3.2.1 Evoluční epistemologie

Podle POPPERA je ve všech reakcích živých organismů, včetně člověka, jimž jde o přežití, obsažena anticipace budoucích změn jejich životního prostředí. Např. květiny se zavírají v souvislosti s nadcházejícím příchodem noci. Vyrovnání se s problémy spojenými s adaptací na měnící se vnější prostředí probíhá pomocí pokusů o řešení a eliminování omylů. Utváření "teorií", tj. očekávání budoucích změn životního prostředí, má v procesu učení svou dogmatickou a kritickou fázi. Nenaplněná očekávání vedou k tomu, že se organismus vzdává přijatých dogmat a prověřuje jiné "teorie", a tím modifikuje dřívější poznání. Živý tvor eliminuje ty pokusy, které nejsou úspěšné a to jej vede k novým pokusům. Organismus díky splnění určitého očekávání, s kterým přistupuje k svému prostředí, předpokládá, že každé další stejné očekávání bude pravděpodobně naplněno. Když jsme viděli mnoho bílých labutí, bylo by absurdní očekávat, že příští bude černá. Došlo-li k něčemu neočekávanému, znamená to, že přizpůsobení prostředí ze strany organismu - člověka či améby - bylo nevhodné vzhledem k tomu, že organismus formuloval nesprávné očekávání či vytvořil nevhodný orgán. Takovéto přizpůsobení lze podle Poppera chápat jako "předvědomou formu vypracování teorie". Člověk však může na rozdíl od ostatních živých organismů své teorie zvnějšnit v objektivizované podobě pomocí jazyka a může je vědomě kriticky hodnotit. Ti z živých tvorů, kteří nejsou schopni své hypotézy takto objektivizovat, jsou často v důsledku jejího vyvrácení zahubeni. "Ve vědě necháváme své teorie umírat místo sebe" říká vtipně Popper.

3.3 Fenomenologie jako přísná věda a Huserlovo pojetí krize evropských věd

Požadavek zkoumat to, co je nám bezprostředně dáno v aktech našeho vědomí, je podle německého filosofa Edmunda HUSSERLA (1859-1938) základním východiskem pro ustanovení tzv. fenomenologické filosofie jako přísné vědy. HUSSERL přitom vycházel z toho, že je třeba dát stranou abstraktní úvahy o principech a podmínkách poznání a vrátit se k tomu, jak se nám věci jeví. Fenomenologie se má zabývat zkoumáním toho, co se přímo vykazuje v našem vědomí, tedy toho, jak se nám věci jeví v podstatných strukturách a vzájemných vztazích s cílem odhalit jejich smysl. (Předmět fenomenologie není empirický fakt, ale to, jak se nám věci ukazují v originální podobě našemu vědomí). V jevu (fenoménu) odhalujícímu se v názorné danosti našeho vědomí spatřuje Husserl poslední instanci všeho odůvodňujícího poznání. Jev je to, co se ukazuje takové, jaké je a nepotřebuje k tomu již nic dalšího a jev také nelze na nic dalšího zredukovat či převést.

Vědomí je vždy vědomím něčeho. Předměty zkušenosti proto předpokládají výkon na ně zaměřeného vědomí, který musí být také předmětem naší reflexe. Fenomenologie zkoumá tedy nejen to, na co je vědomí zaměřeno, ale i samotný akt našeho vědomí. Při popisu nám imanentního vědomí je třeba se zřeknout všeho, co je výsledkem již dříve vykonaných intelektuálních aktivit. Chceme-li totiž postihnout bezprostředně obsahy našeho vědomí, je třeba se zdržet přijetí jakýchkoli poznatků objektivních věd a jiných předběžných úsudků.

Skutečným základem toho, čím bezprostředně žijeme, je podle HUSSERLA tzv. "přirozený svět", který je sice subjektivní, ale my se v něm vyznáme a cítíme se v něm doma. Člověk moderní doby však žije v dvojím světě, v světě ideálních faktů a teorií konstituovaných objektivní vědou, který je mu cizí, a v subjektivně prožívaném předvědeckém přirozeném světě. Neporozumění souvislostem mezi světem vědy a každodenní přirozenou zkušeností je zdrojem vážné krize poznání a hodnot moderního evropského člověka. G. GALILEIM založená matematická přírodověda, pojímající geometrizovanou přírodu jako síť propočitatelných ideálních matematických vztahů, zastupuje a překrývá svými výsledky v podobě objektivních vědeckých pravd předvědecký svět našeho života. Námi zakoušené kvality jako jsou tóny, teplota, barvy apod. ve světě moderní matematické přírodovědy mizí a jsou převáděny např. na akustické a tepelné kmity, tedy na děje ve světě geometrických útvarů. Geometrická objektivizace přitom vyrůstá z upřesňování běžné každodenní zkušenosti, jež vede k idealizaci, s níž je spojen vznik geometrickým útvarům. Úzce specializované vědy, které se na počátku novověku rozešly s filosofií a uzavřely se do svých úzce specializovaných oblastí, pracují s fakty a nezajímají se o hodnoty či otázky smyslu našeho života v přirozeném světě. Navíc sám vlastní smysl bouřlivě se rozvíjejících moderních věd, které nedokáží odpovědět na základní otázky lidské existence, je ve vztahu k přirozenému světu nejasný. K překonání zmíněné krize je třeba odstranit nadvládu objektivistických schémat a objasnit vztah vědy a přirozeného světa v jejich bytostném sepětí. Svět vědy přitom nelze použít k výkladu přirozeného světa, který je výchozím předpokladem veškerého poznání, včetně vědeckého. Proto můžeme vědě podle Husserla porozumět jen tehdy, když dospějeme k objasnění toho. jak vyrůstá z přirozeného světa. Svět prožívané zkušenosti je totiž východiskem dávajícím smysl všem duchovním aktivitám, včetně vědeckých výkladů.