Formování státu

Československo názvem novým, navrhováno rovněž Slávie (nepřijatelné mezinárodně - Češi a Slováci by si usurpovali slovanství), Středoslávie (analogie s Jugoslávií).

V prosinci 1914 z monarchie odjíždí tehdy 64letý TGM, autor spisu Rusko a Evropa (1913), považovaný na Západě za znalce Ruska. Vrací se až 21. 12. 1918 na nádraží W. Wilsona, v 16:00 skládá presidentský slib. 21. 12. navštěvuje svou ženu v sanatoria (deprese, srdeční slabost).

Během války píše spis Nová Evropa. V březnu 1915 mu na tyfus umírá syn Herbert (TGM měl šest dětí, čtyři se dožily dospělosti. Ve Vídni v květnu 1879 porodila Charlotta dceru Alici, rok poté syna Herberta, roku 1886 druhého syna Jana, který se jako jediný z dětí narodil v Praze. V roce 1890 druhou dceru Eleanoru, která zemřela ve čtyřech měsících, v roce 1891 třetí dceru Olgu, poslední z dětí, čtvrtá dcera Hana zemřela brzy po narození).

V prosinci 1918 přijat zákon o zrušení šlechtických titulů. Ve stejném měsíci je uzákoněna osmihodinová pracovní doba.

Stát byl ve svém počátku bez pevných hranic, mezinárodně neuznán. Legie příliš daleko, ministři vlády roztroušeni po celém světě - Beneš v Paříži, Štefánik na Sibiři. Na území státu velké skupiny jemu neloajálních obyvatel.

Dnes interpretováno tak, že ČSR vznikla z vůle české společnosti a z vůle národně uvědomělých Slováků; z činů zahraniční politiky i domácího odboje, legií, vedou se spory o to, která ze zmíněných složek měla na vzniku větší zásluhy.

Ke vzniku ČSR přispěla konstelace na konci Velké války - porážka Rakouska, Německa, oslabení Ruska revolucemi - ve stř. Evropě vytvořeno mocenské vakuum, prostor pro nové státy. Všechny se zrodily v souladu s plány versailleského uspořádání poválečného světa.

Představa roku 1920: svět je bezpečný pro demokracii, do určité míry uspokojeno právo národů na sebeurčení, vzniklá Společnost národů měla být garantem míru a spravedlnosti.

ČSR dostala do vínku klady i zápory:

• klady: jednalo se o relativně vyspělý demokratický právní stát, stát s fungující byrokracií, která plynule přešla do jeho služeb z monarchie - těžkopádná, ale spolehlivě fungující. Vedoucí čeští politici se politice naučili za Rakouska, řemeslo ovládají, musí se přeorientovat do státotvorné pozice. Dříve chtěl-li se český politik zvýraznit, musel na říšské radě pronést řeč - v Praze se stal slavným, ukázal-li ve Vídni, že jsou Češi proti, nespokojení. Rakouský sociální demokrat Friedrich Wolfgang Adler, jeden z nejvýznamnějších mužů monarchie, prohlásil: „Srdečně Vám gratuluji, máte svůj vlastní stát.“ - ale třeba dokázat, že to s ním umí.

Stabilita majetkových vztahů, ve srovnání s okolními státy zde bylo navzdory válce poměrně slušně se rozvíjející hospodářství. Vše uvedené je samozřejmě diskutabilní, záleží na úhlu pohledu.

• zápory: důsledky války, chybí hlubší tradice parlamentarismu (přesto rádi zdůrazňujeme hluboké demokratické kořeny, za první ČSR tomu tak také), chybí zkušenost se zahraniční politikou, neschopnost najít elementární národní konsenzus (s tím se potýkala již monarchie).

Politizace veřejné správy - stranická legitimace znamená víc než schopnost dotyčného zastávat daný post, toto šlo až do nejrůznějších extrémů v nejrůznějších oblastech. Korupce.

Díváme-li se na klady a zápory z dnešního pohledu, máme tendenci se považovat za ty, kteří vědí, jak to bylo a je. Ale nejsme na úrovni první republiky v právním ohledu, chybí nám lidé typu Emila Háchy coby právníka. Ani s kultivací vyšších vrstev na tom nejsme zrovna dobře.

Dle TGM by potřebovala ČSR 50 let demokratického vývoje, aby mohla splnit co od ní ostatní (i ona sama) očekávali.

Němci

Churchill prohlásil, že skončila válka obrů a začala válka trpaslíků. Pro české Němce znamenala válka citelnou propast pro česko-německé porozumění. Nepřijatelné pro ně, že by měli být přičleněni, navíc v menšinovém postavení, k českému státu, v jehož republikánském zřízení nespatřovali naději pro svou budoucnost. Většina byla pro monarchii.

Na území státu usazeni čeští Němci:

• Němci usazení v zemi, jsou součástí dějin Českých zemí - „sousedé odvedle“, členové vlastní rodiny - Žatec, Opava, Jihlava.

• Němci z Alpských zemí, ze staré monarchie - Češi s nimi hodně společného, mnoho shodných prvků v tradici i ve sporech.

• Němci říšští, později „spolkoví“ - tendence mimo monarchii, v průběhu doby se na ně soustředí a přenáší všechny představy o Němcích.

Česká politika posílená o Slováky očekávala obtíže v jednání s Němci, byla připravena k ústupkům, i když mezi jednotlivými představiteli byly v jejich šíři rozdíly. Antonín Švehla je vybízel ke spolupráci. Požadavek přihlášení se českých Němců k ČSR, ti odmítli.

