2.1.3 Vědění nedokazované

Odkud je ale známa pravdivost premis důkazu? Buď

(a)boch3.4.2je pro ně důkaz; pak máme buď infinitní regres (postup do nekonečna) nebo circulus vitiosus (chybný kruh), obojí odporuje požadavku tzv. metodologického finitismu: každá vědecká procedura musí být realizovatelná v konečném čase a konečným počtem kroků; nebo

(b)boch3.4.2jsou některé premisy nedokazované, tzv. počátky (archai).

Odtud plyne, že kromě vědění dokazovaného musíme mít ještě vědění nedokazované (epistémé anapodeiktiké), vědění nutné pravdivých počátků. Aby počátky zaručily nutnou pravdivost závěrů, vznáší na ně ARISTOTELES následující požadavky: musejí být nutně pravdivé;

první, tj. jimi začínáme důkazový řetězec;

bezprostřední, tj. již dále neprostředkované dalšímtermínem;

známější, obsahově plnější skutečností; a to buď

o sobě, tj. podle věci; nebo

pro nás, tj. podle našeho poznání věci;

dřívější, tj. předcházející závěr; a to buď

podle bytí, tj. věcně; nebo

pro nás, tj. podle našeho postupu.

K poznání počátků, pro nějž se vžil termín evidence potřebuje vědec další poznávací mohutnost, tu klade ARISTOTELES do rozumu (nús).

Počátky pak dělí ARISTOTELES dvojmo: na

1.boch3.4.2specifické (idiai archai): pro vědecký důkaz musejí být počátky přiměřené (oikeiai) předmětu konkrétní vědy (nelze tedy počátky jedné vědy použítk důkazu ve vědě jiné); a

2.01.boch3.4.2obecné (koinai archai), užívané pouze v první filosofii.

Věda totiž nezkoumá své vlastní počátky, může je však zkoumat věda nadřazená. Počátky všech věd zkoumá první filosofie (hépróté filosofiá).

1.

Věda ve středověku

2.2.1 Povaha středověké vědy

V raném středověku se evropské vědecké myšlení regionálně omezilo téměř výhradně na východní část bývalého Římského impéria (Byzanc) a na (mnohem významnější pro další rozvoj) córdobský chalífát v Andalusii (části Pyrenejského poloostrova pod vládou muslimských Umajjovců). Ve zbytku Evropy šlo převážně o zachování alespoň zbytků antické vzdělanosti před destrukcí barbarskými hordami: tehdejší "střediska vzdělanosti" - kláštery - se mnohem více podobaly dobře opevněným pevnostem než vědeckým ústavům a jejich kulturní činnost (mimo úsilí o zajištění vlastní soběstačnosti a pochopitelně hlavního cíle: duchovních exercicií) převážně spočívala v šíření gramotnosti. Nebudeme proto posuzovat výkony lidského ducha v této době podle tzv. "scholastické" (tj. školské) filosofie a vzdělanosti, nýbrž podle vrcholných představitelů, podobně jako úroveň soudobého vědeckého myšlení neposuzujeme podle výkonů středoškolských učitelů (nečetným opravdovým vědcům mezi nimi budiž čest a sláva).

Zpočátku (díky práci řeckých a latinských křesťanských Otců) se zachránilo něco málo především ze spisů platónských a novoplatónských; mocný impuls k rozvoji vědy poskytla až toledská překladatelská dílna, v níž byly od poloviny 12. století z arabštiny do latiny převáděny nejen texty významných děl arabské vědy (medicínských, matematických, astronomických (či spíše astrologických)), ale i hlavní díla ARISTOTELOVA.

13. století se pak stalo zlatým věkem evropské vzdělanosti; která dosáhla dosud nebývalé výše; pokud jde o metodologii vědy, teprve ve 20. století s překvapením (a úctou) znovuobjevujeme výsledky zapomenuté (a leckdy záměrně potlačené) osvíceným novověkem.

Středověká věda akceptovala zásady ARISTOTELOVY metodologie a přepracovala je tak, že umožnily vybudovat systematický, synthetický přehled vědění: cíl, kterého moderní (spíše analyticky pracující) věda dosud nedosáhla.