Interpretace Slovenského štátu:

1. byl loutkovým režimem hitlerovského Německa - bylo-li tomu tak, není co chválit - poukazování na ekonomickou a kulturní konjunkturu (stoupl počet VŠ studentů) k nimž došlo, není na místě.

2. nebyl loutkovým režimem - plná zodpovědnost za autoritativní způsob vládnutí, za odstranění demokracie a vyhnání Čechů ze Slovenska, za deportace Židů a Romů, za povolání Němců na potlačení SNP. Slováci mají na svědomí životy padlých partyzánů a všech, kteří v průběhu šesti let proti Slovenskému štátu protestovali a bojovali.

Protektorát Čechy a Morava

Literatura:

• Detlef Brandes 1999: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj, Praha.

• Tomáš Pasák 1998: Pod ochranou Říše (1939 - 1941), Praha.

• Jan Kuklík - J. Gebhart: Dramatické i všední dny Protektorátu (1939 - 1942), Praha.

• V. Kural 1994: Místo společenství konflikt, Praha.

• V. Kural: Vlastenci proti okupaci, Praha. Téma domácího odboje.

• E. Čejka: Československý odboj na západě.

• Robert Kvaček - Dušan Tomášek 1999: Obžalovaná je vláda, Praha.

• J. Doležal 1996: Česká kultura za Protektorátu. Školství, písemnictví a kinematografie, Praha.

• E. Sobota 1946: Co to byl Protektorát?, Praha.

• Válečné deníky Jana Opočenského (1940 - 1946), Praha 2002. Zákulisí londýnského exilu.

2. 10. 1941 uskutečněn tajný projev zastupujícího říšského protektora, generála policie, SS-Obergruppenführera R. Heydricha o plánech na likvidaci českého národa - cíl hitlerovského Německa s českou společností a jinými slovanskými národy, smysl okupace, taktický postup do doby, než válka bude vítěznou.

Hl. závěr: vtělit České země do Velkoněmecké říše - Hitler označoval jako Ocelové jádro Říše právě České země. Germanizovat prostor.

Nešlo o záležitost, která by sem dorazila až s příchodem Heydricha na podzim 1941. Adolf Hitler takto skicoval již v polovině roku 1932, kdy ještě nebyl říšským kancléřem. K naplnění jeho představ bylo nutné rozbít ČSR, Mnichov se mu zdál polovičním vítězstvím. Z toho důvodu přikročil 15. 3. 1939 k úplné likvidaci Česko-Slovenské republiky.

Název protektorát je důležitý a ne náhodný. Cílem oslabit český národ v jeho celistvosti a soudržnosti. Okupace přichází s 15. březnem ještě v době míru (musí na to brát ohled) - z českého hlediska sice „podivný mír“, ale z evropského hlediska mír.

Okupaci zprvu řídili němečtí vojáci (generál Blaskowitz), pak civilní správa vyztužená nacistickými represivními institucemi (gestapo, SS, SD). Změny jako odchod vojenské správy spíše taktického a psychologického rázu, aby se porobeným Čechům nezdála budoucnost tak temná.

Hitler do Prahy posílá Konstantina von Neuratha. Ten diplomatem konzervativnějšího ladění, kultivovaného vystupování, od 1937 členem NSDAP. Nikdy nepatřil k tvrdému nacistickému jádru. Po válce Neurath souzen v Norimberku, dostal 15 let žaláře. I to do jisté míry ukazuje na první okamžiky okupace pod jeho vedením. Ovšem i on nese značnou odpovědnost za to, co se tu dělo.

Správu protektorátu je třeba přizpůsobit stavu české společnosti, který nacisty překvapil. Čekali, že úroveň „nižší rasy“ bude horší. Kurz říšské marky vůči koruně stanoven 1:10 v neprospěch koruny, okupanti měli možnost vše skupovat. Žilo se jim zde velmi dobře, lépe než v Německu, jež se chystalo na válku.

