Politologie - skripta (Prorok, Lisa, 2009)

1. Politická věda a společnost

Politická věda a občan

• spojeno s termínem demokracie (existovala po dobu několika málo století)

• znamená vládu lidu (lid se podílí na správě veřejných věcí, nevylučuje existenci rozdílných názorů na rozsah aktivity lidu)

• motivy vstupu do politiky: služba veřejnosti, ale i získání finančních výhod, touha po moci, ambice

• předpoklad kompetentní účasti na rozhodování: praktické politické zkušenosti, teoretické znalosti o politice

• polit. věda poskytuje škálu znalostí: o polit. prostředí, o spektru možných cílů, o spektru možných prostředků, o možných postupech; není všemocná

• politika = prostředek umožňující regulovat potřeby lidí a míru jejich uspokojení v nutnosti i za pomocí síly

• demokracie umožňuje nejefektivnější kontrolu politiků

• v současnosti neexistuje jedno jediné pojetí politické vědy

• existující společenská dělba práce zatím neumožňuje masové rozšíření vědy mezi veřejnost

• rozlišujeme mezi běžným každodenním vědomím (široké vrstvy obyvatelstva) a teoretickým vědomím (vědci, intelektuálové)

• běžné vědomí v politice – pocity a prožitky, význam se přisuzuje osobnostem, ideologiím se přisuzuje větší význam, politické jevy se posuzují na základě individuální lokální zkušenosti

Politické vědomí a politické schopnosti

• politické vědomí: schopnost odrážet polit. realitu ve svých pocitech a myšlení

• 1. fáze : polit. nevědomí (do politiky nezasahuje, něco o ní ví) → když člověk začne politiku ovlivňovat, vstoupí do ní → politické vědomí : štěpí se na 1) člověk je spokojen s rozsahem svých znalostí – nerozšiřuje je, 2) na politickou aktivitu rezignuje, 3) rozšiřování okruhu znalostí – vede k teoretickému vědomí

• Dobrý politik: měl by být vědcem (politologem)-umělcem-psychologem-morálním člověkem, nemusí být profesionálním vědcem, musí umět komunikovat s odborníky, profese produkující dobré politiky: právníci, politologové, historici, vysokoškolští učitelé, žurnalisté, ekonomové

• Dobrý politolog: jako politik + důraz na teoretické znalosti, měl by být diagnostikem (popis a analýza polit. reality) i prognostikem (plánovačem - vidí tendence vývoje), teoretické a praktické znalosti z psychologie, intuici, citem pro realitu, morálně jednající, jeho kvalita se nejlépe pozná v praxi

Historický vývoj politického myšlení

• studium dějin polit. myšlení → lepší orientace v přítomnosti

• znalost dějin umožňuje : 1) pochopit kontinuitu a diskontinuitu, 2) pochopit specifika vývoje polit. myšlení jednotlivých regionů, 3) komunikaci a kooperaci civilizací

Starověk ( 4.tis. př.n.l. – 5.stol. n.l.)

• položeny základy polit. myšlení – vymaňování se z mytologie a náboženství

• Egypt – původ a moc faraóna, analýza techniky realizace moci

• Babylon – Chamurapiho zákoník (1780 př.n.l.) – kodifikace práva

• Izrael – úvahy o politice – součástí učení judaismu + Starý zákon (10 st. př. n. l.)

  • Otázky dělby moci a soc. spravedlnosti (vůle Boha, proroci i z lidu, kteří mohou kritizovat elity)

  • Judaismus prostřednictvím křesťanství a islámu ovlivňuje i současnost

• Čína: tradice zahají až do 18.stol př.n.l., rozmach v období „sta škol“ (6.-2.stol. př.n.l.)

  • Konfuciánství (výchova, morální příklad panovníka, obřady, zvyky)

  • Legismus (vytvořit dokonalý byrokratický systém, zákony, tresty)

  • Taoismus (ne-konání, nezasahování státu a vladaře do chodu věcí, omezování vzdělání, které zasahuje do vývoje)

  • Čína věnovala pozornost formulaci zásad spravedlivé vlády (ne demokracii, monarchii atp.)

  • V Číně se objevuje koncepce o vzniku státu cestou smlouvy mezi lidmi (mohismus)

• Řecko : polit. myšlení – 8.stol. přnl

  • rozkvět - Platón ( Ústava), Aristoteles ( Politika)

  • Platonova Ústava – polit. moc degraduje od aristokracii→ timokracii→oligarchii→demokracii→ až k tyranii

  • Ideální stát: u moci elita-filozofové (tím může být každý – demokracie)

  • Aristoteles – zkoumá hlouběji metodologii zkoumání polit. reality

  • Rozlišoval formy vlády podle množství lidí, které se na ní podílelo

    • Vláda jednoho (monarchie / tyranie)

    • Vláda více (aristokracie / oligarchie)

    • Vláda všech (demokracie / politeia)

  • politeia (dobrá demokracie) – kombinace demokracie + oligarchie

  • Aristoteles vnímá stát jako přirozenou formu lidské existence

  • Jako 1. použil systémový přístup

Středověk (5.-15.stol. n.l.)

