Postavení římskokatolické církve

Poměrně komplikované, České země jistou anomálií - husitská tradice, ale drtivá většina katolíků, i když mohli přestoupit.

Katolická církev chráněna řadou zákonů, byla pod ochranou panovníků, ovlivňovala i otázky školské, povinné církevní sňatky - manželství v duchu církevních předpisů nerozlučitelné - toto vše v Předlitavsku, v Uhrách situace jiná, 1893 přijaty liberálnější zákony.

Na počátku století se šíří hnutí Katolické moderny (znalcem historik Pavel Marek), odmítá jej církevní hierarchie i papež Pius X., ten nakonec Katolickou modernu zakázal.

Proti katolické církvi v Předlitavsku vystupovaly liberální i sociální proudy, i Masarykovi realisté. TGM se v mládí s katolickou církví rozešel, prosazoval svobodu vědy a svědomí, jeho koncepce čsl. dějin protikatolická.

Ve středních vrstvách se zásluhou různých spolků (hl. Sokol) prosadilo uctívání katolíky odmítaného M. Jana Husa. K 500. výročí upálení dokončen Ladislavem Šalounem na Staroměstském náměstí v Praze jeho pomník.

K odpůrcům vlivu silné katolické církve patřili i učitelé. Nezamlouvaly se jim povinnosti jdoucí nad jejich učitelský závazek - svátky, zásahy církevních kruhů do výuky, ty vyvolávaly četné spory.

Vztah liberálních a socialistických stran vůči katolické církvi se zhoršuje ještě za první světové války, velká většina katolických činitelů vystupuje na straně monarchie, a to až do podzimu 1918.

Po vzniku ČSR se rozšířilo hnutí Pryč od Říma - v dobové publicistice označováno jako „kulturní boj“. Nejde o české specifikum, to samé probíhalo ve všech nástupnických státech vzniklých na půdě monarchie. Nikde však nenabylo hnutí takové intenzity jako v ČSR. Začátek 3. 11. 1918 povalením Mariánského sloupu.

Slovní a publicistická protikatolická vlna nebyla v ČSR jevem zcela dominantním, neovlivňovala dění tak moc. Podstatnější byly národnostní spory - Češi v. Němci, Češi v. Slováci.

Každý obyvatel ČSR měl právo vykonávat jakoukoliv víru, pokud to neodporovalo dobrým mravům a pořádku. Děti dle rodičů - jsou-li různého vyznání, synové dle otce atd.

Náboženství nadále součástí výuky, žáci od ní ale mohli být osvobozeni. Po dovršení 16 let je možné se rozhodnout o příslušnosti k církvi, vystoupení. Církevně uzavřené sňatky mají veřejně právní platnost, možné i občanské. Evidence nadále v rukou farních úřadů - narození, sňatky, úmrtí. Občané bez vyznání vedeni politickým úřadem.

Církev se obávala odluky od státu, hl. pod vlivem bolševického nebezpečí. S požadavkem odluky vystupoval i TGM, ve svých programech ji měly i jiné liberální strany. Zakotvena i do Washingtonské deklarace - představa umírněné severoamerické formy, ale socialisté požadovali radikální odluku, šli dál než samotný TGM.

Obavy z odluky: církev zvyklá na určitou symbiózu se státem, nedělala si iluze o věřících. Rozpor mezi vyšší církevní hierarchií a věřícími se projevil již za války - pražský arcibiskup (od 1916) Paul hrabě Huyn byl v době vzniku ČSR na vizitaci v Chebu, do Čech už se nevrátil, v Římě se na radu papeže vzdal úřadu. V roli apoštolského administrátora provizorně vystupoval královéhradecký biskup Josef Doubrava, ten jako jediný 28. 10. nechal sloužit Te Deum. Pak arcibiskupem František Kordač, od 1931 K. Kašpar, předtím také biskup královéhradecký.

Do čela obraného hnutí proti hnutí Pryč od Říma se postavil politický katolicismus - na situaci lépe připraven než církevní hierarchie, lépe reagoval. Katolické strany se po vzniku ČSR spojily ve Stranu lidovou. Vedoucí postavení měl msgr. Jan Šrámek. Lidová strana nebyla v prvních letech členem vládní koalice, dokázala si ale získat určitý respekt - obranná politická taktika, hl. J. Šrámek. To zřetelné v období maďarského vpádu na Slovensko 1919, 1921 při pokusu Karla Habsburského o zisk maďarského trůnu, při generální stávce 1920. Nakonec Jan Šrámek vstoupil do vlády.

Teodor Bartošek, předseda Volné myšlenky, předložil 1921 návrh odluky, ten ale značnou většinou poslanců odmítnut - signál, že se situace mění.

Peroutka v Budování státu: „Pozice lidové strany byla nesnadná...“ Katolíci v čele se Šrámkem tomuto čelili trpělivostí, snažili se nedostávat do konfliktů. Šrámek šel napřed příkladem - při hovoru s poslankyní Zemínovou se jedenkrát vyhnul zdvořilosti - na dotaz „Kdo nám upálil Husa?“ odpověděl „Já ne!“ Hlavně zásluhou J. Šrámka se katolíci dostali ze složitého postavení.

Protikatolické hnutí neproběhlo na Slovensku, kde silná religiozita. Slovenští katolíci pomáhali oslabit hnutí probíhající v Čechách. Slovenská ľudová strana A. Hlinky podporovala české katolíky, zprvu byli ve stejném poslaneckém klubu, když nebezpečí pominulo, rozešli se - národnostní důvody.

Poslancem za Stranu lidovou např. Kordač, bývalý člen Národního výboru.

Olomouckými biskupy Antonín Cyril Stojan (1921 - 1923), mj. senátor za Stranu lidovou, Leopold Prečan (1923 - 1947).

