3.1.3 Jazykové hry

Později dospívá Wittgenstein ve Filosofických zkoumáních (1953) k jinému pohledu na jazyk, který není chápán jako médium, v němž se prezentuje stav věcí. Význam slova již Wittgenstein nechápe izolovaně ve vztahu k faktu, který vyjadřuje, nýbrž v souvislosti s jeho užitím v konkrétní jazykové situaci. Podobně je tomu i s významem věty, který je třeba odvodit z celku vět tvořících jazykovou výpověď. Jazyk nám totiž neslouží jen k tomu, abychom něco vypovídali o stavu věcí, jazyk užíváme, abychom se tázali, vyslovovali přání či rozkaz, děkovali, vymýšleli vtipy, modlili se, kleli, zpívali apod. Abychom mohli poznat význam slovního výrazu či věty, je třeba se seznámit s okolnostmi jejich užití v různých jazykových situacích, které Wittgenstein nazývá jazykové hry. V nich mluvčí užívá slovní výrazy jako ve hře podle předem daných pravidel, s nimiž jsou seznámeni ostatní. Pravidla však nelze přesně stanovit s konečnou platností, protože závisí na různých způsobech užívání jazyka. Rozhodující jsou praktické schopnosti k takovýmto činnostem a ne představa, kterou máme v mysli vytvořenou v souvislosti se slovním výrazem. Jazykové projevy v podobě jazykových her v širším slova smyslu je třeba chápat vždy jako součást ostatních praktických činností člověka odkazujících na mimojazykovou skutečnost. Kdybychom chtěli dovršit naše úvahy o jazyce pokusem o jeho definování, mohli bychom tak učinit jen v rámci určité jazykové hry. Jazykovou hru bychom definovali jen pomocí jiné jazykové hry.

S jazykovými hrami také souvisí postup, jakým si sami jazyk osvojujeme. K tomu, abychom se naučili význam slova, nestačí vyslovit slovo a ukázat na předmět, který označuje. Takovýto postup již předpokládá, že se na pojmenování ptá ten, kdo je již schopen jej k něčemu použít, zná tedy kontext určité jazykové hry, ve kterém k pojmenování dochází. Význam slov poznáváme podle Wittgensteina tím, že se je učíme používat a hře se učíme tím, že přihlížíme hře jiných. Jazykové hry mají svoji vlastní logiku a zákonitosti a jsou srovnatelné ve své různorodosti s vnější podobností členů rodiny.

Novým posláním filosofie je jednak popsat užívání jazyka a jednak analyzovat a odstraňovat nedorozumění při užívání slov, jež vznikají nepochopením specifické logiky našeho jazyka tím, že připisujeme výrazům jiný význam než ten, který v konkrétně užívané jazykové hře mají.

3.1.4 Vídeňský kroužek - kritérium smyslu vědeckých výroků a empirická verifikovatelnost

Problémy verifikace empirických výroků a logickou analýzou vědeckého jazyka se zabývali členové Vídeňského kroužku, který působil na veřejnosti v letech 1929-1936. Ke kroužku, jehož iniciátorem byl MORITZ SCHLICK (1882-1936), patřili významní vědci a filosofové, např. RUDOLF Carnap (1891-1970), Otto Neurath (1882-1945), Philipp Frank (1884 1965) a další. Základním posláním filosofie má být podle nich objasnění smyslu vědeckých výroků. Podle M. SCHLICKA lze smysl nějakého výroku stanovit jen tehdy, když je možné zjistit, je-li pravdivý či nepravdivý na základě empirického poznání. Verifikovatelné jsou jen ty výroky, které obsahují empirické poznatky nebo jejichž obsah lze převést na takové výroky. SCHLICKŮV asistent FRIEDRICH WAISMANN to vyjádřil takto: "Výrok nemá smysl pokud nelze žádným způsobem zjistit, zda je pravdivý; neboť smysl výroku je metoda jeho verifikace." Kritérium smyslu, s kterým pracovali myslitelé Vídeňského kroužku, je současně kritériem demarkace mezi vědeckými a nevědeckými výroky. Empirická verifikovatelnost, která není nezbytně totožná s aktuálním provedením verifikace, ale pouze s její možností, se stala demarkačním kritériem odlišení vědeckých a nevědeckých či metafyzických výroků. Neverifikovatelné výroky z tohoto hlediska, ztrácejí smysl, mohou však mít expresivní význam a vyjadřovat např. citové zaujetí mluvčího, jeho přání apod.