Robert Kvaček hovoří o trojí německé porážce v říjnu a listopadu 1918:

1. válečná porážka Německa a Rakouska-Uherska

2. neuskutečnění válečného cíle, tj. vytvoření Mitteleuropy - s ní ztotožňován německý nacionalismus za Rakouska-Uherska

3. vznik ČSR - německá politika v 2. pol. 19. st. tvrdě bránila vytvoření dalšího státu v hranicích Rakouska.

Ještě v létě 1918 čeští i říšští Němci nepředpokládali vojenské vítězství Dohody. Vědomí porážky nedokázali Němci překonat, na území ČSR vyhlášeny 4 územní provincie, u nichž snaha o připojení k Německému Rakousku, ustavenému formálně 21. 10. 1918. Celkem šlo o plochu 26 000 km², obsazenou cca 3 miliony obyvatel, většinou Němci. Mělo jít o první krok k začlenění celého Rakouska do Německa:

1. Deutschböhmen: centrem Liberec, SZ Čechy včetně Ústí nad Labem. Vyhlášena 29. 10. 1918, zanikla obsazením Liberce 16. 12. 1918.

Smysl dějin pro ironii - Karel Kreibich vybízel k odporu českých Němců se zbraní v ruce, za tři roky zakladatelem KSČ, zastával vysoké státní funkce. Zemřel 1966.

2. Sudetenland: Opava, Šumperk, Nový Jičín, vyhlášena 30. 10. 1918, zanikla 18. 12. 1918 obsazením Opavy, ani opavští Němci vznik ČSR nepřijali. Krnov, Bruntál obsazeny později, až 27. 12. Sídlo v Opavě v budově Slezské university v Masarykově ulici, v čele zemský hejtman.

3. Böhmerwaldgau: Český Krumlov, vyhlášena 5. 11. 1918, zanikla 3. 12. 1918 šarvátkou o město Kaplice, v níž zahynuli 3 Němci a bylo zraněno 7 Čechů.

4. Deutschsüdmähren: centrum ve Znojmě, Jihlava, v čele O. Teufel, existence od 2. 11. 1918 do prosince téhož roku.

Krom provincií i samostatné jazykové ostrůvky - Brno, Olomouc.

Provincie měly mít zemské sněmy, vlády a zemská vojska. Pokus o jejich vyhlášení odsouzen k nezdaru. Odtržen od reality konce války, proveden bez spojení mezi jednotlivými provinciemi, navíc obyvatelstvo nebylo čistě německé. Čsl. vláda s tichým souhlasem Francie řešila problém rázně vojensky - České země jsou jednotným hospodářsky provázaným celkem, nelze je roztrhat. Došlo by k přerušení dopravních tepen (železniční trať Praha - Brno). Ofenziva armády zahájena v listopadu 1918. Obsazování probíhalo celkem pokojně, jen Most jednu noc vzdoroval. Po přivezení dvou děl 29. 11. kapituloval. Postup vždy stejný, jen sporadicky šarvátky a přestřelky. Zemřelo zde ale 6 Čechů. Celkové ztráty na životech činily 10 Čechů a 12 Němců.

Provinční vlády dávaly pokyn neklást odpor - vláda Deutschböhmen si uvědomila bezvýchodnost situace, dala pokyn neklást odpor. Uprchla do Saska, tam jí azyl odmítnut, odjela do Vídně, kam ji následovali předáci Sudetenlandu. Nebyla vůle válčit, špatná hospodářská situace, hl. v Sudetech, lidem chyběly základní potraviny, např. do provincií vpuštěn jen jeden vlak denně, výsledkem nedostatek uhlí. Čeští Němci žádali uhlí a obilí v Německu, Rakousku i Praze. Získali prd, nastalo rabování. V Ústí n. L. museli požádat o pomoc čsl. armádu, nebyli schopni napjatou situaci zvládnout vlastními silami. Česká menšina v euforii ze vzniku ČSR.

Hlavní snahou zachovat klid kvůli hrozbě bolševismu. Představa další válečné etapy nikoho nelákala, navíc epidemie španělské chřipky.

Na jedné i druhé straně se hovořilo o „armádě“. Do té však jednotky německé i české měly hodně daleko. Postup byl stejný - sokolové, námořníci etc. šli od města k městu, ta kapitulovala.

Sudetští Němci předpokládali, že se právo na sebeurčení bude týkat i jich. Upírali naděje k Pařížské mírové konferenci a k volbám do rakouského Ústavodárného shromáždění. Voleb do něho se však nesměli zúčastnit. Tím rozlíceni, manifestační odpor organizovala sociální demokracie, šel napříč politickým spektrem. Probíhaly rozsáhlé demonstrace s oběťmi na životech. Na 4. 3. 1919 (první schůze rakouského Ústavodárného shromáždění) němečtí politikové v pohraničí vyhlásili generální stávku a organizovali protivládní demonstrace (Teplice, Kadaň, Karlovy Vary, Cheb, Nový Jičín, Ústí nad Labem, Liberec, Šternberk). Zasáhla armáda, výsledkem 53 zabitých, z toho 2 čeští vojáci.

4. březen citelně poznamenal vzájemné soužití a čsl. demokracii zatížil do dalších mírových let.

Čeští Němci nepřijali vznik ČSR, nepřijati jako státotvorní občané. Nezastoupeni v Revolučním národním shromáždění, budování státu se obešlo bez jejich účasti, to usnadnilo situaci české a slovenské strany. Zklamáni i rozhodnutím versailleské konference, jejich postavení nezměnila.

Na jaře 1920 měli Němci dvě možnosti - držet nadále negativistické stanovisko (nacionálové), nebo zvolit aktivistickou cestu v nastavených mantinelech, snažit se o spolupráci s Čechy, Prahou, získat co jen půjde.