• politické myšlení v rámci křesťanství (Tertulián, Augustinus, Tomáš Akvinský, D.Alighieri)

• v rámci islámu (Al-Farábí, Ibn Sína, Ibn Rušd)

• Tomáš Akvniský – definoval vztah církve, státu a společnosti, jedince a bohatství

  • Základem společnosti je jednotlivec, který vytváří rodinu-vesnici-město-státní pospolitost

  • Stát je přirozenou institucí, která vede obyvatele ke spravedlivému a ctnostnému životu

  • Pokud vládce moc zneužívá pro své egoistické cíle, je možné ho odstranit nebo ho zabít (ale otázkou je, zda se tím nezpůsobí ještě větší škoda)

  • Vlastnictví chápal jako závazek; přebytek zisku bohatých dát chudým

  • Politika pro Akvinského znamenala vždy mravní odpovědnost

• Ibn Sína – klasifikace věd

  • Politika: vědou o řízení a organizaci lidu a státu

  • Byl proti náboženství, ale uznával ho jako nutný státotvorný faktor

  • Popíral fatalismus ortodoxního islámu

  • Stát chápal jako přirozenou součást společnosti (jako Aristoteles)

• Ibn Rušd – zkoumal problematiku státu a poznání v politice

  • Stoupencem organického pojetí společnosti –státu (~ Platon, Aristoteles)

  • Jenom malá část společnosti má schopnosti vědeckého poznání, největší část lidí má jen rétorické myšlení

  • Požadoval nezávislost filosofie na teologii, filosofie a náboženství pojímá jako dva rozdílné způsoby uvažování

Renesance (14. století, Itálie)

• důraz na kritiku středověkého církevního absolutismu, návaznost na antiku, humanismus renesance

• stát: nástroj lidských zájmů už ne v rukou vrchnosti

• N.Machiavelli (dílo : Vladař)

  • Zkoumá politiku pomocí empirické a induktivní metody

  • Rozpracoval technologii polit. moci

  • Zkoumá politiku jako souhrn úspěšných a neúspěšných pravidel manipulace s lidmi, podmínka k úspěchu: znalost dějin; vůle k jednání

  • Náboženství je vhodným nástrojem politiky

  • Motivace polit. jednání : majetkové a mocenské zájmy

  • Machiavelismus = dosahování vytýčených cílů jakýmikoliv prostředky

Osvícenství ( 17.-18. stol)

• politické myšlení reakcí na vznikající kapitalismus

• Hugo Grotius (Holandsko) – „O právu válečném a mírovém“

  • Zabýval se problémem války a vzniku majetku

  • Spravedlivě nabytý majetek - přivlastnění nevlastněného přírodního světa

  • Právo lidí vzít si to, co potřebují

• Thomas Hobbes ( Anglie) – „Leviatan“

  • Duchovním otcem konzervatismu

  • Rozpracoval koncepce přirozeného práva a společenské smlouvy

  • Válka všech proti všem → dohoda o vytvoření státu (zabezpečit mírové soužití jedinců) → stát má právo neomezeně zasáhnout do svobod jedince a jeho majetku

• John Locke (Anglie) – „Dvě pojednání o vládě“

  • Jeho ideje základem pro liberalismus

  • V přirozeném stavu jsou si všichni rovni → jeden druhého nemůže podrobit své autoritě

  • Člověk má právo na život, svobodu a majetek

  • Stát vzniká smlouvou jako reakce na chamtivost, nejistotu a společenskou nerovnost

  • Stát garantuje základní práva → pokud ne, odpor se stává legitimním

  • Rozlišuje mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a federální

• Charles Monstesquieu (Francie) – „ O duchu zákonů“

  • Lidské chování determinováno potřebami

  • Chápe člověka jako individualitu naplněnou úzkostí a toužící po klidu a bezpečí → vytváří pospolitost a stát

  • Ideální stát: měla by existovat dělba moci mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní → regulovaná právem

• Jean Jacques Rousseau (Francie) – „ O společenské smlouvě“

  • Byl duchovním otcem socialismu

  • Člověk se stává egoistou až se vznikem soukromého vlastnictví → objevuje se stát (chrání zájmy bohatých)

  • Preferuje společenský zájem – ten se prosazuje díky revoluci → díky revoluci vzniká obecná vůle → tvoří základ práva ve společnosti

• Alexander Hamilton (USA) – „ Federalista“

  • Přirozená práva je třeba mocensky chránit

  • Prosazoval systém brzd a protivah ve sféře polit. moci

  • Stoupenec silného státu a zastupitelské demokracie

• Immanuel Kant (Německo) – „K věčnému míru“

  • Zabýval se problémem svobody a lidské důstojnosti

  • Jádrem jeho etické koncepce: kategorický imperativ

  • Kant spojoval politiku s mravností

  • Stát vznikající dohodou morálně plnohodnotných lidí, je vzhledem k důvodům svého vzniku a poslání pojímán jako „právní stát“

  • Odmítání války a trvání na právech člověka, odsuzuje válku, jako útok státu proti mravnosti→ znemožňuje „úplné dobro“

  • Věčný mír: při existenci republikánského zřízení