Politické strany

O první republice se říkalo, že je to republika politických stran, ty mnohdy hrály větší roli, než jim příslušelo (tzn. být jen součástí širší občanské společnosti). Rozhodovalo se v politických sekretariátech - o všem, mnohdy šlo až o absurdnosti.

Šlo o strany mladé, vzniklé na konci 19. st. I proto politická kultura nebyla příliš vysoká.

Např. sociolog Emanuel Chalupný 1932 ostře kritizoval čsl. politické poměry - fungování parlamentarismu a zvláště vlády. Chybí programová a státotvorná opozice - chybí kontrola, parlament a vláda se stávají pohodlnými. Soustředění protichůdných názorů v parlamentu - vládě ubírána možnost dobře rozhodovat. Šlo o dost pesimistické hodnocení, vymykající se dobovému trendu. Autor vyjadřuje údiv i nad politickým uvědoměním veřejnosti.

K. Čapek jednou argumentoval A. Švehlovi, že strany dělají to či ono. Dopadl jako malý žáček, Švehla mu dal kázání o tom, že situace se musí brát taková jaká je, ne taková, jakou bychom chtěli.

Trapl: v ČSR v meziválečném období postupně přes 90 politických stran, jen od hlavní linie lidovců odpadlo 6 stran.

Strany se musely naučit vládnout, často jim to nešlo.

Strany Pětky:

1. Sociální demokracie - vznik 7. 4. 1878 v Praze v hostinci U Kaštanu jako Česko-slovanská sociální demokracie.

Spjata s osobností Bohumíra Šmerala, který ale nedokázal včas přejít do nových českých poměrů, přešel do KSČ. Šlo o velkou osobnost i na čsl. poměry.

Do 1924 předsedou Antonín Němec, svázaný ještě se soc. dem. za Rakouska-Uherska. Pak Antonín Hampl, muž, kterého soc. dem. konečně mohla objevit. Jak v letech první republiky, tak za republiky druhé prokázal své sociální a demokratické cítění, v těžkých dobách uměl držet slovo. Statečně se choval i v letech okupace, to dokázal na gestapu při dvou svých zatčeních. Válku nepřežil, zemřel 1942 v berlínské věznici.

Sociální demokracie po vzniku ČSR zažívala své světlé období. 1919 byl ministerským předsedou Vlastimil Tusar. Své postavení definitivně stvrdila při prvních volbách 1920, získala více než 25% hlasů (tj. cca 1,5 milionu voličů). Nikdy jindy žádná politická strana v ČSR takového výsledku nedosáhla. Zdálo se, že před soc. dem. stojí světlá budoucnost, ale poměrně záhy došlo k odštěpení radikálního levicového křídla (KSČ).

Odpadlíci typu Modráčkovců nesehráli takovou roli - 1919 vystoupili ze soc. dem. Josef Hudec a František Modráček (dědeček P. Buzkové), vytýkali vedení nedůsledný postup proti bolševické levici. Odchod komunistů stranu poznamenal.

1921 - 1925 snaha se z rozkolu vymanit, moc se nedařilo. 1926 - 1929 soc. dem. stejně jako jiné socialistické strany nebyla ve vládě, tvořily opozici, ovšem státotvornou. Stát nerozdělily na dva tábory, nebyl tu tábor socialistický a nesocialistický.

Rudolf Bechyně - novinář, poslanec, po druhé světové válce vznikly jeho paměti Pero mi zůstalo.

Gustav Habrman 1918 - 1925 ministrem školství, později ministrem sociální péče. Pomohl uvolnit závislost školství na římskokatolické církvi, 1924 napomohl přijetí Zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

Silné odbory - jedny z nejsilnějších. Jako k dělnické straně se k soc. dem. hlásí nejvíc kovodělníků, textilních dělníků, železničářů. Hojné zastoupení inteligence - František Soukup aj.

František Soukup (1871 - 1940): muž 28. října, člen NV, poslanec Revolučního národního shromáždění, 1920 - 1929 místopředseda senátu, pak až do 1939 jeho předseda, v první čsl. vládě ministr spravedlnosti. Odpůrce bolševiků, významná osobnost v soc. dem. Dvakrát zatčen gestapem, podruhé (1. září 1939) propuštěn po důrazném zásahu E. Háchy a gen. A. Eliáše. Poté zemřel. Dílo: 28. říjen 1918 (1928), T. G. Masaryk (1930), Revoluce práce (1938 - 1939), v posledně uvedené práci popis vývoje českého dělnického hnutí.

Od prosince 1919 součástí i slovenská soc. dem., např. I. Dérer, I. Markovič, na Slovensku považováni za čechoslovakisty. Strana tedy byla celorepubliková, i to přispělo k jejímu státotvornému postoji. Soc. demokraté v světovém měřítku součástí internacionály.

Ústředním tiskovým orgánem Právo lidu, šéfredaktorem po celé období první republiky Josef Stivín - manžel Marie Majerové, divadelní novinář, literárně nadaný, výborný satirik, poslanec za soc. dem.

