8. Politický proces

• slouží jako syntetizující, shrnující pojem pro zachycení vývoje, změn, ke kterým dochází uvnitř politického systému (při užším vymezení pojmu), nebo zahrnuje i změny samotného politického systému (při širším vymezení)

• Vztahy dle Adamové a Křížkovského:

  • intrapersonální (rozvoj osobnosti)

  • interpersonální (mezi 2 jedinci)

  • mezi jednotlivci a skupinou

  • mezi 2 a více skupinami

  • vývoj organizace nebo struktur společnosti

• Komponenty vcházející do polit. procesu: emoce, city, znalosti jednotlivých subjektů, jejich činnost a produkty této činnosti (ideje, vztahy, instituce apod.)

• veřejné mínění:

  • Hesiodos: „Vox populi, vox Dei.“

  • definice dle Vacka: „Veřejné mínění je složitým dynamickým souborem hodnotících soudů různých soc. skupin o objektech veřejného zájmu; v empirické rovině je pak vědomým, verbálně vyjádřeným výrokem veřejnosti o veřejných záležitostech.“

  • fce: hodnotící, artikulační, regulativní, politicko-informační

  • formování veřejného mínění:

    • krátkodobé hledisko: masmédia

    • střednědobé: tradice a referenční skupiny

    • dlouhodobé: vlastní zkušenost

  • výzkum veřejného mínění je cílevědomý poznávací proces, jímž zjišťujeme informace o názorech urč. soc. skupiny na veřejné záležitosti, věda – demoskopie, techniky:

    • anketa

    • dotazníkové šetření

    • rozhovor

  • v politice nejčastěji: volební preference, důvěra v instituce, důvěra v osobnosti, hodnocení reality, očekávání

• politická kultura:

  • def. dle Almonda a Verba: „jednak systém víry, symbolů a hodnot, které určují situaci, ve které se uskutečňuje politická činnost, jednak jako model, vzorec chování jednotlivců v politice

  • moderní pojetí kultury: specifický způsob organizace a rozvoje politické činnosti, je to rámec a zároveň prostředek realizace zájmu příslušné soc. skupiny při daných sociálně-politických vztazích (obsahuje i výsledky polit. činnosti, nejen subjektivní prvky)

  • diferenciace:

    • podle vztahu k systému (podpora x odmítnutí)

    • převládající typ myšlení (běžné x teoretické x orientace na různá paradigmata)

    • typ subjektu (jedinec, vrstva, třída, národ, civilizace)

  • faktory, které se podílely na vytváření národních rozdílů:

    • specifická a relativně stabilní geopolitická situace

    • relativně stabilní a hodnotové orientace zakotvené v náboženství

    • relativně stabilní hodnotové orientace produkované převažující výrobní činností

    • relativně stabilní sociální struktura

  • stereotypy českého národa: tendence k ideologickému vnímání světa, k autoritářství, k demokratismu a sociální rovnosti, plebejství, oscilování mezi aktivismem a fatalismem spojené s ochotou k obětem, pohyb mezi požadavkem svobody (liberalismem) a požadavkem ochrany a pomoci ze strany obce nebo státu (paternalismus) atd.

• volby a volební systémy: moderní volební právo je definované jako všeobecné, rovné, přímé, tajné

  • volební systém představují souhrn pravidel vymezující princip, podle něhož proběhnou volby

  • 2 (3) typy:

    • většinový: mandát získá ten, co má nejvíce hlasů, prvky: volby v menších, jednomandátových obvodech, volby v tolika volebních obvodech, kolik míst se obsazuje v zastupitelském sboru, k získání mandátu stačí převaha 1 hlasu, reprezentace voličů je často disproporciální, voliči se uchylují k taktickému hlasování, volby jsou více personalizovány, volení zástupci vázáni k volebnímu obvodu; volební geometrie – stanovení hranic volebních obvodů

• relativní většinový (UK, USA, Kanada, Nový Zéland): získání prosté většiny, nemusí to být přes polovinu, prvky: systém 2 velkých polit. stran, uchovává působení regionálních rozporů, vytváří jednostranické vlády, omezuje vliv menšinových, radikálních stran

• absolutní většiny (Fr 5. republika): nadpoloviční počet odevzdaných hlasů, vícekolový

• alternativní hlasování: jednokolový absolutní většiny

• poměrné zastoupení: mandáty na základě poměru hlasů, větší, více mandátové obvody, zastoupení voličů relativně proporcionální, volby méně personifikovány

• Přísně vázané kandidátní listiny (nepreferenční hlasování): neumožňují voličům do listin nikterak zasahovat

• Vázaná kandidátní listina (omezené preferenční hlasování): dílčí úpravy v listině (např. měnit pořadí kandidátů)

• Volné kandidátní listiny (preferenční hlasování): výrazné zásahy do listin – v rámci jedné listiny větší počet preferenčních hlasů, škrtat nebo připisovat kandidáty, přidělovat pref. hlasy kandidátům z různých kandidátních listin

• zvláštní případ: systém jednojmenného přenosného hlasování (jediného přenosného hlasu): nepoužívají se kandidátní listiny polit. stran, voliči sami řadí kandidáty na listině sestavené ze zástupců různých polit. stran

