Breakdance

Braekdance se poprvé objevil začátkem sedmdesátých let a opět u jeho zrodu stál Kool Herc. Pro tanečníky a tanečnice se vžilo také označení B-boy a B-girl. Zpočátku se breakdance tančil v ulicích Bronxu, teprve postupně se dostal na podia hip hopových klubů. Vývoj breakdance souvisí s vývojem hudby, které se improvizované akrobatické kreace musely přizpůsobit.

Breakdance se až do osmdesátých let vyvíjel samostatně a zpočátku se o něm ani nehovořilo jako o součásti hip hopové kultury. Postupně se vyvíjely různé formy tohoto tance, na začátku se jednalo o freestyle, který byl hlavně o točení, padání na zem a opětovném vzpírání se na rukou. Další forma, která se objevila, byla tzv. uprock, charakteristická prvky bojového umění¹⁵, proto byla vnímána jako velmi agresivní. Dalšími formami byly např. toprock, footwork, doplněné o gymnastické prvky. S obohacováním tanečních kreací se breakdance stává velmi oblíbeným v širokých vrstvách mládeže a dokonce proniká do diskotékového prostředí, jež nemá s hip hopovou kulturou nic co do činění. V devadesátých letech se už hovoří o breakdance jedině v souvislosti s hip hopem.

Graffiti

Historie graffiti¹⁶ je stará snad jako lidstvo samo, obrázky a nápisy na zdech jsou známé už ze starověkého Egypta nebo Říma. Současná podoba graffiti se objevila někdy koncem šedesátých let opět v newyorských čtvrtích Bronx a Brooklyn a jednalo se o nápisy, jakési podpisy tvůrce – tzv. tagy¹⁷.

Spojení graffiti s hip hopovou subkulturou je trochu problematické, jelikož ne všechny jeho projevy jsou právě ve vazbě k hip hopu. Někteří autoři, například Pamela Dennant, používají specifičtější označení – „hip hop graffiti“, které vylučuje ostatní tvorbu spojenou s jinými městskými subkulturami¹⁸ [Smolík 2010: 193]. Ve svém textu se zabývám pouze graffiti spojeným s hip hopem.

Největším rozmachem prošlo graffiti začátkem sedmdesátých let, kdy je pouliční gangy začaly používat jako označení svého území. Později se mladí umělci začali realizovat i mimo své území, kde se snažili proslavit své umělecké jméno (tag). Tvůrci graffiti vystupují pod skrytou identitou a vzájemně se jasně odlišují, často existence jejich osobnosti je pro konzumenty jejich děl záhadnější než dílo samo [McDonald 2001: 162].

V sedmdesátých letech se stalo oblíbeným cílem malování nápisů a obrázků newyorské metro – na zastávkách, na mostech, a hlavně na vagonech – komu se podařilo pomalovat celý vagon, ten získal opravdový respekt ostatních členů subkultury. Cílem bylo, aby tag byl hlavně dobře viditelný a nepřehlédnutelný. Nejdříve bylo podstatou graffiti množství namalovaných tagů, ale s přibývajícím množstvím tvůrců začalo být náročnější se vymezit a být vidět, proto se vytvořily skupiny, tzv. crews, které tvořily pod jednotným označením společně. Graffiti se však nelíbilo orgánům veřejné správy, proto tehdejší newyorský starosta vyhlásil nelegálnímu malování po zdech otevřený boj, v němž vyzval obyvatele města, aby chránili své město proti tomuto nešvaru. Se svou kampaní však příliš neuspěl, zato odborníci v oboru výtvarného umění se začali o nový fenomén hlouběji zajímat. V roce 1973 se v Razor Gallery v newyorské čtvrti Soho otevřela první výstava graffiti umění [Lucie-Smith 1996]. Koncem osmdesátých let byly newyorské pomalované vlaky metra vyměněny a tím skončila éra komunikace graffiti tvůrců skrze vagony metra, nové vagony pak už zůstaly čisté a kresby se přesunuly na zdi ve městech [Snyder 2006: 94].

V osmdesátých letech se začaly objevovat první fotografické publikace, které mapovaly nejzajímavější a nejzdařilejší díla [Snyder 2006: 94]. S těmito publikacemi a mnohými dalšími s graffiti tématikou, které stále vycházejí a zachycují i zmizelou historii této subkultury, se můžeme setkávat dodnes na pultech všech významných světových galerií.

Human beatbox

Někteří autoři mezi hip hopové elementy také řadí i tzv. human beatbox, který zpočátku využívali chudí Afroameričané, jelikož si nemohli dovolit nakoupit nákladné hudební nástroje. Jedná se o hudební podklad „hraný na pusu“ – vytváření rytmických a basových zvuků ústy¹⁹. Beatboxing se tedy stal alternativou hudebního doprovodu k rapování. V tomto neinstrumentálním pojetí hudby se začaly konat soutěže, dnes dokonce existuje i světový šampionát v beatboxingu.

Slam poetery

Ze vzájemného soutěžení v rapování vznikl na přelomu tisíciletí nový zajímavý fenomén – tzv. slam poetery. Jedná se o svéráznou formu sebereprezentace a zdůrazňování svých předností, ve které formou poezie a improvizovanou performancí mezi sebou soutěží několik interpretů a hodnotí je diváci [Veselý 2010: 264]. Přednes poezie je podobný rapu, ale je méně agresivní a méně předvídatelný. Přestože má slam poetery kořeny v hip hopové subkultuře, její interpreti a vyznavači se s ní neztotožňují, dalo by se říci, že se tento žánr posunul do jiné intelektuální roviny, což například v českém prostředí můžeme vyvodit z toho, že už od svého počátku jsou tyto soutěže podporovány nejrůznějšími kulturními a veřejnými institucemi²⁰ a odehrávají se ve zcela jiném prostředí, než ostatní hip hopové aktivity.