Těšínsko

S Polskem probíhal v letech 1918 - 1920 spor o Těšínsko. Za války obě strany tvrdily, že vše vyřeší diplomaticky dohodou.

V Těšínsku (22 000 km²) žilo 55% Poláků (při sčítání 1921 zde 70 000 Poláků), 27% Čechů, dále Němci a Šlonsáci. Vedla tu strategická železnice, spojující České země se Slovenskem, nacházela se tu karvinská uhelná pánev. Těšínsko patřilo českému státu - lenní vztah od 1291, resp. trvale od 1327. 1653 jako odúmrť po vymření Těšínských vévodů z rodu Piastovců i v ženské linii připadlo České koruně. Poláci poukazovali na majoritní zastoupení.

Po vzniku ČSR požádána polskou Národní radou o předání moci ve Slezsku a Těšínsku. To do konce října Poláky obsazeno a lokální představitelé ČSR nuceni podepsat nevýhodnou demarkaci. 10. 12. 1918 Polsko vyhlásilo, že se 16. ledna 1919 budou konat volby do Sejmu a zahájilo na Těšínsku odvody. ČSR vyzvala Polsko ultimativně k navrácení území, od 23. 1. 1919 začala čsl. armáda pod vedením pplk. Josefa Šnejdárka (do 1927 francouzský občan) Těšínsko obsazovat, Poláci se bránili. 27. 1. dobyt Těšín. Oběti počítány v desítkách (45 Čechů), 1. 2. uzavřeno příměří. Velmoci stanovily demarkaci - dočasnou, pro ČSR výhodnou. Uvažovalo se o plebiscitu, nikdy se neuskutečnil, navrhována arbitráž, nakonec určeno, že rozhodne Nejvyšší spojenecká rada - v létě 1920 Polsko ohroženo bolševickým Ruskem, proto ochotno ustoupit - 28. 7. podepsána dohoda, jejímž základem Benešův návrh. Respektovala strategické zájmy ČSR - větší část Těšínska ČSR, menší Polsku. Spor o tuto oblast narušil prvorepublikové vztahy s Polskem.

18. 1. 1919 začala ve Versailles mírová konference, den před vypuknutím česko-polské války W. Wilson prohlásil, že státy by neměly řešit své spory násilně.

TGM navštívil Těšínsko jen jednou, 1930, přijat celkem vřele. Po Mnichovu zabráno Těšínsko Polskem.

Příčiny česko-polských rozporů leží hluboko v minulosti, byl to hl. panslavismus 19. st., který mezi slovanskými národy vyhloubil propast - vztah k Rusku. Češi pro svou nebezpečnou geografickou polohu viděli v panslavismu pod patronací Ruska záruku národní existence, naproti tomu Poláci s Ruskem měli trpké zkušenosti.

Poláci nám nikdy Těšínsko nezapomněli, v září 1938 za Mnichovské krize se chopili první příležitosti k záboru.

Hlučínsko; Vitorazsko a Valticko

28. 6. 1919 uzavřena mírová smlouva s Německem, jí k ČSR připojeno Hlučínsko (ztraceno 1742 Marií Terezií), fakticky získáno ale až 4. 2. 1920, kdy bez jásotu obsazeno čsl. armádou, na transparentech např. „Zaprodali nás Čechům“. Rozhodnutím versailleské konference připadlo ČSR.

10. 9. 1919 mírová smlouva s Rakouskem, jí připojeno Vitorazsko a Valticko. Vitorazsko centrum v dnešních Českých Velenicích, připadlo nám 31. 7. 1920 (11 000 obyvatel, 118 km²). Připojení proběhlo relativně v klidu, až na drobné šarvátky v září 1920. Valticko rozhodnutím vítězných mocností odtrženo od Rakouska, přiřčeno nám saintgermainskou smlouvou z 10. 9. 1919, připojeno 30. 7. 1920.