Nacistům šlo o hospodářské využití protektorátu pro válečné účely. Na správě nového útvaru se měla podílet, a podílela, i domácí česká strana dle zásad „autonomie“ - zachovány české orgány a instituce včetně justice, policie, četnictva, vládního vojska (cca 11 000 mužů).

Nacisté nechtěli do čela protektorátu pustit různé dobrodruhy typu českých fašistů. Ti neměli v české společnosti kredit a oporu. V čele zůstali ti, co tvořili vládu druhé republiky (podala demisi 14. 3.). 27. 4. 1939 byla tato vystřídána vládou generála Aloise Eliáše. On v čele vlády překvapením - voják, muž prohradního ražení, jeho minulost. V prvním období volila vláda taktiku retardace, riskovala tak vlastní životy. Retardace možná do podzimu 1941.

K okupaci by došlo i bez Háchova podpisu. V daném okamžiku už vojska mířila k Ostravsku, v tu chvíli nebylo možné je zastavit, postavit se na obranu. Chyběl tu kdokoliv, kdo by ji vedl.

Kontinuitu zajišťuje Háchova osobnost. I když došlo k personálním změnám ve vládě, Hácha zůstal. 1944 na tom byl zdravotně již velmi špatně, nemohl už o ničem rozhodovat, až do konce ale vydržel v čele státu.

15. březen pro českou společnost šokem, ještě se nevzpamatovala z Mnichova a pomnichovských dnů včetně odtržení Slovenska.

Nabízela se možnost, že dojde k úplnému národnímu rozvratu. Nenastal, ač jedinou organizací, která mu mohla čelit bylo Národní souručenství. Ještě snad Eliášova vláda.

Národní souručenství, jediná v protektorátu povolená strana, čelila tlaku dle svých sil, ne vždy úspěšně. V jejím vedení stál od počátku do května 1941 Josef Nebeský, agrárník, generální tajemník Ústřední řepařské jednoty. Po něm následoval od května 1941 do října 1942 Jan Fousek, posledním předsedou byl Tomáš Krejčí, zatčený ještě v dubnu 1945 gestapem. Nebeského soud roku 1947 zprostil obvinění z kolaborace, po 1948 odsouzen ke 12 letům žaláře. Vedení NS nebylo kolaborantské.

Na podzim 1941 přichází Heydrich. Mění vládní sestavu, mění i vedení dalších organizací v protektorátu - sestava zlomena do kolaborace. Některé ministry, vysoké úředníky, novináře, funkcionáře spolků ap. ani lámat nemusel, s nacisty se ztotožnili, nadchla je příslušnost k vítězné Třetí říši - říšská myšlenka. Mysleli si, že Německo zvítězí (1941 výsledek nebyl jasný) a příslušnost k vítězné straně byla lákavá. V září 1941, kdy Heydrich přijíždí, je Německo na vrcholu své moci. Postupuje na východě, blíží se k Moskvě, jejíž pád se záhy očekával. Nacisté se chovali jako váleční vítězové, v této době spustili holocaust. Muži typu Neuratha v Německu odchází na zdravotní dovolenou, přichází řízní muži typu R. Heydricha. Ten do Prahy s dvěma úkoly - potlačit domácí odboj v protektorátu a začít s realizací germanizace.

Největší překážkou odbojová aktivita některých českých vlastenců.

Za všechny jmenujme aktivity Tří králů (B + M + M). Na přelomu let 1938/1939 se ještě neznali, po seznámení se rozhodli proti okupaci něco dělat. Po několik měsíců sváděli nerovný boj s mnohem mocnějším nepřítelem. Platí pro ně to, co je typické pro celých šest let - boj civilní občanské společnosti s německým okupačním režimem.

Minulost Josefa Balabána (*1894) a Josefa Mašína (*1896) podobná. Oba prošli legiemi, bojovali v Rusku, za první republiky udělali vojenskou kariéru. 15. 3. 1939 Balabán působil na ministerstvu národní obrany, Mašín velel dělostřeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova v pražské Ruzyni. Odmítl odzbrojení, nechtěl se smířit s 15. březnem.

