Druhá republika

„Jsou vítězství, která jsou hanbou.“ - Josef Čapek o Mnichovu, jehož hlavním důsledkem je druhá republika.

Literatura - druhá republika dodnes 13. komnatou, do níž se příliš nevstupuje. Nebyla jí věnována taková pozornost, jakou by si zasloužila, a to nejen v historiografii, i ve výuce. Tituly:

• Hájek 1959: Od Mnichova k 15. březnu, Praha. První pokus o syntézu.

• František Lukeš 1969: Podivný mír, Praha. Dílčí posun pohledu na druhou republiku, ne ale nijak výrazný.

• J. Moulis 1979: Osudný 15. březen 1939, Praha. Návrat k Hájkovi.

• František Tomášek 1988: Deník druhé republiky, Praha. Skoro kalendárium, den po dni vývoj státu.

• Jan Kuklík 1992: Sociální demokraté ve druhé republice, Praha. Knihu tvoří šest studií.

• Jan Rataj 1997: O autoritativní národní stát, Praha. Syntéza, poněkud stereotypní pohled, dle Rokoského si plete demokratickou pravici s krajní levicí.

• Jan Kuklík - J. Gebhart 2004: Druhá republika 1938 - 1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Praha - Litomyšl. V průběhu 90. let napsali autoři několik studií o druhé republice, tato kniha jakýmsi završením.

• Ladislav Karel Feierabend 1994: Politické vzpomínky I., Brno. Účastník a aktér druhé republiky, národohospodář. Dokáže být objektivní, jeho vzpomínky věrohodné, lze jim důvěřovat. Paměti celkem třídílné.

Druhá republika: v literatuře označení tzv. druhá republika, jde o druhou republiku bez „tzv.“ Období od Mnichova do 15. března 1939, celkem 166 dní. Přesně začíná 1. 10. 1939, končí ve dnech 14. - 16. 3. 1939.

Krátké období, věci, jež budeme vyvozovat, bychom neměli podceňovat (česká společnost položila základy totalitních prvků), ale ani přeceňovat, nedávat důsledkům větší váhu - tvrzeno, že druhé republice vtiskla svou tvář krajní pravice, ta hlučná, jíž bylo slyšet na ulicích a v tisku. To není pravda, pokoušela se o to, ale nepodařilo se jí. Hlavní česká společnost si přes všechny výhrady dokázala udržet určité demokratické mechanismy - někdy mlčí, nereaguje tak, jak by měla, nejde však o ráz, jenž by jí vtiskla krajní pravice.

Jde o demokracii autoritativní, ne parlamentní.

Periodizace:

• I. etapa: od Mnichovské dohody (30. 9. 1938) do 30. 11. 1938, kdy Hácha zvolen presidentem. Období zváno marasmem druhé republiky, dle Rokoského spíše chaos, nevědělo se, co bude dál.

• II. etapa: od 1. 12., kdy zvolena Beranova vláda, do 21. 1. 1939, tehdy se uskutečnila druhá návštěva ministra zahraničí Chvalkovského v Berlíně.

• III. etapa: 21. 1. - 15. 3. 1939.

Ztracena asi 1/3 území, hranice vede mezi Mělníkem a Liběchovem. Ztráta území velmi bolestná, Bezděz, Máchovo jezero a další lokality najednou patří Říši. Ztraceno cca 5 milionů obyvatel. Mnozí přicházejí z pohraničí, kde nechávají své statky, do vnitrozemí. Výčet statků by byl obsáhlý - např. ztráta 118 pivovarů (cca 1/3), což pro Čechy velkou ranou.

Relativně nejhorší bylo zklamání a rozčarování, které českou i slovenskou (i když tu v jiné podobě) společnost zachvátilo - „O nás bez nás.“ Zklamání šlo napříč společností, zklamána levice, pravice, katoličtí autoři. U nich zmiňováno, jak útočili na první republiku. Ano, útočili, nešlo ale o náhlou změnu, dělo se tak od 20. let.

