Zahraniční politika a československá armáda

Řada publikací o armádě existuje díky Vojenskému historickému ústavu.

Zahraniční politika a armáda mají v každé době a v každém státě za základní úkol zajistit bezpečnost státu. V ČSR se to nepovedlo, je otázkou, do jaké míry to bylo možné. Základní teze známa: diplomaté porazili vojáky, jimž nebylo 1938 umožněno bojovat.

1918 měla ČSR ojedinělý fenomén - vojsko (legie) měla ještě dříve, než stát vznikl.

14. 10. 1918 v rámci Prozatímní zahraniční vlády zřízeno ministerstvo zahraničních věcí. Čsl. diplomacie diplomacií malého státu, jako taková nemohla ovlivnit světové dění. To přirozené, dané možnostmi. Ve 20. letech přesto E. Beneš hrál větší roli, než by mu příslušelo.

Legie - název se ujal až po válce, do té doby se hovořilo o čsl. dobrovolnickém vojsku, vzniklém na počátku Velké války. Zprvu jednotky tvořeny dobrovolníky z krajanských sdružení ve Francii, Rusku.

Valná většina čsl. mužů ale oblékla rakousko-uherskou uniformu - bez velkého nadšení, ovšem byli tak vychováni, velela jim povinnost. Dobrovolnická iniciativa musela vzniknout v zahraničí.

Na podzim 1914 vznikají v Rusku Česká družina a ve Francii Rota Nazdar.

Česká družina carským vedením určena jako průzkumnická jednotka. Starodružiníci - ti co již předtím žili v Rusku, novodružiníci - zajatci.

Rota Nazdar nasazena kompaktně v květnu 1915 v rámci cizinecké legie na západní frontě. Již v prvních bojích utrpěla těžké ztráty, 1917 - 1918 se z nich vzpamatovává. 30. 6. 1918 přísaha jednotek ve Francii, dnes tento den slaví armáda jako svůj svátek.

Situace se mění postupně, hl. s příchodem zajatců.

2. 7. 1917 bitva u Zborova na dnešní Ukrajině. Významná hl. z hlediska vojenské tradice. Poprvé zde užita větší kompaktní čsl. jednotka, a to v rámci Kerenského ofenzivy. Šlo o tehdejší čsl. střeleckou brigádu o cca 3500 mužích. V době, kdy se hroutila ruská armáda, se jí podařil oslnivý úspěch, prorazila obranu protivníka a zvítězila. Na druhé straně proti ní stály dva pluky (výrazná přesila). Šlo o lokální vítězství, z hlediska tehdejšího vývoje na frontě nemělo význam, ovšem pro další vývoj čsl. zahraniční akce ano - povoleny další dobrovolnické formace - dvě divize, postupně vzniká armádní sbor o 40 000 mužích - od účetních po učitele tělocviku, získali ostruhy, dosáhli až generálských hodností.

Další vývoj legií známý - Čeljabinský incident, obsazení výrazné části Transsibiřské magistrály, anabáze do Vladivostoku.

O bojích legionářů se psalo po celém světě - pro TGM to představovalo v rámci propagandy obrovský zisk, Čechoslováci vstoupili do světového povědomí.

Vojenský ústřední archiv - dle nejnovějších údajů v legiích sloužilo 128 741 osob, ale v rakouské uniformě téměř 1 milion Čechů. Mužů v produktivním věku z českého teritoria zemřelo za Velké války více než za druhé války.

Češi bojovali velmi statečně, jména mužů ale dnes většinou zapomenuta - vyjmenovat letce z Velké Británie z druhé světové války dovedeme, letce první světové války veřejnost nezná. Např. hejtman Otto Jindra zaznamenal jako 16. nejúspěšnější rakousko-uherský pilot 9 potvrzených vzdušných vítězství. 12. 4. 1916 zaútočil i na carskou přehlídku.

Kapitán řadové lodi Rudolf Šinkule jedním z nejúspěšnějších rakousko-uherských ponorkových es. Získal nejvyšší poctu monarchie, vojenský řád Marie Terezie. Nutno podotknout, že 1918 řád udělován benevolentněji, armáda se rozpadala, bylo třeba zvedat morálku mužstva.

Obraz armády z Velké války - za první republiky dojem, že obraz tvořený legiemi bude věčný. Nebyl, vybledl již 1945. K tomu připojen obraz Švejka.

Čsl. armádu tvořily navrátivší se legie a bývalý důstojnický sbor z rakousko-uherské armády. Otázkou je, jak spolu díky rozdílné minulosti vojáci vycházeli. V počátečním období 1918 - 1919 na otevřené nepřátelství nebyl čas, „armáda“ musela plnit úkoly - pohraničí Čech, Moravy, jih Slovenska ap. Často se stávalo, že vedle sebe v bojích stály jednotky promísené - legionáři a muži rakouské armády. Z tohoto pohledu armáda obstála se ctí. Když se situace uklidnila, došlo k sloučení legionářských a bývalých rakousko-uherských jednotek a spory vypluly na povrch. Např. legionářští důstojníci upřednostňováni v služebním postupu, hl. ve 20. letech nešlo o ojedinělý jev. Spory ale armádou výrazněji neotřásají, čelní představitelé státu věnují značnou pozornost tomu, aby byly rozdíly stírány. Nic jiného ani dělat nešlo, E. Beneš potřeboval z pohledu zahraniční politiky mít silnou armádu.