Václav Morávek (*1904) sloužil u dělostřelectva v Olomouci, nepodařilo se mu utéct do zahraničí, zapojil se do domácího odboje.

Působili v rámci velké vojenské skupiny Obrana národa. Jejich akce byly i na české poměry dobře organizované a promyšlené i v situacích, jež zaměstnávaly jiné odbojáře. Odbojáři vedli dvojí život - ve dne působili spořádaně jako loajální občané protektorátu, plnící své povinnosti, v noci ilegálními pracovníky. To náročné psychicky i fyzicky. Trojice B + M + M své rodiny opustila, neustále se skrývala, přespávala u přátel, kteří byli ochotni je ukrývat.

Mašín obstarával zbraně a cukrářství (výbušniny). I budovu ministerstva letectví a policejní ředitelství v Berlíně poctil svými výrobky (pomoc Ctibora Nováka - i nejbližší rodina si myslela, že byl kolaborant).

Během krátké doby se Třem králům podařilo vybudovat účinnou zpravodajskou síť, díky kurýrům, radiodepeším protektorátních vysílaček SPARTA I. a SPARTA II. dodávali informace čsl. vedení v Londýně. Spojenci tak získávali informace o umístění posádek wehrmachtu, o transportech, důvěrné zprávy průmyslového charakteru, údaje o zbraních a vojenských zařízeních vyráběných v českých zbrojovkách. Také odesílány seznamy spolupracovníků gestapa, pokus o vytvoření kartotéky Vlajkařů a dalších kolaborantských organizací.

K tomu všemu nacisty trápili typickým českým způsobem - humorem. Komisař O. Fleischer, v jehož rukou skončili Eliáš, Beran aj. pověřen jejich zničením.

Hlavním úkolem Morávka zajistit spojení s agentem A-54 (Paul Thümmel, příslušník Abwehru, od 1937 spolupráce s F. Moravcem. Blízký přítel Himmlera, v dubnu 1945 zastřelen nacisty, zatčen již 1944).

Riziko příliš vysoké. V dubnu 1941 zatčen Balabán, 13. 5. i Mašín (známá scéna z pražského bytu, přestřelka, Morávek ještě unikl). Oba tvrdě vyslýcháni na gestapu. Svou účast uznali, nikoho ale neprozradili. Přijíždí Heydrich, jedním z prvních popravených je 3. 10. 1941 Josef Balabán.

Nakonec neunikl ani Morávek - 11. 3. 1942 v parčíku u Prašného mostu v Praze. Zde na konspirativní schůzce přestřelka s gestapem, zastřelil se.

Heydrich vyhlásil stanné právo s platností od 28. 9. 1941, následovaly těžké dny. Česká společnost měla určité zkušenosti s chováním nacistů, nyní nabylo brutálnějšího rázu.

První akce, kdy byl dán najevo nesouhlas s okupací, nastala 28. října 1939. Tehdy státní svátek, vyhlášený ovšem za běžný pracovní den. Došlo ke stávkám, považovaným za rušení klidu, a tedy následovaným trestem. Češi nekupovali noviny, odmítali cestovat veřejnými hromadnými prostředky, připínali si trikolóry. Němci překvapeni a zaskočeni.

Spontánní lidové demonstrace pokračují - smrt Jana Opletala a Václava Sedláčka. 9 představitelů studentského hnutí popraveno, přes 1000 posláno do koncentračních táborů. Vysoké školy zavřeny.

Český odboj má určitá specifika:

1. tradice z Velké války - Maffie. Téměř všichni, když do odboje šli, měli představu, že ho budou dělat jako za první války. Nacisty podcenili, na jejich způsoby nebyli zvyklí, neočekávali, že by se proti nim takto postupovalo. Vedle podceňování nacistů hrála roli česká upovídanost - pečlivé soukolí režimu jí dokázalo využít.

Nikdo z nich nepředpokládat, že válka bude trvat tak dlouho. Kdyby to věděli, mnozí by si účast rozmysleli.

2. český odboj prvním v Evropě, také nejdelší - celých šest let.