Ústava, zákonodárná a výkonná moc

Ústava přijata až 29. 2. 1920. Zpoždění způsobila stále probíhající mírová konference - čekalo se na její výsledky a spory politických stran. Do jejího přijetí prozatímní ústava. Tu přijal Národní výbor 13. 11. 1918, podepsána muži 28. října. Veškerou moc svěřovala jednokomorovému Revolučnímu národnímu shromáždění o 256 poslancích. To se sešlo prvně 14. 11. 1918 v Thunovském paláci (bývalé sídlo českého sněmu), schůzi řídil premiér Karel Kramář, TGM zde aklamován presidentem. Poslanci většinou Češi, v menšině Slováci. Ke změně ústavy třeba třípětinová většina hlasů.

Na sepsání ústavy z února 1920 se podíleli Češi a Slováci, jiná etnika ne. Autory mj. sociální demokrat Alfréd Meissner, agrárník Antonín Švehla. Jejími zdroji:

• americká ústava - preambule doslova přeložena

• francouzská ústava - zásady parlamentarismu

• prosincová ústava Rakouska-Uherska

• v otázce národnostních menšin versailleské mírové smlouvy

Díky ústavě z 1920 měli všichni občané stejná práva, všichni muži brannou povinnost.

Češi snadno přešli od monarchie k republice, to dáno skladbou společnosti - neměla svou šlechtu, elita se vytvářela z nižších vrstev. V české společnosti, která byla naprosto gramotná, nešlo se o politiku nestarat. Vzrůstaly sympatie k Francii - země revoluce 19. st. byla republikou. Navíc se císař nedal korunovat českým králem, což znamenalo zklamání.

Zákonodárná moc svěřena dvoukomorovému Parlamentu:

1. Poslanecká sněmovna: možno volit od 21 let, mandát teoreticky 6 let, nikdy nedošlo k jeho naplnění, průměrná doba existence Parlamentu byla 3 roky a 8 měsíců. Jen poslanecká sněmovna volila presidenta. Z poslanců vybíráni členové vlády, ze senátorů nikoliv.

2. Senát: možno volit od 26 let, kandidovat od 45 let, mandát osmiletý. Mělo jít o „radu moudrých“, členem např. Alois Jirásek, ve skutečnosti šlo o odkladiště politiků, zvolením do Senátu končila jejich politická kariéra. Senát nemohl donutit vládu k odstoupení. Byl nepružný, neměl větší ambice zasahovat do dění.

Stálý 24členný výbor - složen z 16 poslanců a 8 senátorů, rozhodoval v případech, kdy nezasedal Parlament a bylo třeba náhle rozhodnout, přijmout nějakou normu.

Ústava umožňovala referendum, vláda jej mohla vyvolat při zamítnutí svého návrhu Národním shromážděním. Proti jeho rozhodnutí neměl president právo veta. Nikdy nebylo vyhlášeno - politické strany nabyly dojmu, že rozhodnout rozumněji, TGM v jeho otázce zdrženlivý.

Do prvních voleb fungovalo Revoluční národní shromáždění, v něm měli většinu Češi, jiné menšiny než slovenská zastoupeny nebyly.

Výkonná moc: president volen na 7 let, TGM zvolen 4x, i když ústava povolovala jen 2x:

1. 14. 11. 1918 - volba aklamací Revolučního národního shromáždění, ještě v republice nebyl.

2. 27. 5. 1920 - protikandidátem Němec August Naegle. Získal 61 hlasů, TGM 284. Naegle představitelem německých stran, katolický kněz, profesor církevních dějin, od 1906 působil na pražské německé universitě, při vzniku ČSR byl jejím rektorem. Patřil k bojovným nacionálům, za dané situace neměl proti TGM šanci.

3. 27. 5. 1927 - protikandidátem Václav Šturc. Původně sociální demokrat, 1921 zakládající člen KSČ. Z ní vyloučen, vrátil se zpět do soc. dem. Volba ne klidná, ani jednoznačná, i když Šturc měl jen podporu komunistických poslanců (získal 54 hlasů, TGM 274). TGM zvolen zásluhou A. Švehly (+1933) - socialistické strany stály mimo vládu, jejich vliv potlačen. Uvažovalo se o občanském kandidátovi, který by byl proti TGM postaven, Němci, katolíci a slovenští luďáci měli totiž proti němu výhrady. Stačilo nalézt vhodného kandidáta, v úvahu brán jedině Švehla. Otázkou, jak jej přesvědčit, aby kandidaturu přijal. Ten je vyhodil drsně - „Nikdo mi neřekl, že Masaryk zemřel.“

4. 27. 5. 1934 - protikandidátem Klement Gottwald. Heslem KSČ „Ne Masaryk, ale Lenin.“ TGM už kandidovat nechtěl, nakonec přemluven. Gottwald získal 38, TGM 327 hlasů.

