1.4 Hermetická tradice

Původnost symbolického myšlení je třeba chápat nejen ve smyslu fylogenetickém (tj. historicky), ale i ontogenetickém (v rozvoji myšlení jednotlivce), a dokonce i ve smyslu ontickém (v konkrétní aktuální poznávací aktivitě). Je tedy symbolické myšlení primitivní; tuto primitivnost však nelze chápat automaticky inferiorně, jako něco dětského, mylného, pověrečného; nevědeckého ve smyslu proti- nebo pseudovědeckého. Spíše je prvotním základem, z něhož a na němž teprve diferencovanější myšlení může vznikat.

Celek lze totiž poznávat principielně buď přímo, nezprostředkovaně (toto poznání amediativní není předmětem této úvahy, neboť nespadá do metodologie vědy v našem smyslu) nebo znakově prostředkovaně. Znak, signum je něco skrze něž (a v němž) se poznává něco jiného, v nejobecnějším slova smyslu symbol. Symbolem může být jak fakticita (věc smyslově poznávaná), tak obraz smyslový (představa, fantasma), tak příběh (sdělovaný narací), a rovněž pojem (rozumový obraz). Pojmové myšlení chápeme tedy jako druh poznání symbolického, v němž úlohu symbolu hrají pojmy. Každé další rozlišení (myšlení vědecké vs. před-, pseudo-, ne-, mimovědecké) je třeba činit v rámci myšlení symbolického. Jazyk, řeč (vědecký, filosofický, umělý, přirozený, metaforický, umělecký, náboženský,...) pak je systémem (více či méně uspořádaným, více či méně úplným, více či méně přesným, více či méně adekvátním,...) symbolů, v němž a jímž vyjadřujeme svůj vztah ke skutečnosti ("zmocňujeme" se jí).

Vznik filosofie a vědy souvisí se snahou nahradit ve funkci symbolů mýtické příběhy systémem pokud možno dobře vymezených a relativně stálých pojmů. Problém, který pro takto vymezenou vědu chápeme jako základní (zakládající), máme formulovaný Platónem: zda vědění (epistémé) je nebo není mínění (doxa) doplněné logem? Logos (kromě základního významu: slovo, řeč) znamená mnohé: poměr, smysl důvod, také rozum, vše, co zahrnujeme pod latinský ekvivalent; ratio - je tedy tento problém problémem racionality vědy.

Aristoteles (o jehož pojetí vědecké metodologie se zmíníme později) pochopil tento logos vědeckého poznání jako požadavek odůvodněnosti (bez výjimky přijímaný dodnes) ve smyslu udání důvodu (principů poznání) odpovídajících zakládajícím principům věci (příčinám). Tento požadavek leží v pozadí vědeckých problémů dodnes: proměny v chápání role a povahy vědy a vědeckých postupů (procedur) - změny tzv. paradigmatu vědy - záležely v zásadě na proměnách chápání povahy příčinnosti (kauzality). Původní aristotelskou představu vědeckého poznání lze tedy chápat jako poznání uvedené na první principy (počátky): reductio ad primani principiarum.

Tento způsob chápání vědění není samozřejmě jediný možný. Nejvážnější alternativu k němu (opět dodnes živou) představovala a představuje koncepce tzv. hermetismu, hermetických čili okultních věd. Terminologicky panuje v hermetismu nesmírný zmatek (z pohledu zvenku arciť: požadavek přesného vymezení užívaných pojmů patří do vědy aristotelské, nikoli sem) a ještě větší zmatek v chápání jeho účelu a povahy výsledků (to ovšem platí i pro vědu aristotelsko - karteziánsko - pozitivisticko - popperovsko - postmoderní), tím vším se zde nemůžeme zabývat. Omezíme se na úvahy metodologické povahy bez jakéhokoli hodnocení.

