Slovensko

Slovensko: 1863 Matice slovenská, kodifikace slovenského jazyka, tři slovenská gymnasia. Dle národnostního zákona z listopadu 1868 existuje jediný maďarský politický národ. 1874 zrušena gymnasia, odůvodněno tak, že slovenský národ již neexistuje. 1883 maďarština povinným jazykem. 1907 Apponyiho školské zákony.

Zda existuje nějaké Slovensko se nevědělo, od pradávna šlo o Uhry. Nejdůležitější událostí pro Slovensko před vznikem ČSR Černová v roce 1907. Tamních událostí si povšiml britský novinář Seton-Watson, začal se zabýval uherskými dějinami a pro Západ objevil existenci Slovenska.

Seton-Watson sice nakloněn Uhersku, ale tyto události ho zaskočily. Publikováním za první války pomohl Masarykovi.

Vznik ČSR na Slovensku spojen s M. R. Štefánikem.

Milan Rastislav Štefánik: studoval v Praze, zamiloval se do Kramářovy dcery. Odešel do zahraničí jako astronom, kdyby nevypukla válka, asi by zůstal na Tahiti. Ve Francii získal občanství, do války vstoupil jako francouzský voják.

Odvážný letec, zničil hodně strojů. Jeho problémem podlomené zdraví.

V roce 1918 o něm v Čechách skoro nikdo nevěděl, to až když přiletěl. 1915 se setkal s Benešem, rozjeli akci, výborně se doplňovali - Beneš pečlivý, soustavný, píše jedny memoáry za druhými. Zato Štefánika bychom nemohli potrestat víc ničím jiným, než zaúkolováním k sepsání memoárů. Štefánik ovládal společnost, Beneš se v ní ztrácel. Štefánik mu proto otevíral dveře k recepcím.

Cca za tři měsíce zajistil Masarykovi přijetí u Aristida Brianda. Štefánik přichází jako voják (organizuje legie, jeho doménou Itálie), TGM a Beneš jako politici. Je válka, zapotřebí vojska.

1918 vyplývají na povrch neshody - Štefánik zjistil, že TGM za jeho zády uzavřel smlouvu s Francií, on si ji přál s Italy. Štefánik přesvědčeným monarchistou, až do konce života chtěl monarchii. Až do únorové revoluce se počítalo s tím, že panovníkem bude Rus, pak Brit. Beneš a TGM ale začali inklinovat k republice, neshody narůstaly.

Štefánik letěl do Ruska, rád by pobil bolševiky, ale nechtěl bojovat, navíc se zhoršil jeho zdravotní stav.

4. 5. 1919 v Ivance pri Dunaji u Bratislavy jeho letoun havaroval, zřítil se. Z pohledu přítomnosti i budoucnosti to bylo v podstatě pozitivum. Nedokážeme si ho představit jako úředníka v prvorepublikové mašinérii, navíc spory začaly být vážnější.

V některých slovenských učebnicích Beneš a TGM skoro obviňováni z toho, že Štefánika sestřelili.

V pamětech jednoho z generálů (český či spíše z francouzské nebo italské vojenské mise) Štefánik vynechán. 2004 chybějící strana zveřejněna, dle něho Štefánik spáchal sebevraždu. Něco na tom bude.

Štefánik si představoval, že zůstane v Bratislavě a odtamtud bude stát řídit, to by bylo pro ČSR přespříliš komplikované.

JUDr. Štefan Osuský: vyrůstal na Slovensku, odešel do USA, vystudoval, v Chicagu advokátní kancelář. Vedl Slovenskou ligu.

1917 přesídlil do Ženevy - Čs. tisková kancelář, po boku TGM, Beneše, Štefánika. Trianonská smlouva hlavně jeho zásluhou. Za první republiky proslulý diplomat, zastupoval ČSR v Radě národů. Za druhé světové války se rozkmotřil s Benešem.

Andrej Hlinka: z 1918 výrok o tom, že se manželství s Maďary neosvědčilo, hledají se nové varianty. Přiklonil se k ČSR, vznik republiky vítal bouřlivě a nadšeně, ale záhy přichází vystřízlivění, prosazování autonomie.

On sám charismatický, jeho strana na Slovensku nejsilnější. Zemřel v srpnu 1938.

MUDr. Vavro Šrobár: za první republiky stoupenec čechoslovakismu, stál na straně Prahy a její zájmy prosazoval.

