3.1 Směřování k syntaktické a sémantické analyse jazyka vědy

3.1.1 G. Frege - Počátky sémantické analýzy jazyka

V našem výkladu o filosofii vědy nelze opomenout takzvaný "obrat k jazyku", který představuje jeden z charakteristických rysů filosofie 20. století. Východiskem tohoto obratu je názor, že při našem poznávání světa musíme vždy brát v úvahu vlastnosti jazyka, tj. provádět jeho sémantickou (Z řeckého séma - znak; sémantika je nauka, která zkoumá význam čistě jazykových výrazů, na rozdíl od sémiotiky zabývající se všemi druhy znaku.) analýzu. Významové souvislosti poznávaného světa si totiž osvojujeme prostřednictvím jazyka a naše tázání se na to, jaký je náš svět, je ovlivněno tím, jakým způsobeni ke světu přistupujeme prostřednictvím jazyka.

Jedna ze základních otázek, jež si klademe při úvahách o jazyce zní: Jak rozumět tomu, k čemu se vlastně vztahuje jméno? Podle německého logika GOTTLOBA Fregeho (1848 - 1925) nám zde může pomoci odlišení mezi tím, co jména označují a způsobem označování. Jména totiž svým významem nejen odkazují na předměty, které označují, současně také svým smyslem odkazují i na to, co je dáno v samotném označení předmětů či jinak řečeno, jak je různými způsoby označujeme. Jména Jitřenka a Večernice mají stejný význam (označují stejný předmět), jejich smysl však není totožný: Jitřenka se objevuje ráno na východní obloze a Večernice navečer na západní obloze. Podobné je to např. i s výrazy "průsečík přímek a a b a průsečík přímek b a a". Smysl jména proto souvisí s porozuměním jménu, nesmí však být spojován s žádnými proměnlivými subjektivními představami podmíněnými individuálními a jinými vlivy. To znamená, že pro ty, co určité jméno užívají, musí být dán týž smysl daného jména.

Rozdíl mezi smyslem a významem si můžeme dále přiblížit na příkladu slovního výrazu "astronomické těleso nejvíce vzdálené od Země". Tato slova mají smysl, zda však mají význam je problematické, neboť není jasné jak vlastně určit, o které těleso se jedná. Slovní označení může tedy mít smysl, nemusíme však znát objekt, který označuje.

3.1.2 L. Wittgenstein - Logický obraz faktu je myšlenka. Obraz má se zobrazením společnou logickou formu zobrazení

"Obrat k jazyku" významným způsobem ovlivnil svým spisem Tractatus logico-philosophicus (1921) rakouský filosof Ludwig Wittgenstein (1889-1951). Ve stručně formulovaných a podle desetinného třídění seřazených tezích v něm promýšlel vzájemnou souvislost světa, myšlení a jazyka. Přitom jazyk posuzoval z hlediska toho, co v něm lze říci a co v něm nelze říci.

"1. Svět je všechno, co fakticky je. 1.1 Svět je celkem faktů a nikoli věcí. 1.113 Fakty v logickém prostoru jsou světem. 2. To, co fakticky je (fakt), je existence stavu věcí. 2.01 Stav věcí je propojení předmětů (věcí)."

Jelikož si svět osvojujeme prostřednictvím myšlení, neskládá se z věcí, ale faktů jako základních elementů jeho struktury. To, co ve světě je, je stav věcí, ve kterém se předměty mají k sobě určitým způsobem, jsou určeny vztahem k ostatním věcem.

"2.022 Je zřejmé, že i myšlený svět, který se liší od světa skutečného, musí mít s ním něco společného - totiž formu. 3 Logický obraz faktu je myšlenka. 3.01 Celek pravdivých myšlenek je obraz světa. 2.11 Obraz představuje situaci v logickém prostoru, existenci a neexistenci stavů věcí. 2.151 Forma zobrazení je možností toho, ze se věci mají k sobě tak jako prvky obrazu. 2.1513 Podle tohoto pojetí patří k obrazu i zobrazující vztah, který jej činí obrazem. 2.1514 Zobrazující vztah sestává z přiřazení mezi prvky obrazu a věcmi. 2.2 Obraz má se zobrazeným společnou logickou formu zobrazení. 2.172 Svou formu zobrazení nemůže však obraz zobrazovat; ukazuje ji."

Věci myslíme v logických vztazích. Myšlenka a skutečnost, která ji odpovídá, jsou strukturovány stejným způsobem. Wittgenstein říká, že mají společnou formu a ta je společná i našim jazykovým výpovědím o světě.

"3.1 Ve větě se myšlenka vyjadřuje ve smyslově vnímatelné podobě. 3.2 Myšlenku lze ve větě vyjádřit tak, že předmětům myšlenky odpovídají prvky větného znaku. 3.201 Tyto prvky nazývám "jednoduchými znaky".... 3.202 Jednoduché znaky použité ve větě se nazývají jména. 3.203 Jméno znamená předmět. Tento předmět je jeho významem... . 3.21 Konfigurace jednoduchých znaků ve větném znaku odpovídá konfiguraci předmětů v situaci. 3.3 Pouze věta má smysl: jen v souvislosti věty má jméno význam."

Podle Wittgensteina mají jazykové výpovědi smysl, když vypovídají o stavu věcí zobrazitelnému v našich myšlenkách. Jinými slovy řečeno, jazykové výpovědi jsou smysluplné, když se vztahují k faktům, které popisujeme prostřednictvím přírodních věd. "4.11 Celek pravdivých vět je celá přírodověda..." Vše, co se netýká stavu věcí jako např. jejich hodnota a smysl či hodnota a smysl světa jako celku přesahuje hranice takto chápaného světa a jazyka a nelze tudíž o nich hovořit. To znamená, že mimo oblast empirických věd neexistují žádné smysluplné výroky. I když můžeme hovořit o jakémkoli stavu věcí, o samotné formě jeho zobrazení také nelze hovořit. Vztah jazykového zobrazení a světa nelze totiž poznat a hovořit o něm, tento vztah je možné pouze demonstrovat (věta 2.172). Také výroky logiky a matematiky (tzv. analytické věty) nezávislé na stavu světa nic nevyjadřují, nevypovídají o světě, neboť v nich je obsaženo jen to, co nutně vypovídá povaha matematických a logických znaků, které jsou v nich obsaženy.

Wittgenstein v úvahách o jazyce, jehož výpovědi analyzuje pomocí logiky, vymezuje hranice toho, o čem lze hovořit, a toho, o čem hovořit nelze, tím nám také vymezuje i hranice našeho světa. 5.6 Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa. Jediným možným úkolem filosofie je vyjasňovat smysl výroků tím, že poukáže na to, že jsme ve svých výpovědích, zejména metafyzických, některým znakům nedali význam.