• přidělování mandátů: propočet volebního čísla (kvocientu) – poměr platných odevzdaných hlasů a počtu obsazovaných mandátů

• volební kvorum: určuje kolik procent odevzdaných hlasů musí polit. strana obdržet, aby získala zastoupení v legislativní instituci

• smíšený (kombinovaný) volební systém

Srovnání poměrného a většinového volebního systému

	Poměrný systém	Většinový systém
Reprezentativnost	větší	menší
Možnost prosazení nezávislých kandidátů	malá	větší
Personalizace volby	malá	velká
Stabilita vlády	menší	velká
Koaliční vlády	časté	zřídka
Počet polit. stran	velký	zpravidla nižší (2 až 3)
Soudržnost stran	malá	velká
Jednocuchost	malá	velká
Teritoriální zastoupení	nevýrazné	výraznější
Taktické hlasování	nevýrazné	výrazné

TEST:

Polyarchie:

Slovo polyarchie je odvozeno z řeckých slov znamenajících „mnoho“ a „vláda“ – čili „vláda mnohých“, na rozdíl od vlády jednotlivce, tedy monarchie, a od vlády několika, tedy oligarchie nebo aristokracie. Tento termín nebyl příliš používán, nicméně v roce 1953 jej zavedl americký politolog Robert A. Dahl jako pojem označující moderní zastupitelskou demokracii se všeobecným volebním právem, neboť samotné slovo „demokracie“ považuje spíše za jakýsi ideální typ, a to za demokracii přímou, s plnou účastí všech, jak byla provozována v antické polis, a za dnešních podmínek nelze její podstatu ve skutečnosti plně realizovat. Polyarchická demokracie se ovšem odlišuje od zastupitelské demokracie 19. století, kdy volební právo bylo stále ještě omezené. Odlišuje se i ode všech starších demokracií a republik, které měly nejen omezené volební právo, ale chyběly jim i některé další znaky jako například politické strany, právo vytvářet politické organizace sloužící k ovlivňování existující vlády či jako opozice vůči ní, organizované zájmové skupiny atd.

Moderní zastupitelská demokracie (polyarchie) se od dřívějších forem demokracie odlišuje tím, že v ní fungují všechny tyto instituce:

1. Volení státní činitelé

2. Svobodné, spravedlivé a časté volby

3. Svoboda projevu

4. Přístup k alternativním zdrojům informací

5. Svoboda shromažďování a sdružování

6. Inkluzivní občanství = občanství zahrnující všechny dospělé lidi

Polyarchie (z řeckého poly - mnoho a arché - řád) je termín zavedený Robertem Dahlem - je to politický řád, ve kterém je občanství rozšířeno na poměrně velkou část obyvatelstva a občanská práva zahrnují možnost být v opozici a hlasováním odvolat nejvyšší úředníky vlády. Je to historický výsledek úsilí o demokratizaci a liberalizaci politických institucí národních států. Průvodním jevem většího rozměru politického řádu je v polyarchii existence významného počtu společenských skupin a organizací, které jsou relativně autonomní vůči sobě i vůči samotné vládě. Athénská přímá demokracie je v současnosti, při velkém počtu obyvatel neuskutečnitelná a polyarchie nám dík pečlivému vymezení veškerých podmínek zastupitelské demokracie zaručuje demokracii.

Cleaveage:

Rokkanův přístup totiž – parafrázujeme-li Charlese Tillyho (Tilly 1994) - kombinoval časovou a prostorovou dimenzi jako faktory, v nichž vysvětloval politické procesy a prováděl komparativní výzkum napříč kulturami a národy, v nichž srovnával proměnné jako třídy, náboženské denominace a národní kultury. V rámci kategorizace konceptualizací podle míry abstrakce, kterou nabídl Sartori, se jedná v případě Rokkanovy analýzy konfliktních linií o univerzální konceptualizaci, respektive globální teorii.

Andrea Römmele (Römmele 1999: 4-7) rozeznává dva základní přístupy ke konceptu konfliktních linií. Jeden z nich je primárně sociální (či sociologický), druhý pak spíše politický (ve smyslu politologický). Sociální přístup vnímá konfliktní linie v zásadě jako sociální postoje a chování, které plynou z tradiční sociální stratifikace. Politický pohled potom vnímá konfliktní linie jako striktně politické postoje a chování. Rokkanův přístup je spíše přístupem sociálním. (srov. např. Flora 1999: 34-39) Obecně lze říci, že akceptování tohoto přístupu znamená, že nejprve je nutno identifikovat v dané společnosti její sociální rozvrstvení a rozrůznění, indikovat pole konfliktu mezi jednotlivými sektory dané společnosti a teprve poté zkoumat, jak se tyto fenomény odrážejí ve struktuře stranického spektra a ve struktuře zájmových organizací. Jako plnohodnotná konfliktní linie však může být i v tomto pojetí chápáno právě a jenom takové dělítko, které získá určitou organisovanou formu.

Gnoseologie:

Teorie poznání