1.1 Mýtus, filosofie, víra

Na počátku každého bádání o vědě - o jejích motivech, prostředcích, metodách, předpokladech, spolehlivosti, apod., je třeba učinit krok, který není ani samozřejmý ani snadný: totiž začít myslet o myšlení. Bez tohoto reflexivního kroku máme sice zkušenost, ale nedokážeme nic říci o její spolehlivosti. Ať již se vznik filosofie vysvětluje jakkoli - z úžasu nebo divení; z otřesu, vzniklého zpochybněním doposud samozřejmých jistot; nebo z jiných existenciálních emocí - toto jediné ji odlišuje od ostatních disciplín, leckdy řešících tytéž nebo podobné problémy: náboženství, umění, apod.

Historické okolnosti vzniku tohoto typu myšlení pro nás nejsou důležité: každý vědec, každý filosof musí si tento vynález učinit vždy znovu sám a stále ještě je mnoho těch - snad většina? - kteří se k němu nikdy neodhodlají. Proto je třeba brát opatrně tvrzení typu "všichni jsme již někdy filosofovali'': jako např. matematika nezačíná počítáním, nýbrž teprve přemýšlením o počítání, tak filosofie (a potažmo věda) počíná teprve myšlením o myšlení. Zda se tak poprvé stalo u Řeků tehdy a tehdy, anebo jindy a jinde, a zda lze či nelze tu či onu domněnku o vzniku filosofie doložit z textů nebo jiných fakticit, je pro náš výklad vedlejší.

Podle dnes nejběžnějšího výkladu (viz např. [3]) - didakticky elegantního, to připusťme - filosofické myšlení vzniklo a rozvinulo se jako kritika myšlení předcházejícího, tzv. mýtického. Mýtus v odborné diskusi nedávno ztratil pejorativní přídech, kterého nabyl v novověku a jejž stále ještě nese v běžném úzu (mýtus - lež, v lepším případě nedoložená povídačka): rozumíme jím základní (primitivní ve smyslu prvotní) existenciální postoj, na němž teprve mohou vznikat a vůči němu se vymezovat postoje ostatní. Prvotnost tohoto postoje však neznamená nějakou samozřejmou snadnost - naopak, mýtus přestavuje relativně obtížný výkon. Pro mýtické myšlení je charakteristické, že je myšlením obrazným, konkrétním, ale zároveň symbolickým: slova, postavy, příběhy v něm nevystupují samy za sebe, ale hrají roli poukazů, roli zástupných představ, jimiž se temnoty propasti prvotního chaosu strukturují do kosmu, uspořádaného vesmíru. Médiem mýtického myšlení je narace, vyprávění, jímž se symbolisované skutečnosti kolektivně sdílejí: "pravdivost" mýtu nespočívá v jeho odůvodnění nebo podpoře jemu vnějšími fakty; mýtus je pravdivý v té míře. v jaké se mu daří rezonovat se společnými, kolektivními archetypy (sdílenými pravzory). Odtud také plyne jeho další zvláštní rys: vyprávění je umístěno do blíže nespecifikované "minulosti", z čehož plynou mnohá nedorozumění (typu: "věda dokázala, že mýtický zakladatel města XY (království, praotec, prapředek, ...) ve skutečnosti neexistoval (nebo existoval)", apod.). "Minulost" mýtu nemá nic společného s představou lineárního času, skutečnosti symbolizované mýtem leží mimo tento lineární čas, v "praminulosti", ve "věčnosti". Pokus vnořit mýtus do uplývajícího času pak vede k představě času cyklického, "věčného návratu téhož", "nic nového pod sluncem" nebo k představě "ztraceného ráje", "zlatého věku lidstva". Přiměřenější snad je chápání mýtického "času" nikoli v termínech minulost - současnost - budoucnost, nýbrž dokonavost - nedokonavost (s čímž koresponduje mj. i předpokládaná gramatická struktura "praindoevropštiny"): ráj "nebyl kdysi", nýbrž představuje prvotní dokonalost, ztrácenou kdykoli a kýmkoli a obnovovanou rituály, jimiž se mýtické myšlení obrací k mýtickému in illo tempore, do "oné doby ".

Alternativou myšlení mýtického je postoj víry, jak jej máme doložen poprvé u prorockého myšlení starého Izraele. Prostřednictvím téhož média - narace - se víra vztahuje nikoli ke skutečnosti dokonané ("staré"), nýbrž podstatně nedokonané, "nové" ("nová země a nová nebesa", "co lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo"). Věci příští (eschata), příchod (adventus) se pak z pohledu lineárního času stávají umístěny do blíže neurčené budoucnosti ("jen Otec ví, kdy tyto věci nastanou") - avšak analogicky k mýtické praminulosti, budoucnost víry je budoucností "pravou": nelze ji anticipovat, předvídat, ani v náznaku vyvodit z minulé zkušenosti.

O tom, do jaké míry jsou oba předchozí postoje živé dodnes - redukované do časové osy dokonce i v myšlení současné vědy - není snad třeba diskutovat.

O filosofickém myšlení je možno mluvit teprve tehdy, když myšlení samo se stane předmětem myšlení: "moudrý se liší od člověka zkušeného tím, že zná důvody svého vědění" (ARISTOTELES). Filosof explicitně realizuje "vědoucí nevědění" - není ani tím, kdo neví, že neví, ani si nemyslí, že by všechno věděl: je "milovník moudrosti", neboli chce znát důvody a meze svého vědění. Pro tuto filosofickou reflexi je médium mýtu a víry - narace - nepoužitelné, proto její úspěch je spojen s vynálezem a rozpracováním pojmového myšlení.

Na rozdíl od symbolického vyprávění mýtu se kritériem pravdivosti stává rozumná řeč - logos - řeč mající smysl, neboli řeč, vystihující uspořádání části v celku. Tento nový požadavek s sebou nese nový problém, jenž se stal pro filosofické - a tedy i vědecké - myšlení rozhodujícím: snahu po postižení celku, jež v konečném důsledku vede k nezbytnosti porozumět Celku původnímu, jenž není již částí žádného dalšího nadcelku. Vědět, že nevím v sobě zahrnuje vědět, že bych měl a mohl vědět, že části jsou uspořádány v celku, ale není zřejmé jak. Tušení uspořádání znamená, že ve vědoucím nevědění je celek jaksi dán předem, ačkoli není dosud vysloven; vyslovení celku (v rámci požadavku rozumné, "smysluplné" řeči) pak znamená zařazení celku v rámci celku: paradoxní, marná snaha po vyslovení nevyslovitelného.