Podkarpatská Rus

Podkarpatská Rus (dále PR) (název dán ústavou 1920): od 11. st. součást Uher, v 19. st. pokus o národní obrození, 1848 se dva jejich delegáti zúčastnili Všeslovanského sjezdu v Praze. Rusíni tvrdě doplatili na dualismus. Před ním měli 400 státních škol, na nichž se vyučovalo jejich jazykem, 1914 již neměli ani jedinou, pouze si vydržovali 18 soukromých škol. Malá gramotnost obyvatel. V 19. st. častým jevem, jako u nás, vyhledávání vazeb na Rus, někdy za každou cenu. Vazeb ale málo.

Na PR probíhaly v prvních letech války intenzivní boje. Po válce měli Rusíni více možností:

• připojení k Rusku - odmítla Dohoda, nechtěla bolševické Rusko vpustit do stř. Evropy

• připojení k Ukrajině - znemožněno polsko-ukrajinskými boji. Od 1. 11. 1918 do července 1919 probíhaly vojenské střety, navíc přímému spojení s Velkou Ukrajinou překážela Halič. Hlavními odpůrci spojení Poláci.

• zachování spojení s Maďarskem - pro Rusíny nejméně přijatelné řešení, stále v paměti před válkou vedený velezrádný proces s 96 rusínskými sedláky, ti uvězněni.

• samostatnost - nereálná, PR nepřipravena kulturně, politicky, hospodářsky

• připojení k ČSR - za rozumné autonomie nejoptimálnější. Významnou roli zde hrála rusínská emigrace v USA, vedená dr. Žatkovičem.

V emigraci žilo 400 000 Rusínů, na PR 600 000. Při jednání Wilsona s TGM přihlíženo k jejich stanovisku. Z amerických Rusínů nakloněno spojení s ČSR 66%, s Ukrajinou 29%, 3% pro nezávislost a 1% pro spojení s Ruskem. Mínění emigrace podstatné, přijali je i ti, co zůstali na PR.

26. 10. 1918 podepisuje mluvčí rusínské emigrace dr. Žatkovič Philadelphskou deklaraci utlačovaných národů stř. Evropy.

Na samotné PR vytvořeno několik národních rad, 9. 5. 1919 se v Užhorodě sešla Centrální rusínská Národní rada, přijala návrh na spojení s ČSR. Její zástupci vysláni do Prahy, aby toto stanovisko tlumočili. Dochází ke spojení obou proudů, domácího a zahraničního. Na mírové konferenci jednotně žádali Beskyd a dr. Žatkovič o připojení k ČSR. Oba vystupovali důstojně. Žatkovič ale dlouho žil v USA, poměry na PR mu nemohou poskytnout to co Západ, těžko se s tím vyrovnával.

Území velké asi jako polovina Moravy, nikdy se neuvažovalo o jeho připojení k ČSR.

10. 9. 1919 připojena PR smlouvou ze Saint-Germain-en-Laye (k velké smlouvě připojena minoritní, zabývající se touto otázkou) k ČSR. Počítáno s autonomií (ČSR se zavázala, že „... zřídí území Jihoslovanů podkarpatských jako samosprávné.“) s vlastním sněmem a guvernérem. 29. 2. 1920 to akceptovala ústava a NS schválilo. ČSR to přijala bez nadšení, projekty z doby války PR nezahrnovaly, nemohla ale odmítnout.

1919 sem přicházejí první čeští úředníci, do Prahy hlásí chaos politický, náboženský, jazykový, společenský. Na území velikosti poloviny Moravy umělo číst a psát jen 18% obyvatel. Inteligence promaďarská, ČSR však získala přímé hraniční spojení s Rumunskem (cca 200 km) a navíc znemožnila přímé spojení Maďarska a Polska. Maďarsko v daném okamžiku vnímáno jako jediný reálný protivník ČSR.

Investováno zde hlavně do školství a zdravotnictví. Čsl. vlády si uvědomovaly propastný rozdíl mezi západem a východem republiky, cílem odstranit kulturní a jazykové rozdíly, vytvořit rusínskou inteligenci. Ve školách volnost - učilo se česky, maďarsky, slovensky ap.

60% obyvatel živilo zemědělství, 8% lesnictví. Usedlosti malé, v drtivé většině přesahovaly mírně 1 ha. Těžké postižení přinesla hospodářská krize 30. let, ta postihla PR citelněji než České země. Situace nahrávala promaďarsky orientovaným uskupením, zesílily tlaky na autonomii, výrazněji se prosadila KSČ, např. ve volbách 1935 získaly vládní strany jen 1/3 hlasů Rusínů. S výjimkou voleb 1929 vždy na PR vítězila opozice.

Národnostně pestré území - krom Rusínů ještě 17% Maďarů, 14% Židů, 3% Čechů (ti sem přišli), méně než 3% Rumunů, méně než 2% Němců.

Český kapitál zde nechtěl investovat, politici sem jezdili spíše na hony než zajímat se o místní situaci. PR měla pro celostátní ekonomiku význam především v těžbě dřeva - 12,5%. Důležitá i živočišná výroba, těžba soli.

U podmínky vzniku autonomie nestanoven termín, to využíváno vládou při kličkování. Tlačili na ni hlavně američtí Rusíni. Když začali poukazovat na její nesplnění, Společnost národů i jiné organizace reagovaly vůči ČSR mírně - E. Beneš dokázal vše přesvědčivě urovnat. 1937 parlament schválil zákon o právní úpravě postavení guvernéra a dva zákony o samosprávě, to dáno do jisté míry tlakem, který sem šel z Německa. Autonomie se dočkali až 8. 10. 1938 v rámci pomnichovské Česko-Slovenské republiky.

