Slovenský štát

Ivan Kamenec - Slovenský štát. Sympatická knížka o malém počtu stránek. Napsána 1992 ve chvíli, kdy se rozpadala federace. Vyšla česky a maďarsky.

Dalšími autory Dušan Kováč, Lubomír Lipták, Josef Jablonický, Daniel Rapant.

Milan Ďurica - Dejiny Slovenska a Slovakov. Luďácký pohled.

Slovenský štát přijal ústavu 21. 7. 1939. Oficiální název státu Slovenská republika, v praktickém životě se však příliš tento termín nevyskytuje, na bankovkách ani poštovních známkách ho nenalezneme, spíš užíván název Slovenský štát, často s dodatkem samostatný.

Žilo v něm 2 600 000 občanů, z toho 2 miliony Slováků. Národnostní menšiny přinášely určité problémy:

• 130 000 Němců - nejpočetnější minorita, v čele Franz Karmasin, strana Deutsche Partei. Po luďácích druhá na Slovensku, zastupovala zájmy hitlerovského Německa a Němců na Slovensku.

• 80 000 Čechů

• cca 30 000 Romů - za ně považováni ti, kteří kočovali.

Židovská otázka - stejně jako v jiných zemích kontrolovaných nacisty vyvrcholila i zde židovská otázka tragedií. V Slovenském štátu cca 135 000 Židů, číslo se zmenšilo po Vídeňské arbitráži 2. 11. 1938, na okleštěném území zůstalo 89 000 Židů (cca 4% z celkového počtu obyvatel).

Ani židovská otázka na Slovensku se neobjevuje až na konci 30. let, vyvíjí se od pol. 19. st., v této době se jen vyhrocuje.

Ideovou bází, na níž rostla protižidovská nálada, se stala teze o tom, že Židé jsou hlavními nepřáteli Slovenského štátu a národa. To hlásáno nejen v oficiální propagandě, ale prosazováno i v každodenní politice slovenského režimu.

Určitý vývoj: v první fázi lze hovořit o konzervativně umírněné koncepci. Měl být redukován počet židovských občanů v hospodářském životě Slovenského štátu na 3 - 4%, což slovenskou společností přijímáno. Spolu s vedením státu si ale společnost uvědomovala, že redukce může přinést ekonomické potíže, ekonomicky Slováci svou samostatnost nezvládnou, proto četné výjimky.

1939 - 1940 určité alternativní řešení, koncepce se prosazuje. Dobrovolná, i když Slováky prosazovaná a mnohdy podporovaná emigrace do Palestiny nebo jiných zemí, jež stojí mimo mocenský vliv nacistů. Odejít si mohli dovolit jen ti majetnější, a to i přes pomoc židovských charitativních organizací.

Situace se mění, převahu získává radikálně fašistické křídlo, jehož údernou složkou Hlinkovy gardy - požadavek razantního řešení se projevuje pogromy, krutou antisemitskou propagandou, vydíráním, okrádáním ap.

K radikálnímu obratu dochází v létě 1940, koncem července konána německo-slovenská jednání v Salzburgu. Nacisté na nich prosadili co potřebovali, včetně personálních změn ve slovenské vládě - do ní Tuka, Alexandr Mach, končí Ferdinand Ďurčanský.

Ferdinand Ďurčanský - právník, výraznou měrou přispěl ke vzniku Slovenského štátu. V říjnu 1938 jednal s Göringem, před 15. 3. prchl do Vídně. Stal se ministrem zahraničí. Vývoj šel kupředu, Ďurčanský ověnčen gloriolou získal falešnou představu, že si bude dělat vlastní politiku nezávislou na Berlíně. Na jednání v Salzburgu nevpuštěn, nakonec skončil jako profesor na universitě v Bratislavě (do 1945).

V Salzburgu domluveno, že na Slovensko přijede jako zvláštní poradce pro židovskou otázku Dieter Wislicény - z německé strany zodpovědný za osud Židů na Slovensku, podřízen Adolfu Eichmannovi, jenž pověřen řešením židovské otázky v Evropě.

