1.přednáška
Číselné soustavy
Základní požadavek na počítač je schopnost zobrazovat a pamatovat si čísla a provádět operace s těmito čísly
Čísla mohou být zobrazena v různých číselných soustavách
Většina lidí používá desítkovou soustavu (dekadická)
reprezentuje čísla v mocninách deseti - člověk má 10 prstů
základ této soustavy je 10 a je použito 10 základních číslic (0 - 9)
poloha číslice v čísle určuje jeho váhu - možné vyjádřit čísla větší než 10
Všechny současné počítače jsou však založeny na dvojkové (binární) soustavě
je mnohem snadnější rozlišit mezi dvěma stavy než mezi deseti
základ soustavy j 2 a jsou použity číslice 0 a 1
V počítači obvykle ještě šestnáctková (hexadecimální) a osmičková (oktalová) soustava
kratší zápis než ve dvojkové soustavě, ale velmi snadný vzájemný převod
základem je 8 (osmičková) resp. 16 (šestnáctková soustava)
použité číslice (0 -7) u osmičkové, (0 – 9, A – F) u šestnáctkové
Převod z nedekadické do dekadické soustavy
Převod čísla z nedekadické do dekadické soustavy:
zápis čísla vyhodnotíme dle výrazu
budeme používat mocniny základu číselné soustavy Z toho čísla, které do desítkové soustavy převádíme
Převod čísla z dekadické do nedekadické soustavy:
zjistíme nejvyšší možnou mocninu základu Zi, kterou dekadické číslo obsahuje
zapíšeme celé číslo ki (z intervalu 1 .. Z-1), které udává, kolikrát se daná mocnina v čísle vyskytuje
odečteme od desítkového čísla hodnotu ki. Zia zjistíme zbytek
postup opakujeme až do doby, kdy je zbytek nulový
Převod mezi binární a hexadecimální soustavou
Cifry v hexadecimální soustavě:
0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, A(10), B(11), C(12), D(13), E(14), F(15)
Převod z hexadecimální do binární soustavy:
každou cifru hexadecimálního čísla převedeme zvlášť do binární soustavy na čtveřici cifer (max. cifra F -> 1111)
všechny čtveřice v binární soustavě spojíme do jednoho řetězce
Převod z binární do hexadecimální soustavy:
binární číslo rozdělíme na čtveřice cifer zprava (od mocniny 20)
každou čtveřici převedeme na jednu cifru v hexadecimální soustavě
Číselné limity
V běžném životě používáme desítkovou soustavu, a proto jsme zvyklí, že číselné limity (omezení) bývají mocninou čísla 10, například:
V Praze může být teoreticky maximálně 102 = 100 tramvajových linek; nejmenší možné číslo tramvajové linky je 0, největší 99
Má-li displej kalkulačky místo na 4 číslice, můžeme zadat maximálně 104 = 10 000 různých (kladných) čísel; nejmenší je 0, největší 9 999
Mobilní telefonní operátor s prefixem „777“ může mít maximálně 106 = 1 000 000 zákazníků; nejmenší telefonní číslo je 777 000 000, největší 777 999 999
Počítače však používají dvojkovou soustavu, proto obvykle jsou číselné limity mocninou čísla 2, například:
Obrázek uložený ve formátu GIF může mít maximálně 256 barev (256 = 28)
Tabulka aplikace Excel 2003 může mít maximálně 65 536 řádků (65 536 = 216)
Operační systém (např. Windows 7) v 32-bitové verzi dokáže využít maximálně cca 4 miliardy paměťových buněk (232)
Číselné soustavy v počítači
Jednotka - bit
Jednotka informace (i dat): bit (binary digit) – značení: b
rozhodnutí mezi dvěma alternativami, možné hodnoty jsou
ANO (true)
NE (false)
Bitu odpovídají hodnoty 1 = ANO, 0 = NE v dvojkové (binární) soustavě.
