2.3.3 "Obrat k subjektu" a karteziánský svět

Až dosud jednotný svět (jehož jednota byla zaručena absolutním subjekt - objektem a jednota jeho poznání participací intelektu na světle Rozumu) se rozpadá na světy dva: na svět moderního subjektu, pochopeného jako individuální vědomí, a svět objektů, pochopených jako věci v časoprostoru. Tento tzv. "obrat k subjektu" nebo "obrat k vědomí" znamená obsáhlou redefinici základních filosofických pojmů: subjekt až dosud nemusel být nutně obdán vědomím a objekt nemusel být jen věcí v časoprostoru - subjekt - objektová dichotomie (řez mezi podmětem a předmětem) byla součástí každé aktivity.

Tato redefinice přinesla nové problémy, které tradiční vědec neměl: především

(a)problém reality objektů (jak zajistit existenci res extensa, když je nemůžeme racionálně evidovat), a s tím související

(b)problém kausality (příčinnosti), jež měl zajistit adekvátní poznání věcí (netělesné obsahy vědomí jsou účinky tělesných příčin?).

Descartovi řeší obě potíže veracitas Dei (Boží pravdomluvnost: Bůh nám přece nemůže poskytovat mylné obsahy mysli); pro NEWTONA je svět věcí rozmístěn v absolutním prostoru a času jako v sensoriu Dei (prostoru Božího vnímání): Galileovi k poučení sepsal Bůh dvě knihy: Písmo řečí Slova a Přírodu řečí matematiky.

Není-li pak klasická moderní věda založena na větší "mystice" než byla intelektuální intuice bytí vědce tradičního?

2.

4Hledání ztracené jednoty světa

2.4.1 Dvojí pravda

Kartesiánský rozštěp světa do dvou neslučitelných oblastí měl své kořeny již v diskursu středověkém. Viděli jsme již, že vrcholná synthesa 13. století podobné problémy neměla - lidské poznání plynule přecházelo z jedné analogické úrovně do druhé, přičemž vždy vyšší dávala smysl nižší: teprve v rozumovém vědění mělo smysl poznání smyslů; a analogicky smysl samotného rozumového vědění bylo možno rozeznat teprve v "přidaném světle rozumu". Přidané světlo rozumu spadalo do oblasti víry: víra však neměla ještě význam (více méně) iracionálního přesvědčení, nedoložitelných domněnek, které přijímáme za své z důvodů, jež leží mimo rozum - naopak podle významného teologa Tomáše Akvinského "světlo víry dává vidět, co se věří": víra měla význam poznání spolehlivějšího než vědění, protože spočívajícího na intelektuální intuici Celku.

Ockhamovi se - odmítnutím intelektuální intuice bytí - rozpadlo poznání do dvou oblastí, "dvou pravd": pravdy filosofie, založené na zkušenosti a "přirozeném" rozumu (onoho amputací intelektu okleštěného) a "nadpřirozené" pravdy teologie (víry). Rozum, který (byv zbaven intelektu) nyní již nevidí, co se věří, musí pravdy víry chápat jako iracionální.

Moderní filosofie pokračuje dále tímto směrem; také oblast "přirozeného" poznání rozpadá se dvojmo: na pravdy rozumu a pravdy faktů (LElBNIZ) - nalézt spojnici mezi nimi se stává klíčovou otázkou teorie poznání.

2.4.2Dedukce, indukce, nutnost

Dedukce již neznamená přivedení závěrů k počátkům (prvním zásadám), ale odvozování závěrů použitím formálně správných úsudků (matematicky chápaných); indukce pak již není nalezení počátků, ale inversní inference, úsudek z částečných soudů na obecné - a tak se problém oprávněnosti indukce stává předmětem vášnivých diskusí. Rovněž nutnost doznala zásadních změn: z toho "co nemůže být jinak" se změnila na usuzování podle pravidel logiky.