2.2.5 Occamova břitva

Není-li pak těch způsobů existence obecnin poněkud příliš? Nedosáhlo se tady shody za cenu příliš komplikovaného řešení?

Podobných námitek se zmíněné řešení dočkalo již ve středověku: oponent by mohl vytýkat zastánci tohoto řešení, že "vidí dvojmo" neboli že má "opilý rozum". S radikální kritikou přišel oxfordský učenec William Ockham, jehož princip ekonomie myšlení ("Pluritas non est ponenda sine necessitate" - není třeba předpokládat mnohost, není-li to nutrie) vešel ve známost pod názvem "Occamova břitva". Vskutku, zdá se, že 3. způsob existence obecnin je pro vědu poněkud nadbytečný, tedy - šmyk - pryč s ním.

Výhoda této amputace je zjevná: vědec se nadále nemusí starat o svůj "vyšší" nazíravý rozum (intelektuální intuici), případně posílený světlem Rozumu. Nedokáže ovšem odpovědět na záludnou otázku: Odkud a jak se obecniny "do" jednotlivin dostaly, že je pak vědec má předloženy k abstrakci jako Otesánek knedlíky na talíři?

Odmítnutím odpovědi - prostě to tak je, podobné otázky nepatří do vědy, ale do iracionální "mystiky" - se ideál antického a středověkého vědce jakožto moudrého člověka, hledajícího poslední smysl svého poznání, proměňuje v experta současné vědy, produkujícího dílčí znalosti (aniž ví proč a jak) bez zřetele k Celku.

2.3Moderní znovuzaložení věd

2.3.1 Ideál tradičního vědce

Ideálem tradičního vědce (tj. vědce spoléhajícího na aristotelsko -tomistickou metodologii) tedy bylo nazírat rozumem počátky své vědy (její první zásady a primitivní pojmy) a všechno své vědění k těmto počátkům převádět (diskursivně, rozumovým postupem (metodou) od pojmu k pojmu, anebo přímo nazírat své závěry jako v počátcích obsažené), byla tedy funkce jeho rozumu dvojí:

1. nazírat počátky (k tomu měl rozum nazíravý (intellectus) a metodu k nim vedoucí: indukci) a

2.správně jim podřazovat závěry (svým rozumem diskursívním (ratio) s použitím dedukce).

Aby nazírání počátků plnilo svou úlohu všeobecně (tj. stejně pro všechny vědce), nemohlo být ovšem bezvýhradně individuální. Zárukou "objektivity" (v moderním smyslu, před novověkým obratem k subjektu bylo každé poznání objektivní (a zároveň subjektivní)) bylo společné sdílení části intelektu (intellectus agens, činný intelekt) všemi lidmi skrze účast na Rozumu celého světa.

Vědec měl tuto intelektuální intuici "vrozenu" (nikoli ovšem ve smyslu nějaké moderně pojaté heredity (dědičnosti)), ale jen in nuce (v ořechu), jako čirou pomyslitelnost, jako zárodek, jejž vypěstovat do plně dokonalé činnosti stálo extrémně mnoho intelektuální námahy, jejíchž nároků dnešní týmová vědecká produkce poznatků a technických zařízení ani zdaleka nedosahuje (na tuto vysokou náročnost posléze klasická věda zahynula.)

Jistotu vědeckého poznání poskytovaly intelektuálně nazírané první zásady: vědecká pravda pak byla conformatio rei et intellectu (sjednocení tvaru věci a intelektu) a nevyžadovala již žádného dalšího mimorozumového potvrzení.

2.3.2 Moderní racionalita

Odmyslíme-li si z lidského rozumu intelektuální intuici bytí a ponecháme-li mu pouze diskursívní ratio, stvořili jsme moderní racionalitu. Ta si pak žádá dalekosáhlé přepracování celé dosavadní vědecké metodologie a terminologie - skutečné "znovuzaložení věd". Sledujme postup (metodu) klasického moderního vědce (RENÉ DESCARTA, jemuž se skutečně čestného titulu reconditor scientiarum - znovuzakladatel věd - dostalo) a komentujme jej z pohledu vědce tradičního. Je to ovšem sledování "pro potřeby pedagogického delfína" (abych parafrázoval T. G. MASARYKA); DESCARTOVI se tady děje křivda: sám si byl níže uváděných námitek dobře vědom. Snažil se jen až dosud elitní vědu snést s výšin intelektuální intuice bytí na zem běžné racionality (jak ji chápal) - a nikdy si nebyl zcela jist, zda uspěl.

Klasický moderní vědec

1. Každý poznatek, který má být přijat jako vědecký musí být jistý - tedy odvozený matematickou metodou.

2. K tomu potřebujeme nepochybný základ: tvrzení, proti němuž nelze vznést rozumnou námitku.

3.Smysly ani ratio takovou nepochybnou jistotu neposkytují.

4.Jediné, o čem vskutku nedokážu pochybovat, je vědomí existence pochybujícího subjektu: cogito-sum.

5.To snad je totéž.

6. Když zjistím proč o onom cogito-sum nedokážu pochybovat, mám zároveň kritérium pravdivosti všech nepochybných soudů; už vím: je to jasné a zřetelné poznání neboli racionální evidence věci.

7. Mám tedy dva oddělené světy: res cogitans, věc myslící, která je bez rozsahu a v níž děje jisté poznání a res extensa, věc rozsažná, bez myšlení, o níž dostávám poznatky pomocí kauzality.

Tradiční vědec

1. Věda znamená vědění; primárně nejde o jistotu, ale o pravdu - tu nemůže zajistit matematika, ale obsahová logika.

2.První zásady jsou jisté; nikoli proto, že proti nim nelze vznést námitku, ale prostě proto, že nemohou být jinak.

3.Zajisté.

4. Zajisté; nejde však o to, o čem nedokážu pochybovat, ale co nemůže být jinak.

5.Jen zdánlivě: co nemůže být jinak může vědět i někdo, kdo se pochybnostmi vůbec nezabývá.

6.Jasné a zřetelné poznání je jisté pro nás, o sobě jisté je, co nemůže být jinak. Pravda je, když rozum se konformuje věci, když věc je v rozumu, když rozum je informován věcí.

To může být (a začasté bývá) informace temná a třeba konfusní, a přece pravdivá. Ostatně právě ta nejpravdivější - sám zdroj vší pravdivosti - je "v poznatelné oblasti viditelný až na samém konci a jen s obtížemi".

7.Rozsažnost je jen případek věci, a myšlení aktivita rozumu, vztah mezi nimi není kauzální, ale v obsažení záležející. Příčinnost je vlévání bytí a vztah mezi faktualitou a naším poznáním je vztahem analogie.