3. je to odboj v situaci, kdy Češi museli odevzdat zbraně. V jiných zemích po vypuknutí války zbraně jsou, v Čechách po Mnichovu a 15. březnu odevzdány.

4. problém, kde se schovat - země malá (na rozdíl od Polska), zalesnění nevyhovující (na rozdíl od Slovenska).

Která forma odboje je za takových podmínek nejúčinnější. Na toto neexistuje přesná odpověď, nejspíše snad zpravodajská - jí lze pro celý konflikt udělat nejvíce.

Otázkou, jak bude ČSR vypadat po obnovení. V dané chvíli se to zdá bláznivé, ale je třeba udržet víru ve změnu.

Český odboj o sobě dává vědět činem, který na jiných okupovaných územích nemá obdoby. 27. 5. 1942 proběhl atentát na Heydricha, který 4. 6. na jeho následky umírá. Atentát má svá pro i proti, názor by ovlivnilo, byli-li bychom postiženi represemi po něm nebo ne.

ČSR se jím od vypuknutí války znovu dostává do popředí zájmu, dává o sobě vědět. Z mezinárodního hlediska má akce velký ohlas, odezva předčí podzim 1939, 1941.

Atentát proveden Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem (skupina Anthropoid). Ukrýváni Matějem Pavlíkem (kněz Gorazd). Zrazeni Karlem Čurdou.

Po atentátu vyhlášeno stanné právo, za heydrichiády mizí obce Lidice, Ležáky. Popraveni gen. A. Eliáš, primátor Prahy Otakar Klapka, Mašín, Jindřich Žilka. Nikdo z Čechů v tomto období neměl jistotu, že nebude popraven rovněž. Reakce nacistů brutální, nikdo si v civilizované Evropě nedokázal představit, že by vypálili a vyvraždili celé vesnice.

Odboj těmito akcemi oslaben, vzpamatovával se do konce války.

Mezi Čechy nejen odbojáři, i kolaboranti. Na otázku, z jakých politických a sociálních vrstev se hlavně rekrutovali, má jednoznačnou odpověď marxistická historiografie. Byli ovšem v každé vrstvě společnosti, jen ve vyšších kruzích se mohli projevit ve vysloveně politickém smyslu. Dělník mohl „pouze“ udávat.

Jednou z největších kolaborantských organizací Vlajka. 1940 měla 11 000 organizovaných členů, což na poměry protektorátu hodně. Srazy konány v Lucerně, brojilo se na nich např. proti Židům. Jan Rys-Rozsévač zde mohl ukázat, jaký je řečník.

Informátoři mezi dělníky. Podávali zprávy, na jejichž podkladě zatýkáno.

Je těžké s odstupem času zjistit přesný rozsah kolaborace. Buď se hovoří o tom, že nebyla situace tak hrozná, nebo je naopak kolaborace přeceňována.

První udání na Čecha v době okupace nesměřovalo ani do politických kruhů ani do zbrojovky, ale na číšníka v Dejvické ulici - 17. 3. 1939 zaslán dopis německé vojenské správě, Němcům prý nenaléval správnou míru piva, to mělo značit protiněmecké smýšlení. Nacisté monitorovali, měli přesné kartotéky. Do Prahy přijel Heydrich, v té době to mohlo pro číšníka znamenat mnoho zlého.

Běžný příklad - čeledín měl vztek na sedláka, udal ho, že přesně nepřihlásil drůbež. To bylo sabotáží proti Říši, spadající do kompetence gestapa.

Obdobně postupováno proti šlechtě, jež nechtěla přijmout německou příslušnost.

Někteří kolaboranti zašli nejdál, s režimem museli kolaborovat až do konce i ve chvílích, kdy již věděli, že se neudrží. Např. Emanuel Moravec. Síla okupačního režimu vydržela do úplného konce, ještě 2. 5. 1945 v Terezíně popraveni čeští vlastenci, a to už byl nezvratný konec zřejmý.

