- •Isbn 80-213-0696-3
- •I Filosofické základy vědění a vědy
- •3 Současná filosofie a vědecké poznání
- •1.1 Mýtus, filosofie, víra
- •1.2 Věda jako vědění
- •1.3 Vědecké poznání a jeho struktura
- •1.4 Hermetická tradice
- •2 Problémy filosofie vědění a vědy od antiky po dobu moderní (Karel Hauzer)
- •2.1 Aristotelovo pojetí vědy
- •2.1.1 Syllogismus
- •2.1.3 Vědění nedokazované
- •Věda ve středověku
- •2.2.1 Povaha středověké vědy
- •2.2.2 Problém universalií
- •2.2.3 Existence obecnin
- •2.2.4 Řešení pomocí analogia entis
- •2.2.5 Occamova břitva
- •2.3Moderní znovuzaložení věd
- •2.3.1 Ideál tradičního vědce
- •2.3.2 Moderní racionalita
- •2.3.3 "Obrat k subjektu" a karteziánský svět
- •4Hledání ztracené jednoty světa
- •2.4.1 Dvojí pravda
- •2.4.2Dedukce, indukce, nutnost
- •2.4.3 Humův problém
- •2.4.4 Kantovo synthetické a priori
- •2.5 Millův indukcionismus a positivní pojetí vědy
- •2.5.1 Millova teorie indukce
- •2.5.2 Positivní pojetí vědy
- •§2. Poněvadž pojem příčiny je kořenem celé teorie indukce, je nevyhnutelně třeba, abychom na samém počátku našeho zkoumání tuto ideu upevnili a určili V nejvyšším proveditelném stupni přesnosti [...]
- •3.1 Směřování k syntaktické a sémantické analyse jazyka vědy
- •3.1.3 Jazykové hry
- •3.1.5 Využití logiky při zkoumání jazyka vědy. Syntaktická a sémantická analýza jazyka vědy.
- •3.2 Falsifikovatelnost jako kritérium demarkace mezi vědou a pseudovědou
- •3.2.1 Evoluční epistemologie
- •3.3 Fenomenologie jako přísná věda a Huserlovo pojetí krize evropských věd
- •3.4 Paradigma vědy a pojem vědecké revoluce
- •3.4.1 Ve vývoji vědy dochází ke střídání paradigmat
- •3.4.2 Pojem epistemologického zlomu u g. Bachelarda
- •3.Hermeneutika - nauka o porozumění
- •3.6 Postmoderní myšlení a věda
2 Problémy filosofie vědění a vědy od antiky po dobu moderní (Karel Hauzer)
2.1 Aristotelovo pojetí vědy
Aristoteles, kromě udivujícího množství jiných myslitelských výkonů, se ujal úlohy vypracovat metodologii vědeckých procedur, dovolujících onen Platónův logos, činící z mínění vědění, chápat jako odůvodnění. Byl tak úspěšný, že jeho metodologie byla později rozpracována a bez velkých výhrad používána až do novověkého znovuzaložení věd. I pak se však setkáváme s námitkami spíše proti jeho filosofickým předpokladům, a ve větší míře pouze proti jeho induktivní metodologii. Zásady metodologie deduktivní (neboli axiomatická metoda) přetrvaly dodnes a od padesátých let našeho století prováděná analýza jeho metodologických postupů mu získala již ztracené uznání: je dnes chápána jako více méně úspěšně (a bezchybně!) zpracovaná část formální logiky (v současném pojetí). Zaslouží si tedy naši pozornost.
2.1.1 Syllogismus
Vědění na rozdíl od mínění charakterizuje takto:
A tak to, o čem je naprosté vědění, je něco, co nemůže být jinak.
Úlohou metodologa vědy pak je vypracovat metody, zajišťující jistotu našeho poznání (aby nemohlo být jinak). V Aristotelově pojetí to předpokládá trojí:
1.boch3.4.2 teorii definice, tj. vymezení pojmů (termínů),
2.boch3.4.2 teorii důkazu, tj. odůvodnění pravdivosti a
3.boch3.4.2 teorii počátků, tj. prvních (primitivních) důvodů.
Vědění je nejprve vědění dokazované (epistémé apodeiktiké), jež záleží v důkaze) důkaz je vědecký Syllogismus, neboli Syllogismus z nutných premis.
Syllogismus je struktura sestávající ze tří termínů (vyššího, nižšího a středního), uspořádaných do tří soudů: vyšší a nižší premisy a závěru:
Vztah tří termínů je znázorněn na obr. 7: střední termín (zrození v Příkladu l, savec v Příkladu 2, B obecně) je příčinou spojení vyššího a nižšího termínu, a tedy důvodem platnosti závěru. K správnému vystižení středního termínu bez dlouhého rozvažování potřebuje vědec speciální schopnost: anchinoiá neboli důvtip.
2.1.2 Důkaz
Jak řečeno důkaz je u ARISTOTELA vědecký Syllogismus; má zaručit jistou pravdivost závěru (aby nemohl být jinak). Z toho plyne na důkaz dvojí požadavek:
1.jistota pravdivosti premis (premisy tedy musí být:
(a)boch3.boch3.4.2pravdivé a
(b)boch3.4.2 nutné); a
2.nutný přenos (transmise) pravdivosti z premis na závěr.
Z obr. 7 plyne, že transmise pravdivosti je zaručena vztahy inkluse mezi termíny, zbývají tedy požadavky 1a a 1b.
ad (1a). Pravda plyne i z nepravdivých premis, ale ne nutně, tudíž není vědění.
NEPRAVDA NEPRAVDA
PRAVDA
Kdo se nezrodil, musí zemřít Člověk se nerodí
Člověk musí zemřít
ad (1b). Nutné je, co nemůže být jinak. Premisa, která je pravdivá, ale nikoli nutně, může být případně také nepravdivá. Syllogismus z pravdivých, avšak nenutných premis, dává pravdivý závěr, avšak nikoli nutně pravdivý. Takový Syllogismus není vědecký (tj. není důkaz), nýbrž hypothetický; neposkytuje vědění epistémé, nýbrž mínění doxa. Věda o věcech nahodilých (tj. těch, jež mohou případně být jinak), pokud jsou nahodilé, není možná.