velké míry popisný,
- •2) Druhý obor: normativní, tedy hodnotící, ale nikoli subjektivně, nýbrž vědecky,
- •3) Třetí obor: jednání - zahrnuje kvalifikované jednání, totiž výběr a volbu vhodných prostředků, metod a postupů k nějakému cíli, a pak jejich učelné používání.
- •1) Z církevních dokumentů:
- •2) Z příruček a odborných děl :
- •2. Jak se vyvíjela křesťanská sociologie ?
- •1. Lidská osoba
- •2. Lidská práva
- •3. Vzájemnost vztahů mezi osobou a společností
- •4. Společné dobro
- •5. Vzájemnost
- •6. Podpůrnost
- •7. Skladebné pojetí společenského života
- •8. Spoluúčast
- •9. Lidské výtvory a společenství osob
- •10. Všeobecné určení statků
- •3. Které jsou základní sociologické pojmy ?
- •Ve společnosti:
- •V kultuře:
- •Ve společném dobru dlužno rozlišovat podstatné prvky, které se nemění, od případných, které se mění podle okolností:
- •Vedle mravní ctnosti patří k podstatným pilířům práva ve společnosti další útvary mravního života, zvláště rodina. Dále
- •Vztah přirozeného práva k právu pozitivnímu určují tyto zásady:
- •1. Vlastnost totality (celistvosti) znamená, že daná skladba tvoří soustavu, jež podléhá jistým zákonům, které právě ze skladebných prvků vytvářejí celek, jehož vlastnosti se liší od vlastností částí.
- •Vedle přirozených a nadpřirozených základů normy lidské činnosti nelze přehlížet jisté činitele, způsobující porušení a ničení této normy:
- •4. Jaké metody používá křesťanská sociologie ?
- •1) Současné vzájemné působení mezi jednotlivými složkami a celkem sociálně-kulturní skutečnosti,
- •2) Pohyb celé sociálně-kulturní skutečnosti V čase,
- •3) Změny vzájemného ovlivňování mezi jednotlivými složkami a celkem sociálně-kulturní skutečnosti V různých dobách.
- •1) Typ společenského jednání a útvarů jako neuceleného a částečně zaměřeného k sociálnímu a kulturnímu rozkladu;
- •2) Typ společensky prospěšné a kulturně tvořivé činnosti jako ucelené a celkově zaměřené ke kulturní tvorbě a sociálně přínosné a prospěšné činnosti.
- •5. Co je základní buňka společnosti ? r o d I n a
- •V manželství je obsaženo trojí dobro:
- •4. Náboženský úkol rodiny jako malé Církve
- •1. Působením jednotlivců: apoštolát vykonávaný jednotlivcem (Jan 14,4) je základem a předpokladem každého náboženského působení, vycházejícího z rodiny a směřujícího k širšímu církevnímu společenství.
- •3) Úkony doplňující: směřují k dosažení cílů, které svou povahou, rozsahem nebo trváním přesahují možnosti jednotlivých občanů, rodin a jiných nižších skupin (např. Obrana státu).
- •V rozsahu významu slova politika je možno rozlišit více stupňů:
- •2) Umírněná pravice,
- •3) Reformistická levice,
- •4) Revoluční levice (Eysenck 1954).
- •V čem spočívá náboženská úloha státu ?
- •V čem spočívá mravní úloha státu ?
- •V čem spočívá hospodářská úloha státu ?
- •Všichni křesťané se mají stavět tváří V tvář novým úkolům dneška se svědomím dobře utvořeným V duchu etických požadavků evangelia a se sociální citlivostí opravdu křesťanskou.
- •1. Ohled na důstojnost lidské osoby: Církev se ve svém sociálním působení zasazuje o všestrannost a úplnost lidského rozvoje.
- •1. Rodinná politika státu se liší podle chápání cíle a měřítek, sledovaných touto politikou.
- •2. Vzdělávací politika
- •Vzdělávací politika demokratického státu usiluje o vytváření a používání vhodných prostředků k vyrovnávání a slaďování těchto vlivů.
- •3. Politika sociálního zabezpečení
- •4. Zdravotní politika
- •5. Bytová politika
- •6. Politika zaměstnanosti
- •Výrobní hospodářství vychází naopak od výrobní činnosti a prosazuje výrobu většího množství výrobků a služeb než je požadováno.
- •Ve druhé řadě závisí směnná hodnota:
- •V čem je úskalí při měření směnné hodnoty?
- •1) Případné skupinové sobectví různých sdružení podle jednotlivých povolání a stavů se překonává a zušlechťuje tím, že postupně objímá celou společnost, až obsáhne celé lidstvo.
- •2) Vyhrocené spory mezi dílčími okruhy solidarity jsou méně a méně četné. Obava o zachování nezávislosti, odedávna připomínaná odpůrci dělby práce, ustupuje do pozadí.
- •8. Jak jsou uspořádány národy ?
- •9. Co dělat se zaostalostí některých národů ?
- •10. Co si počít s narušeným životním prostředím ?
- •Inglehart,r., The Silent Revolution. Changing Values and Political Styles Among Western Publics. Princeton 1990.
- •Večeřa, m., Sociální stát. Východiska a přístupy. Sociologické nakladatelství, Praha 1993.
- •Veselý, j.M.,o.P., Co dává Velehrad Evropě. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1994.
- •Vodáková, a., a kol., Demografie (nejen) pro demografy. Sociologické nakladatelství, Praha 1993.
Vedle mravní ctnosti patří k podstatným pilířům práva ve společnosti další útvary mravního života, zvláště rodina. Dále
sem patří smlouva a konečně vlastnictví.