Deziluze ze všeho, ze všech, hledá se záchranné lano - republika malá, ale naše.

Říkáme česká a ne československá druhá republika - pro Slováky Mnichov také otřesem, ale čekají na výsledek Vídeňské arbitráže. Ta proběhla 2. 11. 1938, nově jí stanovena hranice ČSR s Maďarskem. Arbitry ministři zahraničí Německa von Ribbentrop a Itálie hrabě Ciano. Hranice upravena i na Podkarpatské Rusi - ta i Slovensko ztratily ve prospěch Maďarska úrodné jižní oblasti.

Autonomie Slovenska 6. 10. 1938 - reakce české strany, snaha zachránit na Slovensku co se dá. Již není možné, aby bylo po jejich (po českém), politické strany ztrácejí své slovenské části. Dominantní se stávají luďáci, je třeba jim vyjít vstříc, předsedou autonomní vlády proto msrg. Josef Tiso. Hlinkovy gardy. Výrazně autoritativní společnost - posun od té české. Berlín Čechy nabádal k tomu, aby následovali slovenského příkladu.

Udržet jednotu státu je obtížné, vrací se Tuka, mladší generace je výbojnější.

Po autonomii název státu Česko-Slovensko.

11. 10. autonomie pro Podkarpatskou Rus, postupně ustaveny čtyři autonomní vlády, v čele první Bródy, poté Augustin Vološin.

Pro českou reprezentaci zklamáním, jak rusínská reprezentace vypadala. Mysleli si, že za dvacet let došlo ke změně, ale Podkarpatská Rus byla stále na východě.

Politický systém: Češi byli od 19. st. zvyklí na pluralitní parlamentní systém. Za druhé republiky dochází k tzv. zjednodušení politického systému - z množství politických subjektů zůstali dva. Strana vládnoucí - Strana národní jednoty (R. Beran) a strana opoziční - Národní strana práce (A. Hampl). Dle literatury za vše může strana vládnoucí a chudáci v opozici museli vše snášet. To je ovšem spíš přání autorů, než realita.

SNJ stranou „vládnoucí“, autoritou Berlín, strana jen reagovala na každodenní události. V čele Rudolf Beran, nejmocnější muž druhé republiky. Nejvlivnějšími v SNJ agrárníci, ti za první republiky hráli prim v koalici. Dále v ní živnostníci, lidovci, Národní sjednocení, část národních socialistů a další subjekty středové a pravicové.

Vládnoucí stranu zastupovalo periodikum Venkov.

NSP - sociální demokraté, část národních socialistů. Představitelem Antonín Hampl (soc. dem.). Loajální opozice. V literatuře chybí (vyjma Kuklíka a Gebharta), že Beran s Hamplem uzavřeli gentlemanskou dohodu o tom, že SNJ nebude využívat svou vládní moc proti opozici a NSP na vládu nebude útočit - museli vystupovat jednotně se snahou ubránit co se dá, hl. proti tlaku Německa.

Řeč je o totalitě, ale jednu stranu nechtěl Beran, jemuž neprávem všichni nasazují psí hlavu. Prosadil dva politické subjekty, to i zásluhou Hampla. Gentlemanskou dohodu udrželi Beran s Hamplem do 15. března.

Vlády - 4. 10. 1938 jmenována úřednická vláda gen. Syrového. Nejdůležitější změnou jmenování Františka Chvalkovského ministrem zahraničí místo K. Krofty (se souhlasem Beneše). Ministrem financí Josef Kalfus, sociální péče Petr Zenkl. Do vlády šli přesto, že věděli, že z toho nemohou nic získat, riskovali ztrátu své dobré pověsti. Vláda odstupuje 30. 11. 1938.

