3.4 Paradigma vědy a pojem vědecké revoluce

3.4.1 Ve vývoji vědy dochází ke střídání paradigmat

Zkoumat pravdivost či smysluplnost izolovaných vědeckých výroků mimo celkový teoretický rámec vědy a mimo metodické postupy, kterými k nim věda dospěla, je obtížné, neboť nelze stanovit jejich přesný význam. Právě takovýto celkový teoretický rámec společný vědcům určité doby přijímá věda jako své samozřejmé ideové východisko, pomocí něhož interpretuje dílčí oblasti svého zkoumání. Toto ideové východisko nezbytné pro interpretaci ve vědě se stává podle THOMASE S. KUHNA (1922-1994), autora práce Struktura vědeckých revolucí (1962), součástí tzv. paradigmatu. Smyslem tohoto pojmu je ukázat, že "...některé z všeobecně přijímaných příkladů současné vědecké praxe - příkladů, které společně zahrnují zákony, teorie, aplikace a odpovídající přístroje - poskytují modely, v nichž mají svůj původ zvláštní soudržné tradice vědeckého výzkumu."

Věda tedy vyrůstá z předpokladů, které tvoří vzájemnou jednotu všeobecně uznávaných výsledků a metod vědeckého výzkumu sloužících jako vzor samotné vědeckosti. Paradigma vymezuje předmět vědeckého zkoumání, určuje kritéria, podle kterých se přistupuje k výběru problémů a k jejich řešení, dále určuje kritéria pro formulování teorií a jejich prověřování a stává se také základem vědecké explikace i predikace. Jako příklad odlišných vědeckých paradigmat ve fyzice uvádí Kuhn Ptolemaiovu geocentrickou soustavu, Koperníkovu heliocentrickou soustavu, klasickou NEWTONOVU mechaniku a teorii relativity.

Po dlouhou dobu panuje přesvědčení, že platné vědecké paradigma dokáže vysvětlit všechny jevy. Později se však objevují anomálie, které si vyžadují zvláštní pozornost, neboť je není možné řešit v rámci dosavadního paradigmatu. Když se objevují závažné anomálie problematizující dosavadní postup vědecké práce, jež nelze nadále přehlížet, začíná doba mimořádných vědeckých výzkumů, kterou nazýváme vědeckou revolucí. V nich se utvářejí nové systémy závazných předpisů neslučitelné s předcházejícími, které se stávají novým základem pro vědecké bádání. V důsledku vědecké revoluce se vědecký zájem přesouvá na jiné problémy, mění se kritéria, podle kterých je posuzováno to, co je vědecký problém a jaké je jeho správné řešení. Ve srovnání s dřívějším paradigmatem je řešení problémů v rámci nového paradigmatu úspěšnější. Výzkum se zaměřuje na hlubší poznání těch jevů, které mají velký význam pro nové paradigma. Jeho stoupenci tvrdí, že úspěšně vyřešili problémy, které nebyly řešitelné pomocí starého paradigmatu a že dokáží přiměřenějším způsobem popsat skutečnost. Když si vědci nové paradigma osvojili a jeho předpoklady přijímají bez kritiky a věnují se jeho dalšímu rozpracování, nastává období normální vědy. Podle KUHNOVA schématu nelze vývoj vědeckého poznání chápat jako postupný proces, během něhož narůstá počet poznatků a zdokonalují se teorie a metody. Ve vývoji vědy dochází ke střídání jednotlivých paradigmat, které představují vzájemně nesouměřitelné struktury. V tomto smyslu připomínají změny vědeckých paradigmat střídání uměleckých slohů, s kterým pracují historikové umění.