Hmotný předmět spravedlnosti je dobro a právo povinované bližnímu. Co do různosti formálního předmětu se spravedlnost dělí na obecnou či zákonná a na zvláštní, a ta se dělí na směnnou (komutativní) a podílnou (distributivní). Obecná spravedlnost vede k obecnému dobru, totiž vede jednotlivce dávat vždy společnosti to, čím je jí povinován.
Směnná spravedlnost opravuje vztah jednoho člověka ke druhému tím, že usiluje o dosažení úplného vyrovnání. Vlastním úkonem směnné spravedlnosti je náhrada. Podílná či rozdělující spravedlnost upravuje přínos společenského celku vůči jeho částem - jednotlivcům. Je zaměřena na zachování společného dobra. Rovnost, kterou provádí, je aritmetická. Hodnota se v ní rovná protihodnotě. To však neznamená, že by se při této rovnosti nebral ohled na jakost osob a služeb.
Na rozdíl od podílné spravedlnosti, která zajišťuje zájem a právo jednotlivců, zákonná spravedlnost zajišťuje právo společenských útvarů. Formální předmět zákonné spravedlnosti je obecné blaho. Nositelem zákonné spravedlnosti je zákonodárce a vládce, a teprve potom občan, který je spíše vykonavatelem. Vlastní poslání zákonné spravedlnosti předchází ještě před tvorbou zákonů: spočívá v tvořivé státoprávní koncepci, které se uskutečňuje v zákonodárství a státní politice. Pokud bychom však ztotožnili zákonnou spravedlnost na stát a obecné blaho, dopustili bychom se neopodstatněného zúžení této spravedlnosti. Působnost zákonné spravedlnosti je totiž daleko širší: uplatňuje se nejen ve státě, ale i v církvi a v nižších společenských celcích jako v národě, v profesních skupinách, aj., tedy všude, kde jde o uskutečnění obecného blaha (GS, 77).
Sociální spravedlnost a sociální láska: Sociální spravedlnost je totožná se správně chápanou zákonnou spravedlností. Spravedlnost se nevylučuje s láskou. Naopak se doplňují. Právě svým spojením zajišťují trvání a rozvoj lidské společnosti. Právo má v sobě něco strohého a oddělujícího. Proto samotná spravedlnost může pouze odstraňovat předměty společenských sporů. Nedokáže však vnitřně pohnout a zapojit "lidská srdce". Sociální mír a spolupráce předpokládá "vnitřní souznění". To však neznamená, že by láska mohla být náhradou za chybějící spravedlnost (QA, 137). Např. námezdní pracovník nemá zapotřebí přijímat jako almužnu to, co mu spravedlivě náleží. Nemá smysl snažit se vykoupit z těžkých povinností uložených spravedlností pomocí drobných milodarů. Označení sociální láska pochází od sv.Tomáše (De caritate,9). Nic se jí nepříčí tolik jako rasová, národní či třídní nenávist. křesťanská sociologie si klade za cíl takové uspořádání společnosti, jež se zakládá na pravdě, stojí na zásadě spravedlnosti, je naplněno živou láskou a uskutečňuje se ve svobodě. Sociální láska nás povznáší k moudrosti, v níž rozlišujeme mezi omylem, který je vždy hodný zavržení, a mezi mýlícím se člověkem, který si stále uchovává svou důstojnost jako osoba, i když ho tíží nesprávné názory (GS, 28).
Přirozené právo jako část přirozeného mravního zákona je založeno na věčném zákoně Božím a je vázáno na svědomí. Proto je nesprávné klást proti sobě mravnost a právo jako "vnitřní moralitu" a "vnější legalitu". Právo však nezahrnuje všechny oblasti mravnosti, např. ani zbožnost, ani cudnost, ani sebelásku či lásku k bližnímu. Lidské právo se většinou obrací na široké vrstvy společnosti, jejíž příslušníci nejsou tak docela ctnostní. Proto lidský zákon nezakazuje všechny neřesti, nýbrž jen ty závažné, kterým se většina lidí může vyhnout: totiž především ty činy, bez jejichž zákazu nemůže společnost trvat (např.vraždu). Přirozené právo se vyznačuje třemi vlastnostmi: všeobecná platnost, neměnnost a poznatelnost.
S ohledem na to, že dvě věci mohou být stejné buď samotnou přirozeností, nebo v důsledku nějaké smlouvy či společného souhlasu, dlužno rozlišovat přirozené právo od práva pozitivního.
Normou úkonu spravedlnosti je zákon. Zákon je příkaz rozumu, řídícího činnost. Zákon je nařízení rozumu k obecnému blahu, vyhlášené tím, kdo oprávněně spravuje společnost. Má-li být právní soustava ucelená, musí se zákon členit na zákon věčný, zákon přirozený, pozitivní zákon Boží, lidský zákon. Základem všech zákonů je věčný zákon, který je od věčnosti nezměnitelně v Bohu. Vše, co se děje v přírodě i ve společnosti, probíhá podle tohoto zákona. Proto všechny spravedlivé zákony vyplývají z věčného zákona. Přirozený zákon, vedoucí člověka k pravému účelu, spočívá především v obecné zásadě, kterou každý nutně poznává: konat dobro a vyhnout se zlu. Pro svou všeobecnost potřebuje přirozený zákon podrobnější rozvinutí, které by obsáhlo lidskou činnost v celé její šíři a složitosti. Proto je třeba výslovně ustaveného čili pozitivního zákona. Pozitivní zákon je dle svého původce božský nebo lidský. Tak Desatero je normovaný přirozený zákon. Třebaže jsou přikázání Desatera jen druhotné zásady, vyplývající prvotní obecné zásady přirozeného zákona, byla výslovně dána Bohem, aby se jim tak dostalo většího důrazu. Dospělý člověk svým rozumem sám odvozuje z obecné zásady přirozeného zákona předpisy pro určité jednotlivé případy.