1. 12. jmenována vláda Beranova. Z valné části přebírá kabinet Syrového. Ve vládě zůstává i Feierabend, nastávají dílčí změny, např. přichází gen. A. Eliáš. Jediným politikem Beran, ostatní byli odborníky, měli pro republiku zachránit, co se dalo. Panuje představa, že Beran se konečně dočkal, že přišla jeho chvíle. To není pravda, premiérem být nechtěl, nejraději by zůstal v pozadí, navrhoval jiné (Eliáš, Dvořáček), bylo však řečeno, že premiérem se má stát politik, nakonec tedy svolil. Přijal i proto, že předpokládal pro druhou republiku delší časový horizont, než jaký nakonec měla.

V předlistopadové představě Beran diktátorem, což je nesmyslné - nedokázal nikoho vyhodit. Nerozhodný, měl představu, že ministři se budou dohadovat, on to uzavře a bude zadobře se všemi. Vláda rozhodovala kolektivně, v zahraniční politice Chvalkovský, Beran jí nerozuměl.

Ladislav Feierabend (1891 - 1969) - právník, agrárník, národohospodář. Vystudoval práva na Universitě Karlově, 1934 jmenován předsedou Československé obilní společnosti. 1938 - 1939 ministr zemědělství Beranovy vlády, stejná funkce i za Eliáše. Účast na odboji v Politickém ústředí. 1940 emigroval přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie. 1941 - 1945 ministrem financí v exilové vládě v Londýně. Uvědomoval si důsledky Benešovy prosovětské politiky. 1945 agrárníci neobnoveni, vstoupil do Čsl. strany národně socialistické. Po únoru 1948 emigroval do Británie, pak do USA - redaktorem Hlasu Ameriky. Auror třídílných pamětí nazvaných Politické vzpomínky.

President - 5. 10. abdikoval Beneš, dnes víme, že šlo o vynucenou abdikaci. Dle ústavy měl být nový president zvolen do 14 dnů, trvalo to však dní 55. Prvorepubliková ústava platila nadále, v mnohém však nedodržována. Volbu nešlo provést dříve, nevědělo se, které území bude odděleno, kteří poslanci v republice zůstanou a budou moci presidenta volit.

Panovala představa, že napíší ústavu novou, jež by brala změny v potaz, již to nestihli.

O JUDr. Emilu Háchovi tři monografie:

• Robert Kvaček - Dušan Tomášek 1995: Kauza Emil Hácha, Praha.

• Tomáš Pasák 1997: JUDr. Emil Hácha, Praha. Stejně jako u Kvačka a Tomáška to hlavní napsáno již v 80. letech.

• Vít Machálek 1998: President v zajetí, Praha.

Interpretace Háchy těmito tituly není vyčerpána. Po tématu autory nesaháno příliš často.

Na rozdíl od volby 1935, kdy se hledal protikandidát Benešův, se nyní uchazeči hlásili sami. Vážnými kandidáty na úřad jen dva - Chvalkovský a Hácha.

Do 21. 11. to vypadá, že presidentem bude Chvalkovský. Ten však úřad odmítl, což mu slouží ke cti. Dobře věděl, že ve společnosti nemá moc dobré jméno a postavení. Vytýkalo se mu, že nedostatečně hájil hranice druhé republiky, že neudělal co mohl. Ve společnosti nebyl tolik znám a nepřidalo mu ani to, že manželka byla Holanďanka. Za druhé republiky platilo „co je české, to je hezké“.

Hácha to měl jednodušší, paní mu zemřela, což pro něj těžké, traumatizující. První dámu nakonec dělala jeho dcera Milada Rádlová.

Henckeho zpráva do Berlína přišla 1. 12. 1938. A Hencke německým charge d´affaires v Praze (od 1936), velmi dobrý diplomat, odmyslíme-li si, že sloužil Říši. České a slovenské politiky dobře znal, zorientoval se rychle. 1977 napsal Paměti. Nebyl klasickým nacistou, spíše neurathovský střih.

Aby Hácha neuhnul, byl před volbou do pozdních večerních hodin Beranem hlídán. Za rok se mu za to v soukromém dopise Beran omluvil - kdyby prý věděl, kam se bude vývoj ubírat, na jeho kandidatuře by netrval.

