3.1.5 Využití logiky při zkoumání jazyka vědy. Syntaktická a sémantická analýza jazyka vědy.

Od problémů spojených s empirickou verifikací se stoupenci Vídeňského kroužku dostali k analýze jazyka vědy. Empirické výroky jsou totiž součástí jazyka a to, jaký je smysl těchto výroků, závisí také na jejich logické a gramatické syntaxi. Zkoumání logické a gramatické syntaxe jazyka přitom vyžaduje v podobě metajazyka jiný způsob užívání jazyka, kterým nepopisujeme objekty, jak to činí tzv. objektový jazyk, ale samotný jazyk.

Logickou analýzou jazyka vědy se podrobně zabýval v řadě prací RUDOLF CARNAP, pro úvodní seznámení s ní jsme vybrali stať Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka (1931). Jazyk se podle Carnapa skládá ze slovních výrazů a syntaktických pravidel, podle nichž lze tvořit ze slov věty. Ve větách se mohou vyskytovat slova, o nichž se mylně domníváme, že mají význam a že pro ně můžeme uvést konkrétní empirické charakteristiky, nebo slova mají význam, jsou však sestavena syntakticky nevhodným způsobem a nedávají smysl. Abychom zjistili význam např. slova babig, je třeba se ptát po kritériu, jak se dá zjistit, že nějaká věc je či není babig? Pokud pro slovo babig neexistují žádná taková kritéria, nelze toto slovo užívat. Totéž, co platí pro slovo babig, platí podle Carnapa i pro metafyzické pojmy např. "princip světa", "věc o sobě", "podstata" apod., u nichž se také neuvádí jejich empirický význam.

Můžeme se také setkat s větami, které obsahují slova mající význam, ale jsou sestaveny tak, že nedávají smysl. Věta "Caesar je prvočíslo" nic nevypovídá, ani existující, ani neexistující fakt, neboť prvočíslo je vlastnost čísel, a proto ji nelze připsat člověku či mu ji odepřít. Jedná se tedy o pseudovětu, která je sice gramaticky správně sestavena podle zásad gramatické syntaxe, z hlediska logiky to však není dostačující. Gramaticky správné výroky nemusí mít vždy z logického hlediska smysl. Pravidla gramatické syntaxe rozlišují jen druhy slov a podstatná jména nejsou dále gramaticky členěna do více druhů podle toho zda označují osoby či čísla. Kdyby se o toto členění gramatická pravidla opírala, nemohli bychom při respektování gramatické syntaxe vytvořit takovouto pseudovětu. Proto je třeba následná logická analýza věty, která má odhalit syntaktickou chybu při jejím utváření.

3.2 Falsifikovatelnost jako kritérium demarkace mezi vědou a pseudovědou

Rakouský filosof Karl Raimund Popper (1902-1994) byl v blízkém osobním vztahu k členům Vídeňského kroužku, k jejich názorům se však vyslovoval kriticky. V díle Logika vědeckého bádání (1934), v němž se věnoval logické analýze metod empirických věd, formuloval POPPER svůj názor, podle něhož pravdivost vědecké teorie není možné empiricky dokazovat či potvrzovat, nýbrž pouze prověřovat. POPPER se vyslovil proti možnosti odvozovat obecné výroky, z nichž se skládají hypotézy a teorie, z jedinečných empirických výroků, které popisují výsledky pozorování či experimentů, i když by byly jakkoli početné. Nikdy jimi totiž nelze ospravedlnit obecný induktivní závěr, že např. všechny labutě jsou bílé, neboť v neprozkoumané oblasti mohou vždy existovat černé labutě. V tomto případě výčet jedinečných empirických výroků nemůže být nikdy z praktických důvodů úplný. U induktivního soudu hraje důležitou roli předpoklad, že stoprocentní četnost výskytu sledované vlastnosti v již provedené řadě pozorování se udrží i při následujících pozorováních. Z toho vyplývá, že induktivní postup je logicky nepřípustný a že obecné výroky, hypotézy a teorie je možné na základě zkušenosti pouze prověřovat a ne potvrzovat.

Podle Poppera by si měl každý, kdo předkládá vědeckou teorii, položit otázku: Za jakých podmínek mohu připustit neudržitelnost své teorie? Základním východiskem vědeckého poznání v empirických vědách tudíž není verifikace, nýbrž falsifikace. Když se objeví empirický fakt, který je v rozporu s danou teorií, je vyvrácena, a proto je třeba ji opustit. Pokud teorie souhlasí s empirickými fakty, lze ji přijmout jen jako podmíněné pravdivou, neboť může být vyvrácena při následujících prověřováních. To znamená, říká POPPER, že pro ni existuje určitá třída všech možných falsifikátorů teorie, která není prázdná. (U všech metafyzických a tautologických tvrzení je třída možných falsifikátorů prázdná.) V případě, že je třída potenciálních falsifikátorů u jedné teorie větší než u druhé, pak bude větší možnost empiricky vyvrátit první z nich.

Z toho podle POPPERA vyplývá, že vědecký pokrok nespočívá v kvantitativním nárůstu obecných empirických poznatků, ale v nahrazování méně zdařilých teorií teoriemi lepšími, které však mají vždy jen hypotetický charakter. Pokud teorii nelze falsifikovat, to znamená, že neobsahuje žádný výrok, který lze prověřit empirickým pozorováním, jedná se o pseudovědeckou teorii. Podobně jako v případě Vídeňského kroužku má také v Popperově zkoumání vědecké metody demarkační kritérium, v tomto případě kritérium falsifikovatelnosti, oddělit empirické vědy od ostatních druhů poznání.

POPPER také kritizoval představu zkušenosti jako pouhého zdroje smyslových poznatků, která byla typická pro členy Vídeňského kroužku. Zkušenostní poznání není totiž složeno jen z čistě empirických dat, ale i dohadů, očekávání, předsudků, hledání pravidelností, hypotéz atd., které jim předcházejí. Např. každé pozorování je cílená aktivita řízená, "problémy a kontextem očekávání" a právě problém a ne čisté pozorování tvoří vlastní počátek vědy. Empirická zkušenost je proto také výsledkem mylných domněnek a jejich kritického prověřování apod. Z tohoto důvodu nelze empirickou zkušenost považovat za zdroj autoritativních poznatků a odvolávat se na ni.

Také požadavek, aby se poznání nutně vztahovalo ke "světu zkušenosti", není podle POPPEROVÝCH názorů dostatečným důvodem k odmítnutí metafyziky, jak tomu bylo u stoupenců Vídeňského kroužku. Pro metafyziku chce dokonce zajistit v lidském poznání určité postavení. Hovoří např. o tom, že problém je metafyzický, neboť ještě není vědecký. Je však možné, že se stane vědeckým, i když jej v dané době nikdo takto nechápe. Metafyzické teorie mohou mít někdy "empirické důsledky" a jsou proto falsifikovatelné. Tento POPPERŮV názor na metafyziku není v rozporu s jím formulovaným demarkačním kritériem, které má oddělit vědu od jiných poznávacích činností.