1. Syntézy:

   1. Klimek, A.: Velké dějiny zemí Koruny české XIII. (1918 - 1929), Praha – Litomyšl, 2000.

   2. Klimek, A.: Velké dějiny zemí Koruny české XIV. (1929 - 1938), Praha – Litomyšl, 2002.

Jde o rozšířený Boj o Hrad, doplněný o pasáže z hospodářských dějin, mírně z kultury. Nová jsou léta 1936 - 1938. První republiku neglorifikuje, dostal se do archivů TGM, Beneše. Často otázkou, z jakých pramenů čerpal.

3. Kárník, Z.: České země v éře první republiky I. - III. (1918 - 1929, 1929 - 1935, 1935 - 1938), Praha 2000/2002/2003.

U Kárníka velmi dobře zpracovány hospodářské dějiny, kultura, věda. Lépe než u Klimka. U I. dílu chybí rejstřík, literatura je pouze základní a výběrová. Ve II. dílu chybí rejstřík. III. díl už obsahuje rejstřík, přílohy ap.

4. Olivová, V.: Dějiny první republiky, Praha 2002.

Epilogem v knize druhá republika. Skripta z poč. 90. let, chybí poznámkový aparát, obsahuje rejstřík, bibliografii, přílohy, např. přehled vlád, politických stran. Na 30. léta má jiný pohled než J. Rokoský.

Ze všech uvedených syntéz nabudeme dojmu, jak mohla ČSR vypadat, ovšem z českého pohledu.

2. edice: vycházely už po 1945, v řadě dokumentů před 1989 ale chybí věty, odstavce - nevěrohodné. Po 1989 vychází celá řada dokumentů, hlavně Němeček a spol.

   1. Vznik Československa 1918 - Dokumenty československé zahraniční politiky.

   2. Peroutka, F.: Budování státu I. - IV. Vycházelo časopisecky 1918 - 1922, vždy se čekalo, co napíše, muka pro politiky, okolo M. R. Štefánika ostrá polemika, státotvorný pohled. Chybí poznámkový aparát, u mnoha informací nevíme, kde k nim přišel.

   3. Československo 1918 - 1938. Osudy demokracie ve střední Evropě I. Vydáno 1998, příspěvky k 80. výročí založení ČSR.

Fenomén Velké války - dlouhé 19. st. (1789 - 1914). Sarajevem počíná krátké 20. st. (1914 - 1989). Vymezení je obrazné, ale má své opodstatnění, epochy se nemění dle kalendáře.

Válka neznamenala jen překreslení map, zánik velkých říší, ale přinesla i jiné myšlenkové směry. Přerod velmi bolestivý hlavně pro střední generaci.

Velkou roli hrála propaganda. Dodnes otázky proč byla válka nevyhnutelná, kdo na ní má jaký podíl? Neuvěřitelný rozmach ničivé techniky, děsivé ztráty - zemřelo 10 milionů vojáků, 7 milionů civilistů. Válka znamenala rozpad liberálních hodnot, konec důvěry ve stát, vznik velkých totalit. Jednalo se o největší chybu v moderní historii.

Průběh války znám, má ale mnoho podob - pomoc pařížských taxikářů na Marně, Rasputin žehnající dělům, Ludendorf zajišťující Leninův transport ap.

Hlavní fronta vedla od Severního moře k Alpám.

Rokem 1914 mizí věk jistoty, stává se z něho svět včerejška. Panovala jistota, že vývoj techniky, civilizace a humanity je nezvratný, tak proč by lidé válčili? Války se dosud počítaly na dny, max. měsíce.

Díky válce se na povrch dostávají hnutí dosud nemyslitelná - velké množství totalit. Bez války by nebyl Mussolini a fašismus. Duce by asi někde psal své socialistické spisky. Hitler by byl průměrným malířem pokojů a Lenin smolil ve švýcarském exilu blouznivé spisy o proletářské revoluci. Druhou stránkou je Panevropa - snaha o záchranu demokratické Evropy, přínos svobody.

4. 8. 1914 výrok britského ministra zahraničních věcí, lorda Edwarda Greye - „Po Evropě zhasínají lampy“ a dodatek „asi je už nikdy neuvidíme rozsvěcet.“

Velká válka a ČSR - předehra vzniku ČSR. V českém národním povědomí je sarajevský atentát předehrou ke vzniku ČSR. Češi válku nepovažovali za svou, ale loajální k monarchii, narukovali, bojovali. Toto jakoby přebíjejí legie, jejich zásluha na vzniku republiky je neoddiskutovatelná. Šlo o mimořádný výkon. Díky nim se hovoří o ČSR ve světovém tisku let 1918 - 1919 na prvních stranách, ovšem většina Čechů ukončila válku v rakouské uniformě a mnozí za monarchii padli. Za první republiky se na ně ale zapomínalo, byli handicapováni při prosazování se v armádě - „Rakušáci“, hl. heslem Odrakouštit! Nejhorší urážkou v letech 1918 - 1919 bylo „rakušáctví“.