V literatuře uváděno, že vztah Berana s Háchou byl nekorektní. Ale Hácha Berana hájil, když mu hrozil trest smrti.

Volba 30. 11. 1938 veřejností přijata příznivě - 272 hlasů pro Háchu, 39 poslanců se zdrželo hlasování (hl. komunisté), 1 lístek neplatný. 8 Němců se volby nezúčastnilo, nebylo jejich věcí volit čsl. presidenta - ve druhé republice zůstala cca 3% českých Němců, v jejich čele Ernst Kundt.

Za druhé republiky rozhodoval Hácha jen jednou, situaci zvládl dobře.

Jeho nejbližšími spolupracovníky Jiří Havelka a Kliment.

Jiří Havelka (1892 - 1964) - narodil se v Rusku, práva dokončil v Praze. Vyučoval správní právo na Universitě Karlově. Od 1933 působil na Nejvyšším správním soudu, jemuž Hácha předsedal. Po odchodu P. Šámala vedl pro Háchu Kancelář presidenta republiky. V prosinci 1938 jmenován do Beranovy vlády jako ministr bez portfeje, v Eliášově vládě z dubna 1939 ministrem dopravy. Ostré rozpory měl s K. H. Frankem, ten prosadil jeho nebytí ve vládě (spor ohledně odmítnutí zaujetí postoje k okupaci Jugoslávie Německem Havelkou a dalšími členy vlády 1941). Po příchodu Heydricha zatčen s Eliášem. Havelkovo propuštění do domácího vězení Hácha hrozbou demise prosadil, Eliáše nezachránil. Za Havelkovo propuštění např. jmenováni na přání Heydricha do vlády E. Moravec, W. Bertsch, ještě jiné ústupky. Národním soudem osvobozen 1947. Za komunistů nucený odchod z Prahy.

KSČ - za druhé republiky zakázána, což bylo patřičně zdůrazňováno, ovšem jen jednostranně. Nejprve zakázána na Slovensku rozhodnutím autonomní vlády, pak kroky vlády Syrového, ty v prosinci 1938 (27. 12.) potvrzeny vládou Beranovou.

Než k zákazu došlo, byli na něj komunisté upozorněni, vyrozuměni, že nejde o rozhodnutí české vlády - „Sice s Vámi nesouhlasíme, my bychom Vaši oposici unesli, ale Berlín si to žádá. Než k tomu dojde, vše odvezte do Moskvy, kdo budete chtít, odjeďte do zahraničí, nebudeme Vám bránit. Budete-li potřebovat peníze, dáme Vám je.“

Ještě v prosinci 1938 hovoří v parlamentu A. Zápotocký o ohrožení demokracie v ČSR zmocňovacím zákonem. Už koncem prosince ztrácí komunisté své mandáty.

Způsob jednání ze strany vlády velmi korektní, ještě více vynikne ve srovnání s jejím chováním vůči krajní pravici - důvodem i to, že ta si nedala říci. Proti Vlajce postup tvrdý a rázný, někteří její představitelé uvězněni.

Zmocňovací zákon - přijat 15. 12. 1938, z politického života vyřadil parlament, rozhodování přeneseno na presidenta a vládu. Vláda zmocněna, aby po dobu dvou let prováděla opatření cestou vládních nařízení, president republiky na dva roky zmocněn, aby na návrh vlády měnil ústavní zákony, vydával dekrety. Podmínka jen ta, že nesměla být porušena slovenská a rusínská autonomie.

Beranova vláda po formální stránce dostává takovou moc, jakou žádná vláda za první republiky neměla. Nezneužila toho.

Očekávalo se, že za dva roky budou vyřízeny nepopulární důsledky mnichovského diktátu a pak bude parlament dále provádět svou práci. Ovšem rozkazem říšského protektora zmocňovací zákon prodlužován.

Otázkou, zda země, jež do té doby byla příkladně demokratická, zůstává demokratickou i poté, co ze svého rozhodování vyřadí parlament.