Sociální demokracie to měla velmi těžké hl. v letech 1948 - 1989, komunisté se proti ní vyhraňují, soc. dem. pro ně největší nepřítel, nejvíc zdůrazňují léta 1920 - 1921.

Historici zabývající se soc. dem. Zdeněk Kárník, Jan Kuklík. Bohatá historie soc. dem. není zpracována tak dobře, jak by si dr. Rokoský představoval.

2. Národně socialistická strana - původně Česká strana národně sociální, vznik 1897. Na sjezdu 1. 4. 1918 přijala po sloučení s dalšími proudy název Česká strana sociální, později Československá. Tak se jmenovala do 1926. Od 1926 Národně socialistická strana.

Předsedou po celé období první republiky zakladatel českého národního socialismu Václav Klofáč, za monarchie poslanec na říšské radě a českém zemském sněmu. V září 1914 zatčen, až v květnu 1917 obžalován, odsouzen pro velezradu, v červenci amnestován. Zapojil se do domácího odboje, odešel do Ženevy. Prvorepublikový poslanec, ministr národní obrany, ve 30. letech senátor, jeho vliv skomírá, již není lídrem strany. Umírá za okupace nemocen. Občas se mu přičítají temné stránky stranické minulosti za druhé světové války. Po válce se již nemohl bránit, přišla mladší garnitura, stačilo poukázat na 2 - 3 jeho dopisy, které napsal mimo Čechy. Stal se mužem, na něhož se dalo leccos hodit. Otázkou, proč se proti tomu nikdo neozval, komu dopisy diktoval, kdo za ním jezdil.

Do 1926 klíčovou osobností Jiří Stříbrný, tehdy vyloučen, končí neslavně. Národní socialisty si vybral Beneš, Stříbrného vytlačil.

Již předtím odpadla skupina anarchistů kolem Vrbenského (přešli ke komunistům), ten vyloučen v 1. pol. 20. let. Podstatnější až vyloučení Stříbrného 1926.

Opět silné odbory (Československá obec dělnická), vedené Aloisem Tučným - poslanec po celou první republiku, ministr ve vládách, ovšem v okrajových resortech. Odbory 300 000 členů - dělníci, zřízenci, úředníci, menší podnikatelé.

Strana nikdy neměla stanovenou cílovou skupinu, snaha získat hlasy kde se dalo. 1930 sem převedena Národní strana práce (Stránský). Vliv inteligence.

Mládežnické a ženské organizace (Františka Plamínková, Fráňa Zemínová - dvě nejvýznamnější ženské osobnosti prvorepublikové politiky).

Tiskovým orgánem České slovo vycházející od 1907. Pod vlivem národních socialistů tiskový koncern Melantrich, Lidové noviny.

Ve 30. letech se objevuje nová generace začínající většinou novinařinou (Hubert Ripka), jako vysocí úředníci, tajemníci (Prokop Drtina) či v komunální politice (P. Zenkl - vystoupal až na post primátora). Ta hraje významnou roli po válce.

K historii strany málo prací - několik příspěvků Josef Harna. Jiří Kocián se zaměřuje hl. na poválečné období.

3. Lidová strana - vzniká spojením řady katolických politických stran po vzniku ČSR.

Předsedou ústředního výkonného výboru strany od 1922 msgr. Jan Šrámek, stál v čele zemského výboru pro Moravu a Slezsko, v Čechách msgr. Bohumil Stašek. Mezi Moravou a Čechami docházelo k častým sporům (lze je personifikovat v úroveň Stašek v. Šrámek), hlavně ve 30. letech, kdy Staškův konservativismus někdy přecházel až k fašizujícím tendencím. Toto je uváděno v literatuře, ale diskutabilní - tendence rakouská, princip stavovského státu, v době Mnichova se odmítl podřídit a kapitulovat, své vlastenecké cítění prokázal za druhé republiky, za okupace, tu strávil v Dachau.

Šrámek se proslavil větou: „Dohodli jsme se, že se dohodneme.“

Strana založena na principu křesťanského solidarismu. Měla svou odnož na Slovensku a Podkarpatské Rusi (msgr. Vološin), ale její pozice tam nebyla tak silná, jako u jiných stran.

Tiskovým orgánem Lidovecké listy. Tělovýchovná organisace Orel.

Historikem prof. Miloš Trapl.

4. Česká strana národně demokratická - vznikla spojení řady českých občanských stran (Mladočeši, Strana státoprávně pokroková kolem Antonína Hajna, Moravská strana pokroková kolem Adolfa Stránského, zakladatele LN, část Realistů, zbytek Staročechů). Název přijat v březnu 1919.

Předsedou po celé období Karel Kramář. Členy Alois Rašín, Viktor Dyk, Alois Jirásek, František X. Hodač (spjat s Ústředním svazem českých průmyslníků).

