Jednání V meziválečné Evropě

Janov - hlavní diplomatická událost 1922 (10. 4. - 19. 5.). Konference měla upravit stále ještě rozhárané politické a ekonomické vztahy. Již na začátku se však projevily rozpory Francie a Velké Británie (otázka německých reparací).

Současně se jednalo o první pokus, neúspěšný, o vrácení Německa a sovětského Ruska do mezinárodní politiky. Účast 28 evropských států (USA přítomny jen jako pozorovatel), jednání ztroskotala. Západ nechtěl RSFSR povolit úvěry a uznat jej de iure. RSFSR odmítlo platit carské dluhy a platby náhrad za znárodněný majetek.

V rámci konference uzavřelo Německo s RSFSR 16. 4. tzv. Rappalskou dohodu, v níž se obě země zřekly vzájemných finančních požadavků. De facto a de iure RSFSR uznáno jen ze strany Německa.

Pro čsl. diplomacii zastupovanou Benešem Janov znamenal na mezinárodní scéně křest ohněm. Nebyly zde zkušenosti jak se chovat na diplomatické scéně.

Locarno - otázka reparací, hranic. Říšský kancléř a do 1929 i ministr zahraničí Gustav Stresseman předložil návrh o neměnnosti německých západních hranic, tzv. Rýnský pakt. Žádná zmínka o východě, o Sudetech. Tím pobouřeni Poláci, kteří věc vzali jako ohrožení, do jisté míry situace přispěla ke sblížení Prahy a Varšavy, na čsl. straně však reakce poklidné.

Konference konána na počátku října 1925, účastnilo se jí 6 zemí, trvala 12 dní. Výsledkem bylo negarantování východních hranic.

Reakce čsl. diplomacie na podzim 1925 známa z korespondence E. Beneše s TGM - jednání složitá a těžká, ale pro ČSR dopadla dobře, není se čeho obávat. V tisku též positivní reakce, přetřásaly se domácí události.

V příštích letech se však ukázalo, že šlo o porážku naší diplomacie. Mějme ale na paměti, že šlo o diplomacii malého státu.

Stresseman (demokratický politik Výmarské republiky): Poláci a Čechoslováci zůstali za dveřmi, měli výhodné postavení, ale nyní je to opět o Německu, je otázka, jak se projeví na východě.

Ukázka diplomatické izolace ČSR krok za krokem - podpis arbitrážní smlouvy s Německem, ta však nic neřeší. Rozhodčím má být Rada bezpečnosti Společnosti národů, která ovšem v okamžiku konfliktu bude bezzubá.

E. Beneš měl tendenci záležitosti líčit v lepších barvách, než jaká byla realita. Nikomu to nevadilo, všichni byli spokojeni, ale jen do okamžiku, kdy se ukázalo, že je situace jiná. To, že Beneš neměl v zahraniční politice vážnější protivníky, bylo spíše na škodu.

Další význačnější smlouvy: o vzájemné spolupráci a neutralitě s Rakouskem (16. 12. 1921), v lednu 1924 smlouva o přátelství a spolupráci s Francií, 1925 arbitrážní smlouva s Polskem, Modus vivendi z 1928 s Vatikánem, z května 1935 pak smlouva se SSSR, vázaná na Francii. Její přijetí nám trvalo dlouho, ale podívejme se, jak se pro ni hlasovalo - jednota tu byla, ruku pro zvedli všichni státotvorní poslanci a zástupci.

Historiografie

Nezkušená stejně jako diplomacie. Do 1918 se zahraniční politikou zabývali Jaroslav Goll, občas Zdeněk Tobolka. Spíše rámec habsburské monarchie, jinak pole nezorané, nepříliš lákavé.

Nově se organizuje Archiv ministerstva zahraničních věcí (po 1918). U jeho zrodu stojí historikové Jan Opočenský a Jaroslav Papoušek. Vydali první dokumenty o Malé dohodě, též se pokusili o první pragmatický výklad zahraniční politiky.

Od 1922 vychází revue Zahraniční politika (J. Chmelař). Každoročně přehledy o čsl. zahraničněpolitické aktivitě. Otiskovány nejdůležitější mezinárodní smlouvy.