Milan Hodža: dle Rokoského pro první republiku nejdůležitější Slovák, nejvýznamnější Slovák politiky 20. st. Upozornil na sebe již na gymnasiu, kdy nechtěl zpívat hymnu c. a k. monarchie. Velmi vzdělaný, hovořil řadou jazyků, studium mu ale moc nešlo.

Od 1903 Slovenský týždeník.

V blízkosti kanceláře Františka Ferdinanda d´Este, sem se nedostal ani TGM. 1918 se přiklání k československé akci, do té doby váhá, hledá alternativy.

Sebevědomý, měl vlastní názory, demarkační linii s Maďary vyjednal bez ohledu na TGM sám. Odsunut na zdravotní dovolenou. Měl problémy s penězi, ženami. Přerostl první republiku se všemi klady a zápory.

Zemřel 1944 na Floridě, za války spory s Benešem, nesouhlasil s orientací na SSSR, s tím, aby jedna větev čsl. národa byla pro zákaz Agrární strany. Mohl E. Beneše vystřídat na ministerstvu zahraničí (nastoupil za něj K. Krofta), vše by bylo trochu jinak. Hodža dokázal koncepce vytvářet a uskutečňovat.

Přičlenění Slovenska, hlásícího se do ČSR Martinskou deklarací z 30. 10. 1918, bylo náročnější, než se zdálo. 1919 probíhal o něj vojenský konflikt s Maďarskem. To se nevyrovnalo s Trianonskou smlouvou z 4. 6. 1920. Z poražených států dopadlo relativně nejhůře.

1910 žilo v Uhrách cca 18 milionů obyvatel, po vzniku nástupnických států necelých 8 milionů, navíc Uhry ztratily 73% své rozlohy. Území většinou připadla Rumunsku, KSHS, ČSR (Malá dohoda) a Rakousku.

Maďaři odmítli uznat ztrátu Slovenska, hned po skončení války probíhají různé šarvátky s „okupanty“ majícími podporu Dohody. Problém činila neexistence jeho přesných, nejlépe přírodních hranic. Hodža nakonec hranice vyjednal, ovšem jinak, než si představovali TGM a Beneš. To pro něho mělo nepříjemné následky, na několik let se musel stáhnout do ústraní.

1918 etabloval Mihály Károlyi umírněnou demokratickou republiku, od ledna 1919 presidentem, Slovákům slíbil autonomii. Praha reagovala rychle a 4. 11. ustavila Zatímní vládu, členy Vavro Šrobár (předseda, finance), Ivan Dérer (vojsko, četnictvo), Pavol Blaho (zásobování, národní rady) a A. Štefánek (školství). Sídlem Skalice. Vláda neměla dlouhého trvání, 14. 11. převzalo její úkoly též Šrobárem vedené Ministerstvo pro správu Slovenska.

Do česko-maďarského soupeření zasáhly na jaře 1919 v Maďarsku vypuknuvší nepokoje. Podnítily je tíživé sociální poměry a nesouhlas s parcelací země.

21. 3. 1919 vznikla pod vedením Bély Kuna Maďarská republika rad. Okamžitě se začala formovat rudá armáda, byly vyvlastněny banky, statky ap. Dohoda chtěla vzniklou situaci řešit diplomaticky, ale 16. 4. zaútočila na Maďarsko rumunská armáda, 27. 4. se přidaly i české jednotky. Rozpoutána diplomatická přestřelka o to, kdo konflikt začal. Česko-maďarský střet trval necelé 2 měsíce, 24. 6. 1919 byl ukončen dohodou, příměřím. Padlo 1018 čsl. vojáků, ČSR poražena. Jádrem jejích jednotek dvě legionářské divize, zbytek dobrovolníci (sokolové, studenti, sportovci), negativní dopad měl i spor mezi italskou a francouzskou vojenskou misí.

16. 6. 1919 na Slovensku vyhlásil Čech Antonín Janoušek tři týdny existující Slovenskou republiku rad se sídlem v Prešově - pod maďarskou patronací. Výdaje na boj s Maďary a její potlačení dosáhly 1 miliardy 234 milionů korun.

Válku s Maďary nakonec vyhrála diplomacie (E. Beneš), ukázalo se při ní, že armádu bude stát potřebovat, nevystačí se zamýšlenou milicí (ministrem národní obrany pacifista Václav Klofáč). Počátkem července 1919 se Maďaři stáhli ze Slovenska, Rumunsko válčilo dál, obsadilo Budapešť, 3. 8. Maďarská republika rad zanikla, po ní se ke slovu dostal admirál Miklós Horty se svým monarchistickým režimem. Horty podporován Francií, 16. 11. 1919 vstupuje do Budapešti, ujímá se regentské vlády - království bez krále.

