2.5.2 Positivní pojetí vědy

Humův PROBLÉM je stále nevyřešen; jeho řešení je odmítnuto; nepochybnost vědy závisí na našem přesvědčení: věda zde natolik ustupuje z původních záměrů, že je třeba ji pokládat za jinou vědu než klasickou moderní; stává se moderní v úzkém slova smyslu: positivní vědou.

Proč? COMTE: "Více než takové úvahy není v dosahu našich možností. A nikdo si nepřeje jít za ně." MILL: "O tom na mně nevymáhejte žádné mínění."

Příloha: John Stuart Mill

O indukci

§1. Pravá indukce, na rozdíl od těch mentálních operací, které jsou někdy tímto jménem označovány, avšak nepravě a které jsem se pokusil charakterizovat v předchozí kapitole, může být souhrnně vymezena jako zobecnění ze zkušenosti. Sestává z odvození, že pokud se pozoruje výskyt nějakého jevu v některých jednotlivých případech, nastává onen jev ve všech případech jisté třídy; totiž ve všech, které se podobají oněm pozorovaným v tom, co je pokládáno za látkové okolnosti. Nejsme prozatím schopni zřetelně vyznačit, jakým způsobem mají být látkové okolnosti odlišeny od okolností nelátkových, ani proč některé z oněch okolností jsou látkové a jiné nikoli. Musíme především mít na zřeteli, že v samém tvrzení, co je indukce, je obsažen jakýsi princip: předpoklad týkající se běhu přírody a řádu vesmíru; totiž že v přírodě existují takové věci, jako jsou souběžné případy; že co se jednou stává, stane se za dostatečného stupně podobnosti okolností opět, a nikoli jen opět, nýbrž kdykoli se vyskytnou tytéž okolnosti. Řekl bych, že toto je skrytý předpoklad každé indukce. A když vezmeme v potaz skutečný běh přírody, zjistíme, že tento předpoklad je ospravedlněn. Vesmír, pokud je nám znám, je ustaven tak, že cokoli je pravdivé v kterémkoli jiném případě, je pravdivé ve všech případech jistým způsobem popsatelných; jedinou obtíží je nalézt tento popis.

Toto universální faktum, které ospravedlňuje veškerá naše odvozování ze skutečnosti, bylo popisováno různými filosofy v různých tvarech jazyků: že běh přírody je jednotvárný: že vesmír je řízen všeobecnými zákony: a tak podobně.

(Systém deduktivní a induktivní logiky, kniha III, kap. III. Překlad KH)

O universální příčinnosti

§1. Přírodní jevy se vyskytují ve dvou odlišných vzájemných vztazích: vztahu současnosti a vztahu posloupnosti. Každý jev je jednotvárným způsobem vztažen k některým jevům, které se s ním spoluvyskytují, a k některým, které jej předcházely a budou jej následovat.

Z jednotvárností, vyskytujících se mezi současnými jevy, jsou v každém ohledu nejdůležitější zákony počtu; a ihned po nich zákony prostoru, neboli jinými slovy zákony rozsahu a tvaru [...]

Ze všech pravd týkajících se jevů jsou pro nás nejcennější ty, které se týkají pořadí jejich posloupnosti. Na jejich znalosti je založeno každé rozumné předvídání budoucích faktů a jakákoli moc, kterou máme pro jejich ovlivnění k naší výhodě. [...]

Nuže, mezi všemi těmito jednotvárnostmi v posloupnosti jevů, které je běžné pozorování schopno osvětlit, je velice málo těch, jež si jakkoli, i jen zdánlivě osobují [takovou] přísnou nezrušitelnost; a z nich pouze jediná byla nalezena schopna ji také zachovat. V ní však nalézáme zákon všeobecný také v jiném smyslu; je koextensivní s celým polem posloupných jevů, přičemž veškeré případy posloupností jsou její příklady. Je to zákon příčinnosti. Pravda, že každé faktum, které má počátek, má příčinu, je koextensivní s lidskou zkušeností.