Téměř všechny současné počítače pracují v binární soustavě
Stavy 1 / 0 lze poměrně snadno technicky realizovat – úrovně napětí, směr magnetických oblastí, odraz a pohlcení světla, …
Bit je dále nedělitelný
S vyjádřením nějaké hodnoty v jednotkách bit se nejčastěji setkáme při fyzickém přenosu dat
pomocí úrovní napětí na kovovém drátu, intenzity světla, rádiových vln, …), např. přenosových rychlostí v počítačových sítích
Jednotka – byte (bajt)
byte (bajt) – značení: B = 8 bitů (28=256 možných rozdílných stavů )
binárně vyjádřená čísla 0 – 255
základní jednotka, s kterou obvykle počítače pracují
používá se jako nejmenší jednotka pro uložení dat v počítači (v jeho paměti, na pevném disku, …)
Jednotka – půlbyte (půlbajt)
Půlbyte – 4 bity (16 možností)
číslice v šestnáctkové (hexadecimální soustavě)
Byte je pak vyjádřen dvojicí šestnáctkových číslic
{0,1,2,3,4,5,6,7,8,9, A=10,B=11,C=12, D=13,E=14,F=15}
velmi časté např. při výpisu obsahu paměti počítače
Vyšší informatické jednotky (tab)
Násobky jednotek (předpony z latiny)
Zlomky (předpony z řečtiny) mili- , mikro-, piko-, …užívané pro fyzikální jednotky, například pro čas a vzdálenost, nemají pro informatické jednotky smysl
Informace a data v počítači
Informace versus data
Data (jednotné číslo údaj) obvykle chápeme jako údaje, tj. číselné hodnoty, znaky, texty a další fakta zaznamenaná ve formě uspořádané posloupnosti znaků zvolené abecedy – obvykle binární řetězce
jakékoli vyjádření (reprezentaci) skutečnosti, schopné přenosu, uchování, interpretace či zpracování
Informací sdělení, komunikovatelný poznatek, který má význam pro příjemce nebo údaj usnadňující volbu mezi alternativními rozhodovacími možnostmi
Procesu, při kterém z dat získáváme zpětně informace, říkáme interpretace dat.
Data sama o sobě tedy ještě neznamenají informaci. Informaci z dat získáme pouze tak, že porozumíme, co nám sdělují, tedy umíme je interpretovat.
Počítač (výpočetní systém) = stroj na automatické ukládání, zpracovávání, zpřístupňování a přenos dat
Informace
Teprve v procesu interpretace získává informace hodnotu
Kvalitní informace je:
přesná - neobsahuje chyby, je jasná a reflektuje význam dat, na kterých je založena
včasná - potřebná informace je k dispozici ve vhodném čase
relevantní - odpovídá na otázky Co? Proč? Kde? Kdy? Kdo? Jak?
přiměřená (s jistou mírou redundance) a srozumitelná
Znalosti
vznikají na základě využívání informací, doplněné o vlastní zkušenosti a pravidla jejich užití
jsou využívány v procesech výběru, interpretace a rozhodování
v procesu učení se mění, přetvářejí a rozvíjejí
jsou základem pro práci s informacemi, vyhledávání datových zdrojů a jejich využívání.