Situace na Slovensku se zklidňovala jen pomalu. Přicházeli sem první čeští úředníci, učitelé - motivem nadšení, entuziasmus, vyslání za trest či snaha o rychlou kariéru.

Poměry na Slovensku: z celých ozbrojených sil na jeho území se k českým jednotkám při boji proti Maďarům přidala jen jedna vojenská setnina ve Skalici. Ostatní vojáci a četníci si přáli připojení k Maďarsku.

Mihály Károlyi s nabídkou autonomie přišel pozdě, zdůrazňovány vazby na Čechy, ani Andrej Hlinka nebyl nakloněn setrvání ve svazku s Maďarskem.

Slovenská otázka se točila kolem německé. Autonomii si chtěly nárokovat i Sudety, což by znamenalo rozpad státu. Proto politická elita v čele s Masarykem a Benešem zastávala výrazně český pohled na slovenskou autonomii, nebrali ji za nezbytnost. Naopak, pro Prahu celkem nepřijatelná, je otázkou, zda by nešlo o krok k rozpadu - jeho mechanismy jsou stále stejné, tj. snižující se množství moci v centru. Slováci pro Čechy posilou proti Němcům, opačně proti Maďarům.

Češi nahlíželi na Slováky patriotisticky, snažili se je vychovávat, to mělo svá úskalí. Slováci si po čase přáli, aby čeští kantoři a úředníci odešli - zabírali jim pracovní místa ve státní správě, posilovali skepsi z toho, že Slováci nejsou schopni řídit vlastní stát, na druhou stranu Šrobár a jiní tvrdili, že je zde jeden československý národ. Skeptici (Hlinka) namítali, že mohou chtít autonomii, neboť jsou vedle sebe národy Čechů a Slováků. Námitky posílily poté, co se dozvěděli o Pittsburské dohodě.

Pittsburská dohoda: programová dohoda o soužití Čechů a Slováků ve společném státě, podepsána 30. 5. 1918 TGM a zástupci amerických Slováků. Podoba státního uspořádání ponechána do budoucna na domácích zástupcích. V dohodě předpoklad slovenské administrativy a sněmu.

Slovenští historici: Lubomír Lipták - nedávno zemřel, práce Slovensko vo 20. storočiu vydána 1968, po 30 letech mohla vyjít beze změny. Dalšími Ivan Kamenec, Josef Jablonický, Dušan Kováč.

Slováci zvolili za datum nesvobody duben 1939, otázkou, co bychom zvolili my - únor 1948 nebo 15. 3. 1939? Dle J. Rokoského 1. 10. 1938.

1919 bylo Slováků málo, Šrobár tvrdil: „Bylo nás 2000 uvědomělých Slováků a všichni jsme se navzájem znali.“ Rokoský tvrdí, že jich bylo 1000. Tiso ve skupině národně uvědomělých Slováků není, až do 1918 tíhnul k Maďarům, jako kněz nemohl dát najevo protimaďarské nálady, u Hlinky toto dáno událostmi v Černové.

Martinská deklarace - nezávisle na událostech v Praze se sešla slovenská národní reprezentace, obsílku původně dostalo 30 vlastenců, přijelo jich ale 200. Jednali o budoucím postavení Slovenska v rámci ČSR. Jednali v budově Tatrabanky pod dohledem maďarských celníků, ti ale nezasahovali. Zrovna se totiž etablovala nová Károlyiho vláda Slováky si předcházející, nechtěla je popouzet případným zásahem. Na jednání spory, často měněn text Deklarace, Hodža přijel pozdě, ještě její znění upravil podle sebe. Slováci se sjeli, přihlásili k ČSR a znovu rozjeli. To bylo vše, co mohli dělat. Neměli žádnou Maffii, politické zkušenosti, páky pro rozhýbání společnosti minimální. Na počátku listopadu Deklarace přivezena do Prahy, předčítá se v kostelech, na náměstích, vychází v tisku, přísahá se na ni. Idyla vydržela ale jen 10 let.