Smrt nemusela být následkem jen zřetelné odbojové činnosti, kupř. na jaře 1945 v kulturní rubrice Českého slova vyšla zpráva, že se hrála Smetanova Má vlast. Blaník vyvolal asociace, E. Moravec napsal stížnost, redaktor i cenzor byli popraveni, šéfredaktor poslán do koncentračního tábora.

Poválečná retribuce skončila 4. 5. 1947. Závěrečnou zprávu přednesl v parlamentu tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina - mimořádným lidovým soudům přišlo celkem 132 549 trestních oznámení, od května 1945 do května 1947 se podařilo vyřídit 130 114 případů. Vyneseno celkem 713 rozsudků smrti (z toho 475 nad Němci), 741 osob odsouzeno na doživotí (z toho 443 Němců).

Po válce se do tohoto ovšem míchala politika, vyřizovaly se účty, čísla je třeba brát s jistou rezervou. Představu však poskytují, navíc většina případů byla jasná.

Židé na okupaci doplatili nejvíce.

Osud Richarda Glazara, muže, jenž přežil Treblinku: ročník 1920, narozen v pražské židovské rodině. 1939 maturita, na universitu už nemohl, ta uzavřena, jinak by se na ni stejně nedostal. 1942 na základě Norimberských zákonů poslán do Terezína, 8. 10. 1942 deportován do vyhlazovacího tábore Treblinka. Dozorci zde náhodně vybrán z řady lidí čekajících na vstup do plynové komory. Ocitl se mezi 700 vezni, kteří udržovali tábor v chodu (úklid, třídění věcí po mrtvých ap.).

Treblinka patřila k šesti hlavním nacistickým vyhlazovacím táborům (Osvětim, Majdanek, Chelmno, Belžec, Sobibor). Neprováděna v ní žádná selekce, tetování, rovnou cesta z vlaku do „desinfekčních sprch“. Ležela v severovýchodním Polsku, dnes je zde holá pláň s monumentálním obeliskem. Za druhé světové války existovala od července 1942 do srpna 1943 na rozloze několika fotbalových hřišť, během 14 měsíců tu zlikvidovali 800 000 - 900 000 lidí. Personál tvořilo 30 příslušníků SS a 120 ukrajinských dozorců.

V srpnu 1943 tu vypuklo povstání (Glazar tvrdí, že se Židé nebránili, což není zcela pravdivé - v dubnu 1943 povstání ve varšavském ghettu, povstání v Sobiboru), ale tehdy ještě východní fronta v nedohlednu. 700 vězňů s minimální výzbrojí se pokusilo o osamocenou revoltu. Nebojovali o záchranu svých životů, ale o lidskou důstojnost. Zoufalý čin u většiny skončil rychlou smrtí. Několik desítek vězňů ale uprchlo, velká část z nich chycena a zastřelena (mezi nimi i čeští občané). Nacisté po povstání Treblinku přestali používat.

Tábor přežilo 54 lidí, mezi nimi i Richard Glazar (23 let) a jeho přítel Karel Unger. Podnikli pouť ze severovýchodního Polska do německého Mannheimu, na zfalšované doklady zaměstnáni v místních ocelárnách. Kohokoliv mohli potkat, ten je mohl zastřelit, místní obyvatelé je mohli udat.

Po válce vystudoval Glazar ekonomii, po 1948 odešel do výroby, pak ze zdravotních důvodů do ČSAV. Po 1969 žil ve Švýcarsku. Do značné míry měl s Němci dobré styky, vždy se o nich vyjadřoval slušně.

Glazar 1995: Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, Praha. Kniha napsána již 1945, nikdo ji ale nechtěl vydat, po únoru již zhola nemožné. Důvodem 120 tamních ukrajinských dozorců. V Treblince zůstalo množství šperků, zlata - nelákalo ani nacisty. Po válce v módě partyzáni, Glazar o nich napsal, že to byli bandité.

R. Glazar z 54 přeživších jediným, kdo napsal svědectví. Karel Unger o tom nikdy nehovořil. Ostatní přeživší většinou pocházeli z periferní židovské diaspory z Polska - prostí lidé, žijící v dobrovolných ghettech. Bylo nad jejich síly jen svědčit v poválečných procesech.