Životopisy E. Beneše - tehdy spíš hagiografie než biografie. Autory Alois Hajn, Jan [Hajšman].

Kamil Krofta, byť oddaný Benešovi, se pokusil napsat trochu věrohodnější portrét - Eduard Beneš a československá zahraniční politika 1924 - 1933, vyšlo v Praze 1933.

Jaroslav Papoušek 1935: Eduard Beneš. Třicet let práce pro národ a stát, Praha.

Historiografie ani seriózní publicistika neměly zájem o čsl. zahraniční politiku, opět jsme odkázáni na F. Peroutku, jako jeden z mála alespoň do určité míry tomuto tématu věnoval pozornost.

Dokonce i Malá dohoda, nejvýznamnější produkt čsl. zahraniční politiky, se z české strany dočkala jen několika příležitostných brožur. Výjimkou Jan Šeba, vyslanec v Bukurešti - Rusko a Malá dohoda v politice světové. Titul nevyvolal žádnou diskusi, nebyli následovníci, ale stál ho místo. Odhalil totiž slabiny malodohodové aliance, které později vyplynuly na povrch. On ovšem s informacemi přišel příliš brzo.

Armáda

Po vzniku republiky se uvažovalo, že žádná nebude, že stát bude mít jen milici. To se ukázalo jako nereálné. V březnu 1920 vydán branný zákon.

Za první republiky byla presenční služba původně 24 měsíců, 1923 snížena na 18 měsíců, 1926 dokonce na 14 měsíců. Pak různé změny a úpravy, nakonec 18 měsíců pro všechny muže v rozmezí 20 - 50 let věku. Mobilizace pro věk 17 - 60 let.

Řízení armády složeno z ministerstva národní obrany, generálního štábu a zemských divizních velitelství.

Ministry národní obrany většinou agrárníci, resort vedli dobře. Jeho prostřednictvím získávali vliv na armádu a brannou politiku státu. Lze-li někoho označit za ministra národní obrany, pak jen Františka Udržala. Byl jím 7 let, post mu vyhovoval víc než předsednictví vlády. Jeho následovníci ve 30. letech (B. Bradáč 1932 - 1935, Fr. Machník) už tak úspěšní vzhledem k mezinárodní situaci být nemohli.

František Machník - učitel hospodářské školy, příbuzný R. Berana. 1938 končí na postu ministra národní obrany, pak je v encyklopediích uvedeno jen datum smrti. Uváděn jako zrádce národa, proč by jej ale na počátku 1944 nacisté odsoudili k trestu smrti, který nejprve odložili a pak zmírnili? Prošel německými věznicemi i pochodem smrti.

Spory uvnitř armády známé: Gajdova aféra, rakušáctví.

Gajdova aféra - 1926, údajný pokus českých fašistů o státní převrat. Novináři odhalili spojení českých fašistů s náčelníkem čsl. generálního štábu (byl jím jen dva měsíce), legionářským generálem Radolou Gajdou. Odvolán z funkce, degradován na vojína. 1927 se stal vůdcem Národní obce fašistické a poslancem pro léta 1929 - 1931. Pak zbaven imunity pro účast v tzv. sázavské aféře. Následně se podílel na přípravě židenického puče, uskutečněného v Brně - Židenicích v lednu 1933 (přepad tamních kasáren). V roce 1947 odsouzen k dvěma letům žaláře, po započtení vyšetřovací vazby ihned propuštěn.

Rakušáctví - Alois Podhajský, za Rakouska-Uherska podmaršál, stal se čsl. generálem, inspektorem armády. 160 cm vysoký, převyšoval ale řadu legionářů. Balvan rakušáctví si s sebou tahal po celou první republiku, vyčítána mu byla tato část minulosti i po druhé světové válce. Za okupace se choval statečně. Zemřel 1946, nedošlo proto k tragédii jako u jiných přeživších důstojníků.

Zásluhou Františka Udržala armáda odpolitizována. Tím se dostala z víru přepjatých stranických zápasů, kterými první republika trpěla. Novelizace branného zákona z 8. 4. 1927 - vojáci, ale i četníci, ztratili právo volit.

Aby si vojáci doplnili vzdělání, založena 1921 Vysoká škola válečná v Praze, studium možné i na Vojenské akademii v Hranicích.