Na Slovensko přijel s jednoduchým plánem - 89 000 Židů zbavit příjmů a majetku, vznikne tak problém řešitelný pouze vystěhováním. Plán realizován 1940 - 1942.

Začal v září 1940, kdy slovenský sněm odevzdal plnou moc vládě, ta měla v průběhu jednoho roku otázku vyřešit. Odpovědnost tak přechází na vládu v čele s Tukou.

Slovenský sněm ustaven za druhé republiky. Měl 63 poslanců, někteří abdikovali, počet již nedoplněn. Druhou komorou státní rada - debatní kroužek starších pánů bez podstatného vlivu.

Židé zbaveni základních lidských práv, vše začalo omezováním práv v hospodářství, pak ve společnosti, nakonec práva občanská. Vrchol v září 1941, kdy vydáno vládní nařízení č. 198 - Židovský kodex. Ten jedním z nejkrutějších protižidovských zákonů v tehdejší Evropě. Uzákoněn rasový princip řešení židovské otázky na Slovensku.

Vytvořeno několik zvláštních institucí, jež do té doby nepůsobily. Mezi nejdůležitější patřil Ústřední hospodářský ústav, mající na starost vyřazování Židů z hospodářského života.

Zlikvidováno kolem 10 000 drobných židovských obchodů, podniků, živností, dalších 2500 podniků převedeno do „árijských rukou“. Předmětem arizace i židovská půda o celkové rozloze přesahující 100 000 ha.

Bankovní vklady, cenné papíry blokovány, nesmělo se s nimi disponovat.

Židé vyřazeni ze státní služby, v soukromé sféře mohli být zaměstnáni jen s předběžným souhlasem Ústředního hospodářského ústavu. Důsledkem poškození hospodářských zájmů státu. Při vyřazování ze zaměstnání udělena řada výjimek - lékaři, kvalifikovaní dělníci, řemeslníci, bankéři, za něž na Slovensku nebyla náhrada. Výjimka znamenala dočasnou ochranu před deportací.

Ti, kteří majetek arizovali, na sebe nechtěli převzít finanční závazky bývalých židovských podniků. Prostor otevřen korupci.

Na ministerstvu vnitra speciální židovské oddělení, navíc zřízena Ústředna Židů. Jejími povinnými členy všichni občané, které existující normy označily za Židy. Ústředna pořádala různé rekvalifikační kurzy. V letech 1940 - 1942 jimi prošlo na 10 000 Židů.

Židé zbaveni základních občanských práv, nesměli být členy žádné veřejné organizace, vyřazeni ze všech druhů středních a vysokých škol, na základních školách jim vyhrazeny zvláštní třídy.

Místo vojenské služby zařazeni do zvláštních pracovních útvarů - zřizovaly se pro všechny židovské obyvatele - pro muže ve věku 18 - 60 let.

Židé se s výjimkou náboženských obřadů nesměli shromažďovat. Zakázáno volné cestování, stěhování se. Vykázáni z veřejných místností, parků, sportovních střetnutí a kulturních akcí, z určitých míst ve městech, kde předtím žili. Zavedena pro ně ranní a večerní policejní hodina, vymezena jim doba, po kterou mohli nakupovat.

Označení Davidovou hvězdou povinné od září 1941 pro všechny Židy starší 6 let.

Tato diskriminační opatření doprovázena tvrdou antisemitskou propagandou, brutálními židovskými protiopatřeními, fyzickým napadáním, zneuctíváním synagog, hřbitovů, vytloukáním oken bytů ap.

Jestliže slovenská společnost v prvních fázích přijímala ekonomická opatření proti Židům vcelku lhostejně, tyto akce již v mnoha vrstvách společnosti narážely na nepochopení - lidské důvody, náboženské cítění Slováků je pociťovalo negativně.