Zahraniční politika - za první republiky ji dělal Hrad - TGM a E. Beneš. Beneš ve funkci ministra zahraničí 1918 - 1935, nikdo jiný v Evropě tento post tak dlouho nezastával. Poté krátké intermezzo Hodži (končí únorem 1936), nastupuje Kamil Krofta (do září 1938), Beneš i tak politiku stále vede. Celé dvacetiletí tak patří jemu.

Za druhé republiky musí F. Chvalkovský ČSR provést mnohem složitějšími úskalími, moc se mu nedařilo - v naší literatuře a historiografii dostává co proto. Kdyby 15. 3. abdikoval a nehnal se do žádných funkcí, byl by toho ušetřen.

To co Beneš budoval, končí v troskách. Osud K. Krofty tragický, umírá v srpnu 1945 na následky věznění v Terezíně a na Pankráci. Milan Hodža umírá 1944 na Floridě, rovněž je v té době ve složité situaci. Vyhrotily se jeho spory s E. Benešem, není jasné, jak válka skončí a jaké bude postavení Slováků v poválečném světě. Všichni svázáni s Mnichovem, z tohoto pohledu různě kritizováni i hájeni.

Generální štáb tvořen účetními, učiteli tělocviku, to samé platí i pro diplomacii. Do 1918 mohl být Čech jen v úřednické službě, větší možnost profesního vzestupu neměl. TGM chtěl svého času působit v diplomacii, nebyl ovšem šlechticem nebo Němcem.

1918 do diplomacie přicházejí členové domácího a zahraničního odboje, vzdělaní úředníci (včas pochopili změnu situace), někteří politici (kteří si uvědomili, že v diplomacii budou mít větší naději na uplatnění než v samotné politice), lékaři, právníci, historici etc.

Sídlem ministerstva zahraničí do 1934 Černínský palác, jinak Pražský hrad, kde E. Beneš úřadoval.

Základní premisou čsl. diplomacie ochrana versailleského systému, udržení poválečného statu quo. Orientace na Francii, Velkou Británii a spoléhání se na to, že tyto dvě západní mocnosti spolu budou spolupracovat. Prostor, který Beneš využíval, mu poskytovala Společnost národů, založená 20. 1. 1920. V jejích řadách byl aktivním členem, v Ženevě právě díky Benešovi patřili Čechoslováci k výrazným složkám diplomatického pole.

Okolní státy ČSR nenakloněny příznivě, nevraživost přecházela v některých obdobích k nepřátelství. Občas zmiňována neutralita, ta zajímavá z hlediska akademické diskuse. V meziválečné Evropě nemožná - chybí tradice (vyjma Švýcarska) a vůle sousedů.

Z toho vyplývá základní středoevropská orientace na Malou dohodu Jugoslávie (KSHS), Rumunska a ČSR, spojované obavou z Maďarska. Představa, že nepřítelem meziválečné ČSR bylo Německo, je nesmyslná. Jednalo se o Maďarsko. Německo je jím až od pol. 30. let.

Spojení KSHS, Rumunska a ČSR nazval Malou dohodou maďarský tisk, členské státy jej přijaly. Velká iniciativa Beneše pro obavu z izolace. Snaha získat podporu Francie narážela na různá úskalí, mj. na geografickou vzdálenost.

V srpnu 1920 uzavřena čsl.-jugoslávská smlouva, v dubnu 1921 čsl.-rumunská smlouva, vše završeno v červnu 1921 rumunsko-jugoslávskou smlouvou.

Hlavně Rumuni chtěli k Malé dohodě připojit Polsko a Řecko (spojoval je protisovětský názor), to zajímavé i pro Francii - vytvoření jednotného protisovětského bloku. ČSR však na tento návrh přistoupit nechtěla, ztratila by prioritní postavení v rámci Malé dohody, navíc existovala v této době značná rivalita mezi Prahou a Varšavou, překryla úvahy o potenciálním nebezpečí.

Největším úspěchem čsl. diplomacie zabránění puči Karla Habsburského roku 1921 a vytvoření organizačního paktu Malé dohody v březnu 1933 v Ženevě - to s sebou neslo vznik stálé rady ministrů zahraničí, hospodářské rady ap.

ČSR bojovalo bitvy, které již byly minulostí - Maďarsko považovalo za nepřítele, tím však už někdo jiný. Po válce „bojovalo“ proti Německu, hlavním nepřítelem však Rusové.