Silní nacionalisté i na české poměry. Přáli si silný národní stát čsl. národa. V hospodářské oblasti podporovali podnikatelskou aktivitu a ochranu soukromého vlastnictví.

Strana se opírala i o skupinu kolem Živnobanky (Jaroslav Preiss).

Tiskovým orgánem Národní listy. Opět mládežnické a ženské organizace.

Nejsilnější postavení na počátku republiky, obdobně jako soc. dem., na rozdíl od ní se už nedokázali vzchopit, jejich vliv v meziválečné ČSR klesal. Postupně ji opouštějí různé subjekty - skupina kolem Stránského, Karel Engliš.

Tvrdě vystupovali proti Hradu, odmítali přijmout realitu v sovětském Rusku, smlouvu s ním, devalvaci čsl. koruny. 1935 spojení s dalšími politickými subjekty (Národní liga Jiřího Stříbrného), vstup do voleb jako Národní sjednocení.

Karel Kramář jako jeden z mála českých politiků v politice zchudl.

Vlastenci a demokraty zůstali až do Mnichova 1938. Svého historika nikdy nenašli - opakují se různé stereotypy, ovšem bez znalosti hlavně 30. let. Jana Šetřilová 1997: Alois Rašín - dramatický život českého politika, Praha.

Malíř Jiří - Marek Pavel a kol. 2005: Politické strany: vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu v letech 1861 - 2004, Brno. V knize uvedeny všechny od 1861 do současnosti. Vše podstatné včetně literatury k jednotlivým otázkám.

5. Agrární strana - pro první republiku klíčová, někdy je těžké rozhodnout, co je „československé“ a co „agrární“ - propojení se státem velmi silné, má klady i zápory.

Vznik 6. 1. 1899, konstituuje se jako jiné politické subjekty v Rakousku na přelomu 19./20. st. jako strana velkých sedláků (mají dost odpovědnosti a prostředků). Důvody hl. stavovské, hájení vlastních hospodářských zájmů.

Že se nestala stranou velkých sedláků způsobeno tím, že 1907 bylo zavedeno všeobecné volební právo a bylo třeba hlasů. Zásluhou A. Švehly se strana stala základnou středních a drobných rolníků. Ovládána s pragmatismem.

V názvu vždy „republikánská strana“ - hlásí se k republice. V ČSR po vzniku 1919 přejmenována na Republikánskou stranu československého venkova, 1922 změna na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu.

Ve straně byli Češi i Slováci - sjednocení celorepublikové, to důležité, státotvorný element byl na Slovensku ve vztahu k luďákům třeba, Agrární strana stěžejním protipólem.

Klíčovou osobností Antonín Švehla - předsedou od 1909 do své smrti 1933. Stranu ovládal dominantně, silná osobnost, přirozená autorita.

Několikrát vstoupil a vystoupil Karel Prášek, zastupující křídlo větších sedláků. Definitivně skončil s lihovou aférou 1924. TGM mu nepodal ruku, A. Švehla využil příležitosti a vyloučil jej.

Ministerským předsedou od 1922 vždy agrárník, nejprve Švehla, další vlády již ne tak silné jako jeho. Premiéry František Udržal, Jan Malypetr, 1935 - 1938 Milan Hodža. Tito muži patří k nejvýznamnějším osobnostem uvnitř Agrární strany.

Státotvorná strana, hl. opora parlamentní demokracie v ČSR, zastoupena ve všech vládách, představa, že by šla do opozice nemyslitelná a nepravděpodobná (ve 30. letech jen politické vyhrožování).

Ministerstva zemědělství, vnitra, národní obrany (MNO ve 20. letech Udržal) - stěžejní resorty, patřící agrárníkům za první republiky.

1936 - 1938 psáno o tendencích k spolupráci s Německem, to nebyla pravda. Až do Mnichova Agrární strana oporou čsl. demokracie. Žádné vazby na Německo.

Začala se objevovat myšlenka, že stejné resorty drží strana příliš dlouho, mělo by dojít k obměně. To nemyslitelné, ztrátou ministerstva zemědělství by agrárníci ztratili hlavní páku.

Stropem Agrární strany při volbách 13 - 14% hlasů. Kde vzít hlasy voličů z měst? To by znamenalo odklon od programu. To problémem agrárníků.

Tiskovým orgánem Venkov vycházející od 1909 do 1945. Nedokázali si získat inteligenci, ta na ně hleděla spatra. Úroveň agrárnických periodik velmi kolísavá. Do Venkova psali lidé od Šaldy po Pekaře - v daném okamžiku je tiskovina vidět.

Po Švehlově smrti dominantní osobností agrárního tisku Josef Vraný, od 1922 šéfredaktor Venkova, poslanec a později senátor za Agrární stranu, zemřel 1937.

Předsedou strany od 1935 do konce první republiky Rudolf Beran, pak přechod do Strany národní jednoty.

Agrárníci demokraty, pragmatiky, ovšem s malým rozhledem v zahraniční politice. V domácí politice ale neměli konkurenci.