Nápisy na pomnících - na francouzských, německých, rakouských „Statečným vojínům, Statečným bojovníkům“, na čsl. „Obětem války“. Jde o otázku historické paměti.

U nás konec války spjat s 28. 10., oficiálně ale končí až 21. 11. 1918.

Literatura:

Skřivan, A.: Císařská politika, Praha 1996. Zachycen zde podíl i Rakouska-Uherska na válce.

Francois Fejtö: Rekviem za mrtvou říši, Praha. O zkáze Rakousko-Uherska.

Šedivý, I.: Češi, České země a Velká válka 1914 - 1918, Praha 2001. Nehledá ve válce kořeny dalších velkých událostí (28. 10. 1918, 1938, 1938 - 1945, 1989), chápe ji jako čtyři těžké roky, které musela česká společnost prožít. K Rakousku-Uhersku přistupuje bez předsudků, s respektem, dobře a přesvědčivě dokazuje, jak tento stát neschopností a hloupostí svých představitelů přispěl k vlastnímu rozkladu, rozpadu. Dobře zachycuje proměny vztahů Čechů k monarchii, postupnou radikalizaci společnosti - nejvydařenější pasáže se týkají často velmi těžko uchopitelného veřejného mínění. Znalec i vojenské historie.

Česká politika stále rychleji ztrácí důvěru v monarchii, např. 13. 4. 1918 pronesl František Staněk projev, na který by roku 1914 nikdy nepomyslel. Když TGM odjížděl do zahraničí spřádat své „zrádcovské“ plány, všichni si mysleli, že je blázen - v 64 letech stařecká pošetilost. Ze zahraničí vzkazoval, aby se k němu přidali. V roce 1918 si vymýšlí výmluvy, proč za ním nepřijeli - „Rozumem ne, ale srdcem jsme byli za českou věcí a TGM.“ Politici dělali, že jeho hlas neslyší, byli pragmatici, když viděli, že se situace mění, tak obrátili. V červenci 1918 plejáda zasloužilých mužů. Ti, co změnit kurs včas nedokázali, tam nejsou - B. Šmeral.

1916 - 1918 Karel I. Na podzim 2004 blahořečen, což vyvolalo velké rozpory. Zavedl bojový plyn za války, ale upřímně usiloval o mír. Dosáhnout jej nedokázal, neodpoutal se od Německa. Chtěl dát jednotlivým národům co nejširší pole působnosti, ovšem prohrál válku, rozpadla se mu monarchie. Zemřel 1922 v exilu na Madeiře. Edvard Beneš díky němu zažil slávu v politice, Karlovi pokusy o návrat na trůn do Budapešti pomohl zmařit. Při vypuknutí války Karel ani nepozván k rozhodnutí, zda válku vyhlásit nebo ne, panovníkem se stal shodou okolností. Češi za něho mysleli na federalizaci, myšlenky na vlastní stát se zdály utopické.

Na rozdíl od druhé světové války není pro tu první žádnou studií či článkem zpracován odboj obyčejných lidí.

Muži 28. října. 1918 vyhlásili republiku:

• Rašín Alois - v lednu 1923 zavražděn.

• Soukup - zemřel 1940 či 1941, 2x zatčen gestapem

• Stříbrný - zemřel 1955 ve Valdicích

• Šrobár Vavro - zemřel 1950, agrárník, po únoru 1948 člen komunistické vlády. Místo něho mohl být mužem 28. října Josef Šajner.

• Švehla Antonín - zemřel 1933

28. října přišla jejich hvězdná hodina, vyhlásili ČSR. U založení nebyli Karel Kramář, František Staněk, Eduard Beneš, Jaroslav Preiss aj. Řada z nich v tu chvíli jednala v Ženevě.

Vznik ČSR překvapivý, nečekaný pro Čechy, tím méně pro Slováky. Společnost ale k samostatnému státu dozrála, byla vnitřně natolik pevná, že na jeho ustavení mohla pomýšlet.

Po vyhlášení vydány dvě instrukce - zachovat klid a pořádek a pokud to půjde, zásobování. Obavy z bolševického převratu totiž děsily všechny politiky. Muži 28. října poslali hudbu do ulic, lidé strhávali orly, připínali si trikolóry, pochodovalo se Prahou, pořádek byl zachován. Klidný průběh převratu se stal českou tradicí.

28. října lidé nosili na ramenou Karla Hašlera, tehdy velmi populárního. Traduje se historka, že volal „Lidičky, já nejsem Žid“, aby ho neztloukli.