14. 12. 1935 TGM abdikoval, 18. 12. zvolen E. Beneš, protikandidátem Bohumil Němec - vyzván ke kandidatuře občanským blokem, Beneš považován za socialistu. Němec kandidaturu v noci ze 17. na 18. 12. stáhl. O abdikaci ani volbě občané nevěděli, jen se dozvěděli výsledek - novináři vázaní na jednotlivé politické strany nesměli o situaci kolem hlavy státu psát.

Bohumil Němec světově uznávaným botanikem, profesorem na české pražské universitě. Za první republiky poslanec, později senátor za Národní demokracii, po sjednocení odstoupil.

Beneš nikdy občanským stranám nezapomněl, že ho nechtěly volit. Nakonec ale zvolen s takovou převahou, s jakou TGM nikdy.

Původní návrh ústavy Masaryk odmítl, dávala mu malé pravomoci, odsouzen jí k reprezentaci. Ústava z 1920 pro něho podstatně přijatelnější, i když výhrady měl i k ní. Chtěl být presidentem v americkém duchu.

Dle ústavy z února 1920 mohl jmenovat a odvolávat ministry, odkládat platnost zákonů, stal se vrchním velitelem armády, právo udělovat milost, nebyl nikomu odpovědný a stíhat jej mohli jen pro velezradu. Při předkládání seznamu ministrů k nim premiérům psal poznámky, často dost nelichotivé. Několikrát důrazně požadoval odstup jednotlivých ministrů. Ministrům psal poznámky k tomu, jak mají zastávat své úřady. Neměl právo zákonodárné iniciativy.

TGM prosadil, aby presidentem mohl být člověk volem od 35 let věku, to kvůli Benešovi, jenž toho věku dosáhl na začátku 20. let. Ve druhé polovině 20. let za nástupce TGM považoval Švehlu, což Beneš nesl dost nelibě.

Plat presidenta v srpnu 1920 0,5 milionu Kčs, zvýšen na 1 milion Kčs, navíc 2 miliony na výdaje - do 1927 nezdaněné peníze, k tomu četné peněžní dary - TGM byl velkorysý a hodně rozdával.

Úřad presidenta vykazoval určité monarchistické rysy - u nás presidentský institut, tak jak jej založil TGM, má velkou autoritu a prestiž. Obraz presidenta visel (a visí) v každé školní třídě, na úřadech. President úřadoval na Hradě, za první republiky tam i bydlel. Po jeho zvolení se v katedrále sloužila mše (připomíná to korunovaci českých králů). Tyto tradice v ústavě ani jiných nařízeních nezakotveny.

Skupina HRAD: mimoparlamentní orgán, mocenské centrum. Termín Hrad se v pejorativním smyslu (pokračování císařství) začal užívat na začátku 20. let. Přispívala ke stabilitě státu a jeho demokracie, prosazovala zájmy Masaryka, poté Beneše. S umírněnou podporou socialistických stran rozvíjela demokratické principy. Český fenomén, nemající ve světě obdoby.

Masaryk se pojmu „Hrad“ dlouho vyhýbal, nakonec jej používal také. Opíral se o úředníky Kanceláře presidenta republiky - 50 úředníků (později přes 200) sloužících pouze presidentovi, byli loajální a spolehliví. Kancléřem Přemysl Šámal (řídil Maffii, za protektorátu v čele Politického ústředí, v březnu 1941 umírá v berlínském vězení), politický odbor Josef Schieszl (v KPR 1920 - 1938, dochovaly se jeho deníky, zemřel v 70. letech), vojenská kancelář Josef Patejdl - byl poslancem za legionáře, vybudoval Československou obec legionářskou a udržoval v ní vliv Hradu.

Za prohradní považován Prager Presse (šéfredaktor Arne Laurin), LN (Peroutka, Čapek, Poláček), Národní osvobození (legionáři).

