1.3 Vědecké poznání a jeho struktura

Nevím-li, že nevím, není žádná naděje, že bych mohl tento stav jakýmkoli záměrným způsobem změnit. Vím-li, že nevím, vím zároveň, že bych mohl či měl vědět a mohu začít hledat cosi, co změní můj stav na vědění vědění. Toto cosi, co odstraňuje újmu v bytí (neboli řeší existenciální úkornou situaci) nazvěme informací: stav vědoucího nevědění je tedy charakterizován vědomím nedostatku informace. Toto vědomí není na hledajícím nezávislé: je to jeho výkon, obsah, aktivita. Je tedy hledání a nalézání informace případem obecnější situace: situace aktivity, výkonu, intence. Nechť aktivita pro nás znamená jakékoli směřování (vektor), popsatelné dvěma konci: konec "od něhož" nazvěme subjektem,, konec "k němuž" pak objektem.

Aktivity poznávací patří mezi aktivity identifikační: při poznávání dochází k identifikaci, ztotožnění subjektu a objektu poznávací aktivity (poznávajícího a poznávaného). K identifikaci subjektu a objektu ovšem dochází i při jiných typech aktivit, proto nazvěme poznání (při němž je subjekt aktivity informován, neboli poznané je v poznávajícím) identifikací gnoseologickou.

Příkladem identifikace inversní k poznání je chtění neboli identifikace voluntární, při níž je naopak chtějící ztotožněn v chtěném. V běžném poznání vždy více či méně intervenuje identifikace voluntární, má pak povahu např. předpojatostí, předsudků, nebo předem zamýšlených řešení. Eliminace těchto voluntárních identifikací je proto důležitou součástí vědecky pravdivého poznání: hledáme totiž, jak věci jsou, nikoli, jak bychom je chtěli mít.

Předchozí diagramy modelují poznání všeobecně, každé poznání. Jak již řečeno poznání vědecké (a filosofické) musí navíc umožnit "poznání poznání": ve vědě je třeba vědět jak, proč a do jaké míry něco víme (musíme znát ony zmíněné důvody(a předpoklady) poznání).

Přechod z nevědění k vědění je působen přijetím informace; nazvěme příjemce informace akceptorem a poskytovatele informace donorem. Donor může informaci přejímat od jiného donora (případně celého řetězce donorů), takže pak představuje celý informační kanál Donora, který informaci již nepřejímá od jiného donora, nazvěme produktorem informace.

V reálném případě mohou libovolné dva (resp. všechny) články řetězce splývat: akceptor může být např. zároveň donorem nebo produktorem informace. Jako diagramy aktivit i tento komunikační model informace je obecný, o sobě v něm není obsažen požadavek vědomí toku informací. Pro vědu (resp. filosofii) je však rozhodující nejen požadavek vědomí informace, ale rovněž vědomí celého informačního toku a především: vědomí zdroje informace. Aktivitu akceptora informace, jenž zároveň má vědomí vlastní produkce informace, nazveme kreací informace, tohoto produktora pak kreatorem informace

Informace ovšem není něco na hledajícím nezávislé - ani hledající není nezávislý na informaci: informace je hledajícím spoluutvářena a příjemce informace (akceptor) se přijetím informace sám mění (informuje): z nevědoucího na vědoucího.

Závěrem přidejme další rozlišení: informaci opřenou o kreaci nazvěme informací vlastní neboli věděním, ostatní informace pak informacemi z doslechu neboli vědomostmi.

Návrh informačního modelu vědění, předkládaný v této kapitole, je inspirován alogodikou. disciplínou zabývající se řešeními situací újmy v bytí.