2.5 Millův indukcionismus a positivní pojetí vědy

HUMŮV "skandál filosofie" je věc nepříjemná a KANTOVO řešení modernímu ratio nepřijatelné; koho však vlastně ono zakotvení v Celku zajímá? Vědci postačí, když může předvídat: z nalezení souvislostí mezi zjistitelnými fakty předpovídat jevy budoucí a podle nich se (a je) řídit. Hrozny vědění jsou ostatně zcela jistě kyselé: vědec nemusí být nutně člověkem moudrým, postačí, když bude schopným manažerem jevů.

2.5.1 Millova teorie indukce

Neúspěch KANTOVY teorie poznání znamenal, že HUMŮV problém zůstal nevyřešen: princip příčinnosti je dále rozumově neodůvodnitelným předpokladem; podobně metoda indukce z pozorovaného na nepozorované zůstává jako vědecká metoda neodůvodněna. V této situaci se pokusil John STUART Mill indukci a princip příčinnosti odůvodnit.

Svou teorii indukce Mill rozpracoval ve třech krocích:

1.redefinice indukce,

2. redefinice principu příčinnosti a

3. vypracování standardních metod indukce, tzv. kánonů indukce.

Moderní pojetí indukce Dosavadní neúspěchy v odůvodnění oprávněnosti indukce byly dle MlLLA způsobeny špatným chápáním indukce předchozími mysliteli. Jedinou pravou indukci vymezuje jako "zobecnění ze zkušenosti": je založena na tvrzení, že "pokud se pozoruje výskyt nějakého jevu v některých jednotlivých případech, nastává onen jev ve všech případech jisté třídy; totiž ve všech, které se podobají oněm pozorovaným v tom, co je pokládáno za látkové okolnosti". Co jsou to látkové (materiální) okolnosti a jak se odlišují od nelátkových, není schopen Mill uvést; nicméně domnívá se, že postačí, když zpozorujeme, že v našem novém vymezení indukce se skrývá důležitý přírodní princip - jakýsi princip uniformity přírody: "že co se jednou stává, stane se za dostatečného stupně podobnosti okolností opět, a nikoli jen opět, nýbrž kdykoli se vyskytnou tytéž okolnosti".

Tato základní uniformita přírody se v pozorování přírodních jevů vyskytuje ve dvou typech jejich vzájemných vztahů, s ohledem na časování:

1.ve vztahu současnosti a

2.vztahu posloupnosti.

Za nejcennější je třeba pokládat vztahy posloupnosti, neboť "na jejich znalosti je založeno každé rozumné předvídání budoucích faktů a jakákoli moc, kterou máme pro jejich ovlivnění k naší výhodě".

Moderní pojetí příčinnosti Ze všech vztahů posloupnosti je nalézán pouze jediný, který je jednak přísně nezrušitelný, jednak všeobecně platný, koextensivní s celou lidskou zkušeností - zákon příčinnosti: "každé faktum, které má počátek, má příčinu".

Mill své pojetí příčinnosti přesně (a nově) vymezuje: nemá na mysli příčiny ontologické nebo snad poslední (tedy příčinnost ve smyslu filosofickém), nýbrž příčiny fysikální: "jako když říkáme, že jedno fysikální faktum je příčinou jiného". Po jistých faktech stále následují (a stále následovat budou) jistá jiná fakta: stálý předchůdce nechť se nazývá příčina a stálý následek účinek.

Universalita zákonu příčinnosti podle MlLLA spočívá v tom, že každý následek spojen s některým jednotlivým předchůdcem nebo souborem předchůdců: na universalitě této pravdy pak spočívá možnost převést postup indukce na standardní pravidla - kánony

Millova kanonická indukce Mill podává celkem pět vypracovaných pravidel pravé indukce:

1.metodu shody

2.metodu rozdílu,

3.spojenou metodu shody a rozdílu,

4.metodu zbytků a

5.metodu souběžných změn.

Analýza Millova pojetí

Z analýzy kánonů plyne:

(a)nalézají se jimi podmínky výskytu nějakého jevu (odtud stále přetrvávající chápání příčinnosti jako podmíněnosti jevu);

(b)podmínky jsou buď postačující, tj. úplné; nebo nutné, tj. nezbytné, částečné;

(c)zjišťují prostý fakt podmíněnosti, nelze jimi rozlišit příčinu od účinku, resp. od spojení skrze jiný fakt příčinnosti.

Souhrnně: zavádí se zde nové, striktnější pojetí příčinnosti jako diachronické korelace mezi jevy; jiná příčinnost nemůže být vědou zkoumána.

Tato příčinnost je základem, na němž možno metodu indukce uplatnit; avšak: odkud víme, že příčinnost je vskutku přísně nezrušitelná a koextensivní s celou lidskou zkušeností? Zjevně jen

(a)ze zobecnění zkušenosti (a tedy z indukce => bludný kruh); anebo

(b) odjinud; odkud?

Podle MlLLA z našeho nepochybného přesvědčení ("Ihned uvidíme, že naše nepochybné přesvědčení, že může být nalezen existující zákon, jen kdybychom věděli jak, je zdrojem, z něhož tyto kánony induktivní logiky odvozují svou platnost."), tedy z toho, co Hume nazval zvykem nebo instinktem a čemuž upřel nárok na nepochybnou platnost.