1. 1. 1928 napsal Vojtěch Tuka článek v němž uvedl, že Martinská deklarace obsahovala tajnou klauzuli stanovující, že po 10 letech na Slovensku nastává bezprávný stav (neplatí ústava, sliby Čechům) a Slováci si mohou určit, co bude dál. Tuka stoupencem luďáckého proudu, měl blízko k Hlinkovi. Universitní profesor a dobrodruh, v daném okamžiku vyvolal velký poprask. Luďáky chráněn, ti však v choulostivé situaci - jsou v politice, mají pozice, ty teď mohou ztratit. V prosinci 1928 jej sněmovna vydala, vzat do vazby, soud v říjnu 1929. Odsouzen k 15 letům, v důsledku toho odchází luďáci z vlády. Ve vězení pobyl do 1938. 1935 se Beneš stal presidentem - i zásluhou luďáků, Tukovi slíbil amnestii, dostal ji však až po Mnichovu.

Ven se dostal v odlišné situaci než jaká byla, když jej zavírali. Viděn jako mučedník, který trpěl za slovenskou věc od Čechů. Sympatizovala s ním hl. mladá generace. Tajně jednal s Hitlerem 15. 3. 1939. Za Slovenského štátu udělal kariéru, byl premiérem. Skončil na šibenici.

Otázka tajné klauzule Deklarace budí senzaci občas i dnes.

Střety Slováků uvnitř národa - personifikace Šrobár v. Hlinka. Druhý nespokojen s vývojem na Slovensku, je rozhodnut jet do Polska k jednání s Piłsudskim a do Paříže na mírovou konferenci. Tam na vlastní pěst dorazil v září 1919, ale nepochodil. Beneš s Kramářem ho velmi obratně uklidnili, odjel s nepořízenou, v tichosti se vrátil na Slovensko. Česká strana křičela, že šlo o národní zradu, to tvrdili i někteří Slováci, luďáci nyní opatrnější - tentokrát to Hlinka přehnal.

Hlinka píše dopisy - ať se Slováci drží Pittsburgu, jinak je skutečně zrádcem a oni taky. Uvězněn na Mírově. Věc je nesmírně choulostivá, Slováci protestují - jejich Hlinka opět uvězněn (Černová 1907). Je zvolen poslancem, získává imunitu, navrací se zpět na jaře 1920. Mučedníkem, ale rozštěpil slovenskou společnost.

Literatura:

• Lubomír Lipták: Slovensko vo 20. storočiu. Lipták spíš než na politiku dbá na hospodářství, o přeběhnutí k Němcům od Čechů jen letmé zmínky. Píše eseje, v Kaligramu vyšly souborně. Nesmírně chytré postřehy a myšlenky, několik desetiletí nejvýraznější slovenský historik. Knihu napsal v 2. pol. 60. let, po 30 letech vydána znovu, aniž by změnil jediné slovo - marxistický duch z toho moc cítit není.

• Slovenská otázka ve 20. storočiu - vyšlo v 90. letech, sebrané příspěvky různých Slováků k problematice slovensko-českých vztahů a života na Slovensku. Vydalo nakl. Kaligram. Od Štúra po Husáka, jak se vyvíjel pohled na slovenskou otázku. Za českou stranu předmluvu napsal P. Pithart.

• D. Tomášek - Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918 - 1920.

• A. Hlinka - Zápisky z Mírova. Vyšlo 1929. Věděl, že s Maďary je to horší, ale dával Čechům zabrat.

• Ernest Denis - Slováci. Poslední kapitola zajímavá pro čechoslovakismus, E. Denis byl čechoslovakista. Napsáno 1919 a předtím za války. Dílo směřovalo k podpoře Masarykovy akce.

• Alena Bartlová - Andrej Hlinka. Vyšlo cca 1919, což je znát - glorifikace. Psáno slovensky.

• Jan Měchýř - Slovensko v ČSR, slovensko-české vztahy. Historik starší generace, jeho texty zajímavé, provokující, podnětné.

• Sborník Pohledy na československou politiku.

• Dušan Kováč - Dějiny Slovenska. Pročeskoslovenská orientace, poměrně stručné pasáže. V okamžiku, kdy psal, byl pohled na Slovensku jiný, dnes považován za klasiku. Bratr slovenského presidenta.

• J. Harna - I. Kameniec - Na slovenské cestě. Témata týkající se kultury.

• Rychlík - Češi a Slováci ve 20. století - I. díl do 1945, II. díl 1945 - 1989, III. díl rozpad ČSR. Zná velmi dobře luďáckou literaturu, pokus o syntézu velmi zdařilý. Dlouhou dobu se neobjevilo nic podobného. Velký záběr - i Balkán.