Masaryk dal Peroutkovi 1 milion Kč, aby mohl založit Přítomnost, nejlepší prvorepublikovou tiskovinu, přehled z pohledu elity. Občas zde Peroutkova kritika Masaryka, někdy nevydal Masarykovi článek.

Oporou Hradu dále učitelé - špatně placeni, mysleli si, že s dětmi je to čím dál horší, přispěli k tzv. „tatíčkování“ - oslavy a básně až přespříliš; sokolové - velká a silná organisace, 1938 měla 360 000 členů; svobodní zednáři, nekatolické církve, hospodářské a finanční podniky (Legiobanka), nakladatelství (Orbis, Melantrich).

Proti Hradu komunisté a luďáci.

Moc a váha Hradu kolísala - soupeření s politickými stranami o vymezení vlivu. Na počátku 1920 to vypadalo s Masarykem moc špatně, lékaři mu dávali několik týdnů života. Po vyléčení dlouhá rekonvalescence presidenta. Za Masarykovy nemoci chtěly politické strany dosadit na jeho místo „figurku - svatý obrázek“, která by jim umožnila vládnout. První republika neměla krom TGM, Beneše a pár dalších nikoho pro post presidenta. Když byl nemocný Švehla, rostla vláda politických stran.

Mnoho nevíme o tom, jakými prostředky TGM ovlivňoval, jaké formální i neformální prostředky používal.

Jaroslav Pecháček 1996: Masaryk, Beneš, Hrad, Praha. Před Bojem o Hrad jediná kniha na toto téma, vzbudila kontroverzní zájem. Hodně osobní - vzhledem k tématům a použité korespondenci Masaryka a Beneše.

Die Burg - 1973 a 1974 vyšly v Mnichově a Vídni dva díly. Výsledky z konference, autoři neměli přístup do čsl. archivů.

Klimek musel před historiky obhajovat Boj o Hrad, protože některé události nemá podložené a občas jde jen o jeho představy. Někdy přeceňuje své informace, je oslněn materiálem, či pouští informace, které by neměl (Kvaček by je např. nepustil), hrozí, že novináři z toho budou vypisovat triviality a drby.

Kancelář presidenta republiky získávala pro TGM informace, otázkou je důvěryhodnost informátorů. Občas získali informace, které Masaryk nechtěl slyšet, řešili, jak mu je sdělit, např. Čapek několikrát vypeskován. Jejich představa o vedení státu se střetávala s představami politických stran.

Masaryk v letech 1924 - 1926 mění vztah ke Švehlovi. Ač dříve sokové, oba si uvědomili, že jsou asi jediní, kteří pracují pro blaho státu. Spřátelili se, mohli se bavit o čemkoliv, to s Benešem ne. Masaryk navštěvoval nemocného Švehlu, při debatách o politice se hádali, což Švehlovi přitěžovalo, takže Masaryk pak sondoval Švehlovy názory přes jeho paní.

Beneš po 1945 zaútočil na agrárníky kvůli presidentské volbě a jejich postavení po Mnichovu. Šlo o voliče, agrárníci nejsilnější stranou, a o majetek, patřily jim např. tiskárny v Praze na Florenci. Majetek rozdělen mezi Národní jednotu a Národní souručenství. Agrárníci považováni za kolaboranty s Němci - jednotlivci ano, ostatně jako v každé straně, strana jako celek nekolaborovala.

Od 1922 udělován řád Bílého lva.

Domovské právo - státními příslušníky byli ti, kteří měli domovské právo v některé obci v ČSR. Získáváno pokrevně podle otce, ženy ho získávaly po uzavření sňatku dle manžela. Od 21 let bylo možné získat ho tzv. vydržením po desetiletém dobrovolném pobytu v určité obci.

Obec měla právo přijmout do domovského svazku kohokoliv. Např. 1936 získal Thomas Mann domovské právo v obci Proseč, čímž získal i československý pas.

Za první ČSR proběhla dvě sčítání obyvatelstva - 1921 a 1930. Československo mělo 13 milionů obyvatel, z toho 51% Čechů, 23% Němců (3 miliony) a 14% Slováků (2 miliony).