1920 navazovány styky s apoštolským stolcem. Kamil Krofta jmenován čsl. vyslancem ve Vatikánu.

Byl zde určitý rozdíl ve vztahu k Vatikánu a katolíkům mezi TGM a E. Benešem. Beneš větším diplomatem, snažil se hledat střízlivější stanovisko, to v Římě oceňováno. A. Švehla nebyl vášnivý, věděl, že je třeba se dohodnout, právě on TGM odluku rozmluvil.

Dozvukem protikatolického tažení v lednu 1920 vznik Československé církve s ThDr. Karlem Farským v čele. 1924 ji oslabil rozkol, část členů odešla k pravoslavné církvi, mj. Matěj Pavlík (sv. Gorazd).

Největší část odpadlíků od katolicismu přešla právě do Čsl. církve - 790 000 věřících, příp. zůstali bez vyznání - 850 000 lidí. Jen menší část přestoupila do jiných, zvláště evangelických církví. Přese všechno římskokatolická církev stále nejsilnější. Roku 1930, kdy poměry už stabilizovány, se k ní hlásilo 73,5% obyvatelstva.

I v dalších letech se objevily tendence a různé aféry, snažící se katolickou církev oslabit, již nikdy ale věc nedošla tak daleko jako v prvních měsících a letech po válce.

Marmaggiho aféra (1925) - vzpomínáno výročí upálení M. Jana Husa, probíhaly jeho mohutné oslavy. Papežský nuncius Francesco Marmaggi na protest proti tomu, že se oslav zúčastnil TGM a další vládní činitelé, opustil Prahu. 1926 abdikoval na post ministra národní obrany Jiří Stříbrný, krok zdůvodnil Marmaggiho aférou, věc byla složitější.

Konflikt týkající se kongruy - zvýšení kněžských platů a financování teologických fakult - to prosazeno občanskou koalicí 1926. Šlo o klasický politický handl - za podporu agrárníků lidovci podpořili hospodářská cla. Vyvolal velký zájem veřejnosti a nejrůznější rozporuplné reakce.

Situaci zklidnil 1928 Modus vivendi. Pro ČSR znamenal hlavně uznání hranic státu - určení rozhraničení diecézí dle státních hranic. Rovněž stanoveno, že biskupové budou jmenováni ve shodě čsl. vlády s papežstvím. Problémy mezi církví a státem v ČSR budou řešeny za účasti vatikánské kurie. Kompromisní řešení se našlo i ohledně svátků. Dny upálení M. J. Husa, příchodu sv. Cyrila a sv. Metoděje a zavraždění sv. Václava vyhlášeny památnými dny. Toto vše přispělo ke zlepšení vztahu státu a katolické církve.

1928 si ČSR připomínala 10. výročí existence, vedle TGM stál msgr. J. Šrámek jako úřadující místopředseda vlády.

Další významnou událostí 1929 oslavy svatováclavského milénia. Francie má Karla Velikého, Uhry sv. Štěpána, my sv. Václava. Oslavy proběhly za účasti státních činitelů, každá strana je ale interpretovala po svém. Stát mohl být spokojen, vyzněly jako oslava státnického umění knížete Václava - morální odkaz, položil základy českého státu. Církev je chápala tak, že katolicismus je neoddělitelnou a státotvornou součástí státní identity.

Obě strany udělaly vstřícný krok, který přispěl k vzájemné toleranci. To už neplatí na slovenské straně a Pribinovy oslavy v Nitře v srpnu 1933. Už nebyly natolik zdařilé. Původní záměr, totiž podpořit státní ideu na katolickém Slovensku, se neuskutečnil, luďáci oslavy zneužili k politické demonstraci za slovenskou autonomii. Po těchto oslavách došlo k další roztržce s Vatikánem, republiku opustil papežský nuncius Ciriaci - na protest proti kritice vládního tisku, poukazujícího na jeho údajné propojení se slovenskými luďáky.

Síla katolicismu se v ČSR projevila koncem června 1935, kdy v Praze konán celostátní sjezd katolíků, účast 350 000 lidí. Šlo o jednu z četných větších manifestací, jež se v Praze ve 30. letech konaly.

Další vztah státu s Vatikánem dokumentuje fakt, že papežským legátem byl jmenován pařížský arcibiskup, kardinál Jean Verdier. ČSR a její demokracii byl výrazně nakloněn, a to i v následujících letech, kdy čsl. demokracie zápasila a své přežití.

Papež jmenoval nového nuncia, jím msgr. Xaver Ritter, ČSR prokázal mnohé cenné služby.

Pro katolickou církev byl sjezd velkou satisfakcí, ale základní předpoklad, tj. že dojde ke spojení katolíků různých národností v ČSR, se nenaplnil. Až do Mnichova se ukázalo, že propojení nabízené katolickým universalismem, jež by pomohlo čsl. demokracii, je neuskutečnitelné, národnostní bariéry jsou silnější.

Presidentu Benešovi se jeho vstřícný vztah ke katolické církvi a Vatikánu vyplatil. Vatikán 1935 podpořil jeho volbu, výrazným způsobem přispěl k jeho zvolení - situace složitá, luďáci stáli proti Benešovi, byl to Vatikán, kdo je přiměl změnit stanovisko.

Demokratický trend si Strana lidová udržovala až do Mnichova, přiklonila se spíše k socialistickému táboru, což lze vysvětlit různými důvody. Fakt je ten, že zůstávají demokraty a za druhé světové války je jejich postoj jiný než za té první. Řada katolických kněží se zapojuje do odboje, mnozí válku nepřežili. Proto 1945 postavení katolické církve jiné než 1918.

Boháč: Atlas církevních dějin Českých zemí 1918 - 1989. I základní přehled k jiným církvím.