Ve 20. letech vládl názor, že další válka nebude a investice do armády jsou proto zbytečné. Ve 30. letech se situace začíná měnit v souvislosti s mezinárodními poměry.

Dvě možné interpretace:

• státotvorná - vedení čsl. armády z podnětu vedení státu zareagovalo velmi rychle. Úsporná opatření zavedena ještě za hospodářské krize. Vedení armády vypracovalo řadu plánů na zvýšení bojeschopnosti, vznikly nové jednotky, vojenská technika doznala značných změn - i díky kvalitnímu českému průmyslu. Armáda na vysoce kvalitní úrovni.

• ČSR trestuhodně zanedbala obranu státu - pevnosti začala stavět pozdě, bez jasné koncepce. Zbraně a střelivo radši prodávány do zahraničí než vlastní armádě. Ignorována potřeba infrastruktury - železnice směr východ-západ, letiště. Neschopnost čelit Henleinově propagandě v zahraničí.

František Moravec - ve 30. letech vybudoval čsl. zpravodajskou službu a přivedl ji na vysokou úroveň. O jeho informace stály všechny bezpečnostní služby. Roku 1930 ČSR neměla nic, 1938, 1939 měla instituci, která byla rovnocenným partnerem mezinárodních výzvědných služeb.

15. 3. 1939 pro něho, 11 dalších agentů a důležité dokumenty poslali Britové letadlo.

F. Moravec varoval politiky, že dojde k obsazení, nevěřili mu. Dal k dispozici všechny informace, jež měl, nevzali je na vědomí.

Za války pomáhal v Londýně, pak se ale rozkmotřil s Benešem kvůli jeho orientaci na SSSR. Přátelé jej varovali, aby se již do ČSR nevrátil, neposlechl je. Byl postaven mimo službu, 1947 jmenován velitelem divize v Mladé Boleslavi. Po únoru 1948 emigroval.

Pracoval pro USA, zemřel 1966.

Emanuel Moravec - udělal mnoho pro propagaci armády ve 30. letech.

Ambiciózní muž, autor řady prací, nejznámější je Obrana státu (1935). V ní mj. uvádí, že dojde-li ke kontaktu s Němci, pomůže Malá dohoda, která obsadí Maďarsko. Útok Němců bude drtivý, Češi budou muset Prahu opustit, sídlo se přestěhuje do Pešti. Z druhé strany zaútočí Francie, splní závazky a válka bude vyhrána. Jde o optimistické a přesvědčivé líčení, odpovídající klasické představě veřejnosti. Nabubřelý styl známý z protektorátu. V roce 1938 vydal v obdobném duchu psanou práci Třetí říše nastupuje. Z ní vyplývá, že zaútočí-li Němci, doplatí na válku oni.

Psal do Lidových novin, Přítomnosti.

Před Mnichovem volá po obraně do poslední kapky krve. Po něm okamžitě obrací o 180 stupňů.

1938

Počátkem listopadu 1937 A. Hitler instruuje nejužší vedení Říše, informuje o svých budoucích záměrech, jedním z nich byla likvidace ČSR vojenskou cestou. Jde o tzv. Hossbachův protokol. O záměrech v něm zachycených ví v této době jen okruh jeho nejbližších spolupracovníků.

Hossbachův protokol - dokument pořízený Hitlerovým pobočníkem plk. Hossbachem 5. 11. 1937, zachycující projev, přednesený Hitlerem v přítomnosti německé generality, ministra zahraničí Neuratha (ministrem zahraničí od června 1932, kdy jmenován kancléřem von Papenem, až do listopadu 1937, tehdy nahrazen Ribbentropem) a druhého muže Říše Göringa. Hitler uvedl konkrétní plán německé agrese. Řekl, že otázka německého životního prostoru musí být vyřešena nejpozději 1943 - 1945, nejlépe do 1938. Za první cíle expanze jmenoval Rakousko a ČSR. Na základě projevu vypracovány plány agrese proti oběma zemím.

Pak přichází anšlus Rakouska, rozpad německého aktivistického tábora, Karlovarské požadavky, manifest Věrni zůstaneme.

