3.Hermeneutika - nauka o porozumění

(Z řeč. hermeneuein vypovídat, vykládat, zvěstovat, tlumočit.) Hermeneutika je svým zaměřením na porozumění často chápána jako základní metoda humanitních věd zkoumajících lidské jednání a jeho vnitřní smysl. Hermeneutická filosofie Hanse Georga Gadamera (1900-2002) zdůrazňuje univerzalitu porozumění, která je důležitá nejen ve vztahu k textům a lidským duchovním výtvorům, ale i pro každé vědění, neboť vědění o světě je zprostředkováno jazykem. Toto pojetí vychází z myšlenky Martina Heideggera (1889-1976), který hovoří o tom, že základní charakteristikou lidského bytí je porozumění, díky němuž se můžeme ve světě orientovat.

Prostřednictvím našich jazykových výpovědí, ať již v oblasti vědy či kdekoli jinde, něco sdělujeme, vysvětlujeme, vedeme rozhovor apod. Obecně lze říci, že do toho, co je nám v jazykové komunikaci sdělováno, vstupujeme pomocí našeho vlastního porozumění. Porozuměním jazykovým výpovědím se zabývá Hermeneutika, původně chápaná jako umění správného výkladu textů, zejména biblických, klasických literárních a právnických. Prostřednictvím porozumění se nám také odhaluje smysl historických událostí, uměleckých děl, náboženských učení apod. Při správném porozumění výpovědi druhého nejde o smysl, který do ní vkládáme my sami, nýbrž o její původní smysl z autorova vlastního hlediska jak on mu sám porozuměl a jak odpovídal životní situaci, ve které se autor výpovědi nacházel. V této souvislosti hermeneutika zdůrazňuje význam předběžného porozumění, s nímž interpret přistupuje k jazykové výpovědi, např. na základě svých zkušeností, znalostí, své výchovy a historické tradice dané společnosti apod. Naše otevřenost vůči výpovědi např. textu nejdříve znamená, že ji uvádíme do vztahu k našim názorům a způsobům uvažování, tj. do našeho vlastního významového kontextu. Každý výklad proto musí být spojen s uvědoměním si vlastního předem daného porozumění představující předběžné předjímání smyslu jako základní podmínky jakéhokoli výkladu. Avšak i objasnění tohoto našeho předporozumění uskutečňujeme jen v určitém předporozumění, tím se dostáváme do tzv. hermeneutického kruhu, z něhož nemůžeme vystoupit tím, že na předporozumění zapomeneme.

Uvědomění si vlastní předpojatosti je nutné také proto, aby ve vztahu k nám byl text přijímán ve své odlišnosti a měl možnost uplatnit svůj věcný obsah ve vztahu k našemu vlastnímu porozumění. Porozumění se mění při každém setkání s textem a obohacuje se o to, co mu námi objasňovaný text říká, neboť to, co nám určitý text říká, nemůže být v naprosté shodě s naším vlastním porozuměním.

Smysl textu nelze převést na určitou definitivní výpověď, neboť obsahuje vždy řadu dalších možných významů, která se objevují v jiném kontextu porozumění. Text zpřístupňuje svůj smysl jen na základě toho, jaké otázky mu klademe z hlediska našeho porozumění. Porozumění textu můžeme proto chápat jako trvale probíhající dialog, který vede interpret ze svého hlediska ve vztahu k významové souvislosti textu s tím, že mu tento dialog umožňuje jiným a novým způsobem porozumět sám sobě a své vlastní situaci. Hermeneutika přitom klade důraz na historickou podmíněnost porozumění, protože v hermeneutické zkušenosti se ve vzájemném vztahu ocitá historický kontext textu a konkrétní historická situace rozumějícího. V této souvislosti vznikají stále nové horizonty porozumění, a tedy i nová možnost klást jiné otázky textu i sobě samému. Relativnost našich vlastních postojů tudíž vyplývá z toho, že smysl autorova textu je v různých dobách spojen s různými interpretacemi. Proto je třeba si plně uvědomit naši vlastní hermeneutickou situaci a kriticky ji zhodnotit, neboť v každé výpovědi jsou obsaženy předpoklady, o nichž se nevypovídá, jinak řečeno vyslovené je třeba vždy chápat v souvislosti s tím, co není vysloveno.