2.4.3 Humův problém

Podle HUMOVY interpretace má lidské poznání dva zdroje:

1.vztahy idejí (relations of ideas) a

2.faktické poznání (matter of facts).

Poznání (1) získáváme "přemýšlením o významu slov" a je nutně pravdivé; (2) se získává z pozorování, ze smyslové zkušenosti a nenese povahu nutnosti.

Problém nastává, když se pokoušíme z pozorovaného odvodit tvrzení o nepozorovaném: buď interpolací nebo extrapolací.

Jistého poznání o nepozorovaném dosáhneme jen tehdy, nalezneme-li nutný úsudek vedoucí z pozorovaného na nepozorované. Nutné přenášení pravdivosti z premis na závěr může mít povahu sémantického obsažení závěrů v premisách: když se v závěrech totiž netvrdí více. než je obsaženo v premisách - pak se jedná o úsudky naše poznání objasňující, nikoli však rozšiřující. Otázka zní: existují úsudky, nutně přenášející pravdivost, které by nebyly založeny na sémantickém obsažení?

Takové úsudky nazvěme úsudky ampliativními, naše poznání rozšiřujícími; a indukce (v novém pojetí) a úsudky z pozorovaného na nepozorované jsou typickými představiteli ampliativních úsudků.

Jestliže A1, A2,...,Ay jsou výsledky pozorování a B je nepozorované, pak prostá inference z pozorovaného na nepozorované A1, A2,...,AN =/>B(1)

nemá povahu nutného úsudku. Hledáme tedy případné X, které neplatnou inferenci změní na platnou:

A1,A2,...,AN,X=>B(2)

Humova otázka pak zní: Co je toto X, bez něhož nemohu přijmout žádné tvrzení o nepozorovaném za nutně pravdivé? Nejčastěji přijímaná řešení podrobil Hume kritickému zkoumání:

1. X je substance, podstata věci, která (když ji poznáme) dovolí soudit o vlastnostech věci, i když ji právě nepozorujeme; a

2.X je princip příčinnosti, dovolující z pozorovaných příčin soudit na nutrie účinky, byť nepozorované.

Jak bylo lze očekávat, průzkum skončil neúspěšně: spojení mezi substancí a vlastností (resp. mezi příčinou a účinkem) nemá povahu nutného vztahu idejí, nýbrž je výrazem našeho faktického poznání, a tedy nejsou tím, čím by mohlo být nutné spojení odůvodněno, ale naopak substance i příčinnost si samy žádají potvrzení:

A1, A2, ..., AN =/> B,X(3)

Zajisté, argumentuje Hume, že každý manžel má svou manželku. - to je nutně pravdivé (jako vztah mezi idejemi, získaný analýzou významu slov), z toho však nikterak neplyne, že každý muž je ženat. A vztah mezi příčinou a účinkem (podstatou a vlastností) je tentýž: každý účinek má svou příčinu (to plyne z našeho používání slov); že však každá událost je účinkem, z analýzy slov nezjistíme - a vzhledem k tomu, že nemůžeme prozkoumat každou událost, nezjistíme to ani z pozorování.

2.4.4 Kantovo synthetické a priori

Třeba dodat, že Hume hovoří jasně a přesvědčivě, jeho argumentace neponechává žádnou skulinu, pro niž by mohla být odmítnuta; však také jeho závěry byly nazvány "skandálem filosofie" - zdálo se totiž, že představa vědy jako systému nutných pravd, matematicky odůvodněných, musí být zamítnuta.

Kantovu teorii poznání je možno chápat jako pozoruhodný pokus o záchranu filosofie vědy před Humovskou skepsí, o nalezení onoho hledaného X.

Lidské poznatky člení KANT dvojmo:

1.Vzhledem ke zkušenosti mohou být buď

(a)a priori, tj. před každou zkušeností, jako nutný předpoklad každé možné zkušenosti; nebo

(b)a posteriori, tj. ze zkušenosti získané.

2.Vzhledem k jejich povaze mohou být buď

(a)analytické, tj. z analýzy jiných poznatků získané, z nich vyvozené; nebo

(b)synthetické, tj. ampliativní, rozšiřující; ty které nemohou být získány vyvozením z jiných.

Pak tedy máme celkem čtyři třídy poznatků.

1.analytické aposteriorní: z vymezení termínů je jasné,že toto spojení je neslučitelné - zkušenost je jiný zdroj než analýza;

2. analytické apriorní: představují logickou analýzu jazyka;

3.synthetické aposteriorní: rozšiřování poznání ze zkušenosti:

4.synthetické apriori: hledané HUMOVO X, poznatky apriorní, tedy na zkušenosti nezávislé,a přitom synthetické, tedy poznání rozšiřující.

Synthetické a priori se stalo Kantovi základem budování tzv. čistých (tj. na zkušenosti nezávislých) věd: čisté přírodovědy, čisté matematiky, a dokonce možné metafyziky. Má-li však být synthetické a priori podmínkou každé možné zkušenosti a zároveň podkladem věd, nutno jej umístit mimo empirický subjekt vědcův: kamsi, odkud může ve všech empirických subjektech působit: do subjektu transcendentálního. Nutno dodat, že tento pokus neuspěl; transcendentální subjekt (neviditelný, nezkoumatelný a přece nutný) byl nejspíš pro vědce příliš silná káva: dnes je přírodověda vědou empirickou, matematika vědou čistě analytickou a metafyzika nemožná.

Kantovo synthetické a priori můžeme tedy uložit vedle Descartova veracitas Dei a Leibnizovy předzjednané harmonie kamsi do jakési "mystiky".