Karlovarské požadavky - požadavky sudetských Němců, zastupovaných SdP. Projednány na jejím sjezdu 23. - 24. 4. 1938. Požadavky složeny z osmi bodů, podmínek pro vytvoření nového státního a právního řádu:

• úplná rovnost Němců s československým lidem

• uznání sudetoněmecké národní skupiny za právnickou osobu

• stanovení a uznání německého osídlovacího území

• vybudování německé samosprávy v německém území

• přijetí zákonných opatření na ochranu Němců žijících mimo německé osídlovací území

• odstranění bezpráví, jež se událo sudetským Němcům po 1918, náhrada jím vzniklých škod

• na německém území pouze němečtí veřejní zaměstnanci

• plná svoboda k přiznání se k německému národu a německému světonázoru (tj. nacismu)

Věrni zůstaneme - manifest vydaný 15. května 1938 představiteli čsl. kulturního života. Do konce září 1938 ho podepsalo přes milion občanů. Pro zabezpečení akce byl ustaven Petiční výbor Věrni zůstaneme, tvořený levicově orientovanou inteligencí.

20. 5. 1938 vyhlášena částečná mobilizace. Je otázkou, zda název odpovídá skutečnosti, armáda totiž byla už v té chvíli hl. v pohraničí v ostré službě, střety se množily. V období od května 1938 do března 1939 padlo cca 170 příslušníků čsl. ozbrojených sil - nejen vojáků, i četníků, policistů, finančních strážníků, tedy příslušníků jednotek SOS, tj. Stráž obrany státu - další ozbrojený sbor, který má čsl. vláda k dispozici.

23. 9. 1938 mobilizace. Padla Hodžova vláda, přichází vláda úřednická generála Syrového, ta vyhlašuje všeobecnou mobilizaci. Do zbraně povoláno 18 ročníků I. zálohy a specialistů II. zálohy. Celkem 1 250 000 mužů. Bojový stav čsl. armády tvořil 657 000 mužů.

Hl. velitelem čsl. branné moci armádní generál Ludvík Krejčí. Disponoval čtyřmi armádami a zálohou. Ve vojenské pohotovosti stálo 45 divizí, z toho proti Německu 37:

• I. armáda - armádní generál Vojcechovský - určena k obraně převážné většiny Čech

• II. armáda - generál Luža - Slezsko a Morava

• III. armáda - generál Votruba - Slovensko, Podkarpatská Rus

• IV. armáda - generál Lev Prchala - jižní Morava, jižní Čechy

Čsl. společnost připravena bránit se vojensky. Přesvědčována (i sama sebou), že nezůstane osamocena.

Německá armáda měla převahu hlavně v tancích a letectvu, nebyla ale ještě připravena na válku, před 1936 Německo nemělo všeobecnou brannou povinnost a nemohlo proto ani řádně provádět výcvik záloh.

Podstatná je formulace otázky:

• Mohla se ČSR bránit? ANO

• Mohla se ČSR ubránit? NE

• Měla se ČSR bránit? ???

Každá obrana, má-li mít smysl, musí směřovat k soustředění sil před útokem. Válka se nevyhrává obranou, ale útokem. Čsl. vojenská strategie počítala s koaličním vedením války. Rozhodujícím bojištěm měla být, jako za války Velké, německo-francouzská fronta, frontě česko-německé náležel charakter vedlejšího bojiště - jako za první války frontě rakousko-srbské. Cílem mělo být zde vázat maximální počet německých divizí po dobu nutnou k vítězství spojenců. S udržením čsl. prostoru po celou dobu války se nepočítalo, plán kalkuloval s obsazením - jako u Srbska.

Měla-li ČSR čelit útoku izolovaně, stávala se obrana problematickou.

Mýtus sovětské pomoci - samotná naše historiografie vyvrátila, že by SSSR pomýšlel skutečně na vojenskou intervenci ve prospěch ČSR. Jen se o tom nesmělo psát.

Krize versailleského systému vznikla z toho, že vítězové, tj. hlavní dohodové mocnosti, neunesli váhu odpovědnosti za demokracii. ČSR nebyla viníkem, ale nesla díl spoluzodpovědnosti za rozpad systému, měla podíl na Mnichovu.

Míra spoluzodpovědnosti je otázkou nejrůznějších interpretací a úhlů pohledu.