§2. Poněvadž pojem příčiny je kořenem celé teorie indukce, je nevyhnutelně třeba, abychom na samém počátku našeho zkoumání tuto ideu upevnili a určili V nejvyšším proveditelném stupni přesnosti [...]

Předesílám tedy, že když v průběhu tohoto zkoumání hovořím o příčině kteréhokoli jevu, nemám na mysli žádnou příčinu, která by sama nebyla jevem; nevyšetřuji poslední nebo ontologickou příčinu čehokoli. Mám-li přijmout za své rozlišení zdomácnělé ve spisech skotských metafysiků, zvláště pak Reida, příčiny, kterými se já sám zabývám, nejsou účinné, nýbrž fysikální. Jsou příčinami v tomtéž smyslu, jako když říkáme, že jedno fysikální faktum je příčinou jiného. Pokud jde o účinné příčiny jevů nebo zda vůbec jakékoli takové příčiny existují, o tom na mně nevymáhejte žádné mínění [...]

Mezi jevy existujícími v nějakém okamžiku a jevy existujícími v následujícím okamžiku je tedy stálý pořad posloupnosti; a jak jsme řekli při hovoru o všeobecné jednotvárnosti běhu přírody, toto tkanivo je složeno z oddělených vláken; tento hromadný pořad je tvořen částečnými posloupnostmi, získanými stále mezi oddělenými částmi. Po jistých faktech vždycky následují jistá fakta a, jak jsme přesvědčeni, také následovat budou. Stálý předchůdce je vymezen jako příčina; stálý následek jako účinek. Universalita zákonu příčinnosti spočívá v tom, že každý následek je tímto způsobem spojen s některým jednotlivým předchůdcem nebo souborem předchůdců [...] Na universalitě této pravdy je závislá možnost převést postup indukce na pravidla.

Ihned uvidíme, že naše nepochybné přesvědčení, že může být nalezen existující zákon, jen kdybychom věděli jak, je zdrojem, z něhož tyto [následující] kánony induktivní logiky odvozují svou platnost.

(Systém deduktivní a induktivní logiky, kniha III, kap. V. Překlad KH)

Kánony indukce

PRVNÍ KÁNON: Metoda shody

Jestliže dva nebo více případů zkoumaného jevu mají pouze jednu okolnost společnou, ta okolnost, v níž samotné se všechny případy shodují, je příčina (nebo účinek) daného jevu.

DRUHÝ KÁNON: Metoda rozdílu

Jestliže případ, v němž se zkoumaný jev vyskytuje, a případ, v němž se nevyskytuje, mají všechny okolnosti společné s výjimkou jedné, vyskytující se v prvním případě,potom okolnost, jíž samotnou se ony dva případy odlišují, je účinek nebo příčina nebo nezbytná část příčiny zkoumaného jevu.

TŘETÍ KÁNON: Spojená metoda shody a rozdílu

Jestliže dva nebo více případů, v nichž se jev vyskytuje, mají pouze jednu okolnost společnou, zatímco dva nebo více případů, v nichž se jev nevyskytuje, nemají nic společného s výjimkou nepřítomnosti této okolnosti; potom okolnost, jíž samotnou se ony dva soubory případů odlišují, je účinek nebo příčina nebo nezbytná část příčiny zkoumaného jevu.

ČTVRTÝ KÁNON: Metoda zbytků

Odečti z nějakého jevu tu část, o níž je známo z předchozích indukcí, že je účinkem jistých předchůdců, potom zbytek jevu je účinkem zbývajících předchůdců.

PÁTÝ KÁNON: Metoda souběžných změn

Kterýkoli jev, měnící se jakýmkoli způsobem kdykoli jiný jev se mění nějakým zvláštním způsobem, je buď příčina nebo účinek tohoto jevu, nebo je s ním spojen skrze nějaký fakt příčinnosti.

(Systém deduktivní a induktivní logiky, kniha III, kap. VIII. Překlad KH)

3 Současná filosofie a vědecké poznání (Zdeněk Bígl)