Historicky se hermetismus odvolává na Corpus hermeticum, soubor spisů připisovaných (snad neprávem) Hermu Trismegistovi, známý již novoplatónským filosofům (Proclos v 5. stol.). Za jediný pravý spis herma trismegista většinou pokládají hermetici Smaragdovou desku, obsahující principy hermetismu (historicky není o původu Smaragdové desky nic známo; nejstarší text je v arabštině). Ocitujeme zde pro ilustraci začátek textu, dobře charakterizující povahu hermetického jazyka:

Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře, a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby byly dokonány divy jediné věci.

A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za prostředkování jediného, tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením.

(Překlad Pierre de Lasenic)

Základním principem hermetismu je analogie, vyjádřený zásadou "jak nahoře, tak dole". Obecně je analogie prosté obdoba, částečná identita: analogon se s analogátem v něčem shoduje a v něčem ne. Ve vědě klasické a tradiční má analogie podobnou důležitost jako příčinnost - teorie analogie byla důkladně a důmyslně propracována (využita např. v konceptu analogia entis, analogie jsoucího); v soudobé vědě se explicitně používá téměř výhradně v teorii modelů a interpretace, ze svého jazyka a pojmového aparátu věda dnes analogii přísně vylučuje (nevědomě a implicitně je ovšem i soudobá věda ryze analogická). V hermetismu má analogie široký význam a všeobecné použití, je zde základní metodou poznání. Nutno však pečlivě rozlišovat několik druhů analogií, při jejichž záměně nepochopíme, oč v hermetismu jde:

(1)Analogie hořejšího a dolejšího (viz výše citovaný text) vyjadřuje vztah mezi světem fakticit (smyslově vnímatelných jsoucen) a světem idejí (mimosmyslových entit).

(2)Analogie makrokosmu a mikrokosmu je uplatněním (1) na vztah člověka (mikrokosmu) a vesmíru (makrokosmu): vesmír je analogický člověku (je to "velký člověk" - člověk je naopak "malý vesmír"). ("Makrokosmos'' a "mikrokosmos" současné vědy. které zcizila hermetismu, mají zcela jiné významy.)

(3) Analogie empirických entit vyjadřuje vztahy obdoby mezi fakticitami (např. alchymické a astrologické korespondence) .

Hermetické analogie (alchymické, astrologické a magické) jsou ovšem pro důvody hledající ratio moderního vědce esoterní (tajemné, skryté, nedokazatelné, neodůvodněné, a tudíž iracionální) - pochopitelně: vždyť jsou záměrnou a promyšlenou alternativou kauzálnímu myšlení. Tak jako vědec si osobuje ratio jako schopnost nalézat důvody svého poznání, tak hermetik nachází v sobě alternativní poznávací mohutnost: "třetí oko", schopné poznávat hermetické analogie. Z jeho pohledu se pak vědec jeví jako "jednooký král slepých". Hermetik tedy nepředpokládá (chybně) existenci skrytých příčin (které v realitě neexistují) - to je jen vědcova interpretace získaná neoprávněnou extenzí kauzálního myšlení do oblasti, v níž nemá co pohledávat - prostě "vidí" analogie.

Hermetický princip analogie má i své moderní obdoby: nejznámější z nich jsou LEIBNIZOVA předzjednaná harmonie nebo zcela současná teorie synchronicity, vypracovaná C. G. Juncem a fyzikem W. Paulim.

Závěrem zmiňme rozdíl, snad nejpodstatnější: zatímco cílem vědy klasické a tradiční je mudrc, člověk znající "poslední příčiny všeho", cílem vědy současné pak již jen expert, odborník, vybavený znalostmi, jež mu dovolují ve jeho omezeném oboru spolehlivě predikovat jevy a produkovat technická zařízení, cílem hermetismu (de iure, zamýšleným, nikoli vždy také de facto, dosahovaným) ve všech jeho podobách (alchymie, astrologie, magie, ...) je Velké dílo, definitivní a nezvratná transformace subjektu, proměna subjektu omezeného, pouze znakově prostředkovaně poznávajícího v subjekt neomezený, poznávající amediativně.