V říjnu 1941 nacisté přišli s nabídkou slovenské vládě - je možné umístit Židy na blíže neurčené místo okupovaného Polska. Slovenští Židé se tak stávají předmětem konečného řešení.

Dohodu uzavřel ministerský předseda (a ministr zahraničních věcí) Vojtěch Tuka. Vláda se zavázala za každou vystěhovanou osobu zaplatit osidlovací poplatek 5000 Ks (500 říšských marek). Vystěhovaní občané automaticky ztratili slovenské občanství.

Od března do října 1942 ze Slovenského štátu deportováno 57 627 osob (2/3 Židů). Až na několik set z nich všichni zahynuli ve vyhlazovacích táborech. Záminkou pro deportaci bylo, že odcházejí pracovat. Židovské náboženské organizace se v několika memorandech snažily dokázat, že deportace znamenají fyzickou likvidaci.

Slovenský štát se zkompromitoval doma i v zahraničí, byl jedinou nacisty neobsazenou zemí, která deportace uskutečnila vlastními prostředky (mocenskými či administrativními). Nutné si ale uvědomit, že existoval masivní nacistický nátlak, což ovšem není omluvou! Luďácký režim nerozlučně spojil svou budoucnost s osudem nacistického Německa.

Jak bylo možno se zachránit - útěk do Maďarska, kde bylo až do března 1944 mnohem klidněji. Do tří měsíců poté (do konce června) byli maďarští Židé zlikvidováni. Několika stům z nich se podařilo přežít. Další možností přechod do ilegality, skrývání se v lesích, s postupem doby zde tvořeny první partyzánské oddíly. Variantou přestup na křesťanskou víru.

Proti deportacím se postavila vysoká církevní hierarchie. Odmítala rasový princip řešení židovské otázky, chtěla chránit Židy přestoupivší k jiné víře. Vydány dva pastýřské listy proti deportacím (1942, 1943). Biskupové protestují proti Židovskému kodexu, oficiální diplomatickou nótou protestuje i Vatikán - to pro Slovenský štát nepřijatelné, režim se totiž hlásil ke křesťanské ideologii, v čele státu stál kněz.

1944 na Slovensku zůstalo 23 000 Židů, žijících pod ochranou nejrůznějších výjimek. 4000 jich žilo v pracovních táborech vězeňského charakteru (např. Nováky, Sereď), ale podmínky v nich byly snesitelnější, než v nacistických zařízeních.

Na podzim 1944 potlačeno Slovenské národní povstání (dále SNP), začala druhá vlna deportací. Nacisté přišli nejen potlačit povstání, ale i dokončit genocidu. Okupační úřady již nerespektovaly žádné výjimky. Obětí deportací 13 500 židovských občanů, z toho cca 1000 popraveno přímo na Slovensku.

S pomocí slovenských obyvatel se zachránilo kolem 10 000 Židů.

Židé se zapojili i do SNP, Slovenská národní rada anulovala všechna protižidovská nařízení - po povstání se Židé stávají rovnoprávnými občany.

Válečné události znamenaly konec kompaktní židovské komunity na Slovensku, rozpad po válce dovršen dvěma emigrantskými vlnami - hlavně 1948, 1968.

Na začátku této kapitoly uvedení slovenští historici podávají osud slovenských Židů tak, že vše vyznívá, jako by šlo o německou akci, na níž Slováci nenesou takovou odpovědnost.

Snaha zastávat se Tisa např. tvrzením, že nepodepsal Židovský kodex. Ďurica ale ví, že president nemusel vládní nařízení podepisovat. Dále jsou uváděna hlášení Sicherheinstdienstu (SD), v nichž Slováci kritizováni za to, že si počínají liknavě. Ďurica neuvádí zprávy, v nichž jsou Slováci naopak chváleni.

Nejhůře se jeví ztráty na národní mentalitě. Slovákům to vyčítáme, ale buďme rádi, že nám Němci nedali stejnou šanci jako jim, kdo ví, zda bychom obstáli.