Richard Glazar zemřel dobrovolně v Praze 20. prosince 1997, pouhé dva týdny po smrti své manželky Zdenky.

Norimberské zákony protektorátní vládou přijaty v červnu 1939. Arizace židovského majetku.

Bezprostředně po 15. březnu žilo na území protektorátu 118 000 Židů. 28 000 se podařilo ze země odejít - uprchli, nebo se do začátku války vystěhovali s povolením nacistů. 80 000 českých Židů povražděno.

Občané protektorátu se až na výjimky báli Židům nějak pomáhat - trestem za neohlášení ukrývajícího se Žida trest smrti pro celou rodinu. Našli se ale tací, kteří strach překonali - v Čechách jich známo kolem 1000, např. Milena Jesenská.

O vztahu Čechů k Židům mnoho nevíme, natož o tom, jak jim pomáhali, těžké proto srovnávat s jinými evropskými státy.

Simon Wiezenthal - muž, který zasvětil svůj život stíhání nacistických zločinců. Narozen 1908 v Haliči, za první republiky 1928 - 1932 studoval v Praze architekturu. Na začátku druhé světové války žil v polském Lvově, v rámci paktu Molotov - Ribbentrop se octl v ruskou sovětské policie, pak nacistů a skončil v koncentračním táboře.

1943 uprchl, 1944 zatčen. Náhodou unikl popravě 5. 5. 1945. Jeden z posledních přeživších v Mauthausenu (přežilo 34).

Po válce se rozhodl, že se již nebude věnovat architektuře, ač mu to Američané doporučili, a rozhodl se pronásledovat nacisty.

1947 otevřel Židovské historické dokumentační centrum v Linci, 1961 Židovské dokumentační centrum ve Vídni.

1977 vzniklo Středisko Simona Wiesenthala v Los Angeles. Pobočky v New Yorku, Jeruzalémě a v řadě dalších světových měst.

Z dnešního pohledu se stíhání nacistických zločinců po 1945 jeví jako samozřejmost, Wiesenthalovy zkušenosti ukazují, že to zdaleka tak samozřejmé nebylo. Příčiny:

1. až příliš často se hovoří o zločinech válečných místo nacistických - jejich začátek ale spadá do doby před válkou, koncentrační tábory tu byly před 1. 9. 1939, stejně tak Noc dlouhých nožů, Norimberské zákony, Křišťálová noc. Tendence tvrdit, že nacistické = válečné. I za války se nacistické zločiny odehrávaly daleko od fronty. Pro válečné zločiny platí větší shovívavost než pro zločiny proti lidskosti.

2. studená válka, hl. v období 1948 - 1960. Hledání spravedlnosti ztrácí na významu. Jestli někdo ze studené války těžil a vytěžil, pak nacisté. Určitým zlomem až 1960, kdy vypátrán Eichmann (na tom podíl Wiesenthala), pak následoval proces.

První případ vydání nacistického zločince do Německa zaznamenán až 1967. Šlo o bývalého velitele lágru Treblinka. Vydán z Brazílie na základě Wiesenthalovy iniciativy.

3. záležitost vrahů od psacího stolu - nestříleli oni sami, od stolu vydávali příkazy. Byrokratičtí pachatelé konečného řešení židovské otázky. S tím se právní řád musel nějak vyrovnat.

Franz Nowak - Eichmannův důstojník, zodpovědný za transporty více než 8 milionů osob do Osvětimi. Po válce s ním konány celkem tři procesy, nakonec odsouzen k 9 letům žaláře. Choval se vzorně, po 2/3 odpykání trestu propuštěn. Za každou oběť byl ve vězení jen 3 minuty.

Pokud by nebylo S. Wiesenthala jako soukromé osoby, vše by vypadalo jinak. Před soud dostal asi 1100 případů, ze 150 - 160 tisíc lidí, kteří se na řešení židovské otázky za druhé světové války podíleli, si nikdo až do konce života nemohl být jist, že je v bezpečí.

Autorem knihy Spravedlnost, ne pomsta.