2.2.2 Problém universalií

Jedním z problémů ve středověku široce diskutovaných, jehož jednoznačné řešení není všeobecně akceptováno dodnes, a přitom patří k důležitým metodologickým hlediskům vědy, je problém pojetí obecných pojmů neboli universalií: tedy pojmů, jež nejsou ani singulární (jedinečné; tj. těch, jejichž rozsah je 1 - individuum) ani transcendentální (přesažné; tj. těch, jejichž obsah je 1 - bytí).

Kořeny problému tkví v samotné snaze dobrat se pojmového vědění. Víme již, že pojem je znak, skrze nějž se rozumově cosi (signatum, signát, designát, tj. značené, označované) poznává. V poznávání singularit, jednotlivin, zdánlivě není problém: designátem je prostě jednotlivina. Poznávání Celku sice přináší problémy, ale jen co do jeho pojetí, existovat musí (jinak by nemohly existovat ani jeho části, které přece existují). Problém nastává při poznávání tříd individuí: existuje či neexistuje (a jestliže ano, tedy jak, jakým způsobem) specifický designát obecných pojmů, tedy universalií, odlišný od jednotlivin i Celku?

Krátké shrnutí výsledků diferencované a subtilní diskuse tohoto problému zahrnující celý středověk by spolehlivě celý problém spíše zatemnilo. Rovněž klasifikace nesrovnatelných řešení do titulů nominalismus vs. realismus, obohacené epitety krajní či umírněný se většinou míjí podstaty problému. Omezíme se zde na krátkou diskusi důsledků jednotlivých možných řešení pro pojetí vědy a její metodologie. Přijměme k tomuto účelu tuto terminologii: designát singulárního pojmu nazvěme jednotlivinou, designát transcendentálního pojmu Celkem, designát obecného pojmu (universalium) obecninou.

2.2.3 Existence obecnin

Rámcově máme tyto možnosti: obecniny - buď:

1.neexistují, pak designáty universalií jsou buď

(a)och3.4.2jednotliviny, nebo

(b)och3.4.2Celek sám; nebo

2.existují, pak se ptáme, jakým způsobem? buď

(a)och3.4.2v jednotlivinách nebo

(b)och3.4.2v individuálním rozumu poznávajícího nebo

(c)och3.4.2mimo jednotliviny a mimo individuální rozum, buď

i - přístupné všem poznávajícím, nebo

ii - přístupné jen některým poznávajícím.

Zbývající možnost, že by totiž obecniny existovaly mimo individuální rozum, avšak nepřístupné nikomu, nebereme s dovolením do úvahy.

Neexistence obecnin (1) spolehlivě zabraňuje jakémukoli vědeckému myšlení: nejsme schopni vůbec třídit jevy a jsme buď ztraceni v singularitě (1a) nebo v Celku (1b). Obojí odporuje běžné zkušenosti. Existují-li obecniny (2) výhradně jen jako koncepty v individuálním rozumu vědce (2b), mizí věda rovněž: obecniny by totiž byly mezi vědci nesdělitelné, takže případná jejich shoda by byla pouze nahodilá.

Je tedy rozumné akceptovat existenci obecnin nejen v rozumu vědce, ale rovněž mimo něj: (jaksi) v jednotlivinách (2a) a/nebo (jaksi) mimo ně (2c).

2.2.4 Řešení pomocí analogia entis

Ve středověké vědě (alespoň ve vrcholném jejím období) se prosadilo pojetí v jistém smyslu úplné, související úzce s již zmíněnou teorií analogia entis dnes nazývané umírněným realismem: obecniny podle něho mají totiž trojí odlišitelný způsob existence:

1. v jednotlivinách (in rebus), jako znak(y) podle něhož (nichž) mohou být subsumovány pod obecný pojem;

2. v lidském rozumu (post res), jako z jednotlivin abstrahované obsahy obecných pojmů; a posléze

3. mimo jednotliviny a mimo lidský rozum (anteres), jako vzory, ideje, zaručující jednotu poznání v individuálních lidských rozumech; toto v následujících variantách:

(a) v kolektivním lidském rozumu, na němž každý člověk participuje;

(b) ve specifických mimolidských netělesných rozumech (Rozumech či Inteligencích arabských filosofů, Andělských rozumech evropských myslitelů) člověka osvětlujících;

(c) nebo přímo v rozumu Božím, jako pravzory (archetypy) všech stvořených věcí.