Ztráty na obyvatelstvu: české obyvatelstvo z odstoupeného území odchází (je vyháněno), jde ze strachu před nacisty. Do vnitrozemí přicházejí i Židé a němečtí antifašisté. Celkem se jedná o:

• 122 000 Čechů (navíc 30 000 Čechů z polského záboru)

• 15 000 Židů

• 18 000 německých antifašistů

České obyvatelstvo nebylo vyháněno jen z pohraničí, ale i ze Slovenska (130 000 Čechů) a z maďarského záboru (20 000 Čechů).

Uprchlíci neměli ve vnitrozemí své příbuzné, bydleli ve velmi nuzných a nedůstojných podmínkách (spali v sokolovnách), muži těžko sháněli práci. Dostávali určitou podporu, ne však dostatečnou pro to, aby je uživila. To vyvolávalo napětí, střety.

Řešení sociální otázky nesmírně obtížné, druhá republika se jej zhostila relativně se ctí, nezaměstnanost nebyla tak vysoká. Vláda dělala co mohla, pro českou společnost to však bylo málo, zvykla si na něco jiného.

Málo to bylo i pro Berlín, ten si přál, aby republika byla přívěskem hitlerovského Německa. To dostal nepokrytě najevo 21. 1. 1939 Chvalkovský. Tehdy při své druhé návštěvě Berlína jednal s Ribbentropem, pak s Hitlerem. Spíše než o jednání šlo o diktát, Hitler měl 21 požadavků, např.:

• snížit stav armády na minimum

• zavést rasové zákony

• poskytnout autonomii Němcům (3 - 4%) v ČSR

• úplně změnit „Benešův režim“

• zrušit smlouvy s Francií, SSSR, vystoupit ze Společnosti národů

• změnit psaní veškerého tisku v ČSR

• přistoupit k Ose a k paktu proti Kominterně

• otevřít trh německému průmyslu

• vypovědět ze služby státní zaměstnance, na něž si Němci stěžují

• zakázat zřizování náhradního průmyslu za ztracený sudetský

• zakázat nošení čsl. odznaků, právo nosit německé

Závislost na Německu se s postupujícími měsíci prohlubovala, ČSR lavírovala, možnost lavírování se snižovala - pro vládu i pro celou společnost.

Ztráty na majetku a obyvatelstvu jsou bolestné, nejbolestnější však ztráty na národní mentalitě - jak se česká společnost chovala k Židům, německým antifašistům a emigrantům. Změna jednání připisována SNJ a Beranovi, šla však napříč společností a vynikala v ní inteligence - advokáti, lékaři etc. Rokoský toto připisuje ekonomickým důvodům - byla-li uzavřena ordinace židovského lékaře či praxe židovského právníka, přešli jejich klienti jinam, tedy vidina profitu.

Nebyla zde snaha ulehčit jim nelehký úděl, naopak snaha vytěžit co nejvíce pro sebe. To, co by si slušní lidé nedovolili říci nebo napsat dříve, tomu nyní nechávali volný průběh. Valná většina však nebyla antisemity, jen na tuto alternativu přistoupili.

Vláda pod tlakem Berlína i české společnosti, lavíruje. Výsledkem zřízení dvou subkomisí, situace řešena úřední cestou. Navenek vláda proti Židům, v zákulisí jim však pomáhá. Byli bychom radši, kdyby za tím byla krajní pravice.

15. 3. 1939 Háchovi vytýkáno mnohé. Když do Mnichova přijel, domníval se, že se bude jednat o Slovensko, rychle ale zjistil, že vše je jinak.

Žádný český politik (Beran, Beneš) nemohl říci, že v zemi existuje účinná obrana, nikdo ji nebyl schopen zajistit, zorganizovat - již za Mělníkem byla Říše, přirozené přírodní hranice chyběly.

Od Háchy měla zaznít slova protestu. Nic by sice nezměnila, ale formální „My proti tomu protestujeme“ mělo být vyřčeno.