11. 10. 1938 jmenována první ze čtyř autonomních vlád. V čele první vlády Andrej Brody, pražská vláda ale tušila, že je to maďarský špion, proto nahrazen ve zbylých vládách Augustinem Vološinem - uvědomoval si, že bez ČSR autonomie nepřijde. Vološin ne maďarským špionem, ale měl určité tendence k hitlerovskému Německu.

2. 11. 1938 ve Vídni, na základě požadavku Maďarů, konána Vídeňská arbitráž, arbitry ministři zahraničí Německa (von Ribbentrop) a Itálie (Ciano). Zde rozhodnuto o odtržení jižních částí Slovenska a PR ve prospěch Maďarska. Těžce to nesli Slováci (Tiso) i Rusíni - ztráta nejúrodnějších zemědělských oblastí, rozrušení komunikačních sítí, ztráta Užhorodu a Mukačeva, sídlo vlády přeneseno do Chustu.

Čeští úředníci, učitelé aj. začínají odcházet zpět do Čech, zpočátku dobrovolně, později pod sílícím tlakem.

Čsl. armáda v březnu 1939 na tomto území bojovala - 12. pěší divize gen. Sládka, SOS. Na čsl. straně padlo 40 vojáků, 120 zraněno. Poslední čsl. jednotka odešla 17. 3. v poledních hodinách.

14. 3. 1939 odtržení Podkarpatské Rusi od republiky vznikem Slovenského štátu.

Po vypuknutí války většina Rusínů utekla přes Karpaty na sever, aby bojovali za svobodu země proti Hitlerovi. Netušili ale, že je tu pak Molotov - Ribbentrop, skončili v gulazích. Po změně situace se stali součástí Svobodovy armády, působili i v osvobozujících jednotkách, osvobození se účastnili i v první linii, proto značné ztráty. Svobodovy jednotky šly ale přes Polsko, Duklu, PR osvobodila sovětská armáda. Rozčarování z vývoje situace - za války nejednotnost čsl. delegace v tom, jak bude po válce území vypadat. E. Beneš byl proti připojení k Maďarsku, připouštěl spojení se SSSR, jedním z důvodů lepší obranyschopnost ČSR.

Po osvobození území měla být civilní správa předána do rukou čsl. orgánů - v říjnu 1944 (27. 10.) přijíždí na PR vládní zmocněnec František Němec, aby obnovil správu a zavedl mobilizaci do čsl. jednotek. Po několika dnech nucen pod tlakem sovětské armády a NKVD území opustit.

Sověti v listopadu 1944 ustanovili samostatnou Stranu Zakarpatské Ukrajiny, ovládli sjezd národních výborů. Manifest k opětovnému připojení Zakarpatské Ukrajiny k Velké Ukrajině. Ve prospěch SSSR probíhá tvrdá propaganda a agitace, v daném okamžiku slaví úspěch. ČSR nemá vůli vést o území spor, se situací se smiřuje.

29. 6. 1945 v Moskvě Molotovem a Fierlingerem podepsána dohoda o Zakarpatské Ukrajině. 28. 11. ratifikována Prozatímním národním shromážděním ČSR, 27. 11. schválena presidiem Nejvyššího sovětu SSSR. Území se stává součástí SSSR, jak lehce jsme k němu 1919 přišli, tak snadno jsme jej po válce ztratili.

PR asi pro ČSR nebyla žádným velkým ziskem ani velkou ztrátou, ale ČSR se k Rusínům 1944 - 1945 zachovala hanebně.

Jedné diskuse po 1989 se zúčastnili i Rusíni. Vyjádřili přání znovu patřit k Československu, když komunismus padl. Argument: Čechoslováci nám 1933 postavili budovu parlamentu tak dobře, že nemusela být od té doby opravována.

Literatura k Podkarpatské Rusi:

• Sborník Podkarpatská Rus, ed. Jaroslav Zatloukal, Bratislava 1936. Zatloukal založil Klub přátel Podkarpatské Rusi a v letech 1935 - 1938 vydával Podkarpatskou revue, měsíčník, v němž uveřejňoval díla tamních básníků, prozaiků, výtvarníků.

• Peter Švorc (Universita Prešov, vyd. 1996) - Zakliata krajina, Podkarpatská Rus 1918 - 1946.

• Ivan Pop (nyní Gymnázium Cheb) - Stručné dějiny Podkarpatské Rusi.

• Josef Nevyhoštěný - Financem na Podkarpatské Rusi, Praha 2002. Vzpomínky - přišel na východ tehdejší ČSR 1930 coby svobodný mladík, získal místo člena finanční stráže, 10 let honil lidi na pašeráckých stezkách. Knihu napsal na přelomu 50./60. let, zemřel v 90. letech. Mj. ukazoval, že byli-li Češi příliš horliví, docházelo často k různým tragédiím, které situaci spíš komplikovaly.

Uvažovalo se o koloniích, úvahy o nich pod pseudonymem publikoval např. Jan Klecanda, člen čsl. diplomatického sboru na pařížské mírové konferenci. Německo proti českým úvahám protestovalo s poukazem na přílišné vyskakování si ČSR.