Informatika
Pojem informatika má dva významy
Informační věda (informatics, information science)
Obor zabývající se strukturou, vlastnostmi, zpracováním a využitím informací
Počítačová věda (computer science)
Obor zabývající se počítači, tj. obor, který studuje výpočetní a informační procesy z hlediska hardware a software
Zkratky IT a ICT
IT = informační technologie (information technology)
ICT = informační a komunikační technologie (informationand communication technologies)
Podniková informatika
Informatika
obecné principy a pravidla práce s informacemi a obecně definované charakteristiky všech prvků (lidí, technických a dalších prostředků), které se na přípravě a užití informací podílejí
Aplikovaná informatika
principy a pravidla práce s informacemi a charakteristiky s nimi spojených systémů a jejich prvků, které jsou významné pro její užití ve vymezené oblasti lidské činnosti
Podniková informatika
aplikace informatiky v řízení, provozu a rozvoji ekonomického subjektu (podniku)
P
ODNIKOVÁ
INFORMATIKA
Lidé a podniková informatika
Úspěch a výsledné efekty informatiky jsou nejsilněji závislé na lidech, kteří v ní působí a na jejich kvalifikaci
V informatice jsou podstatné role lidí:
koncoví uživatelé – pracují především s aplikacemi
vlastníci – rozhodují o investicích do informatiky a jejím celkovém rozvoji
partneři – externí zákazníci nebo dodavatelé, kteří využívají aplikace informatiky pro realizaci svých obchodních aktivit
informatici
interní – na straně vlastního podniku
externí – na straně dodavatelů služeb a produktů informatiky
Data a soubory dat
Nejčastějšími formáty dat v podnikové informatice jsou
tabulky – pevná vnitřní struktura, řádky (záznamy) – sloupce (atributy)
text – volná vnitřní struktura, znak-slovo-věta-odstavec
grafika – schémata, grafy, …
Soubor dat je základní logickou a organizační jednotkou dat, která technologickým zařízením (počítači) umožňuje rozlišovat jednu sadu dat od druhé
obvykle uspořádány do vyšších celků – adresáře dat
identifikace se skládá z názvů (pod)adresářů a názvu souboru
obvyklé operace založení, zobrazení, aktualizace, kopírování, přejmenování, přesun, zrušení, transformace souboru
Soubory dat
Souborem označujeme pojmenovanou posloupnost bytů (bajtů) uloženou na nějakém datovém médiu (např. paměť, pevný disk, …)
Každý soubor má
svůj název a někdy i příponu
umístění v adresářové struktuře – cesta k souboru
délku (velikost) a případně další atributy využívané operačním systémem
Adresáře souborů
Vznikla potřeba soubory nějak organizovat, např. třídit do tematických skupin
Adresář = pojmenovaná skupina souborů
Každý soubor může patřit jen do jedné skupiny (adresáře)
Soubory lze mezi adresáři přesouvat, kopírovat (kopie nemá vazbu na původní soubor)
Na soubory lze vytvářet symbolické odkazy – např. zástupce na ploše
!!! zástupce obsahuje jen umístění souboru v adresáři, nikoliv vlastní data !!!
Možnost vytvářet „podskupiny“, podadresáře uvnitř adresářů -> adresářová struktura
stromová struktura – z jednoho (kořenového) adresáře se struktura dále dělí (větví) na podadresáře
cesta = popis umístění souboru v adresářové struktuře, počínaje kořenem
např. C:/dokumenty/moje/dovolena/koala.jpg
Obsah souboru
Obsahem souboru mohou být různá data, resp. posloupnost bajtů lze chápat (interpretovat) různým způsobem (jako různá data)
Textový soubor - uložení textu do souboru ve formě, kdy jsou uloženy pouze jednotlivé znaky (resp. čísla odpovídající kódům použité znakové sady) bez formátovacích informací
Takový text je přímo čitelný (upravovatelný) bez nutnosti použití jakéhokoliv programu pro interpretaci souboru
Např. soubory s příponou *.txt, *.ini, *.html, *.xml
Binární soubor - může obsahovat jakákoliv data, obsahem souboru jsou čísla v binární soustavě (řetězec nul a jedniček)
Binární řetězce reprezentují jistým způsobem uloženou informaci, což může být zvuk, obrázek, video, ale i formátovaný text nebo instrukce programu a podobně
Při čtení binárního souboru je proto nutné vědět, jak uložená data interpretovat, proto binární soubory někdy obsahují hlavičku (záhlaví), která uložená data popisuje (jaká data soubor obsahuje)
Např. soubory s příponou *.jpg, *.gif, *.avi, *.mp3, *.xls, *.exe ale i *.doc, *.docx nebo *.pdf
Obsah textových souborů lze ručně upravovat v libovolném programu na editaci textu (např. v programu Poznámkový blok)
Binární soubory lze upravovat jen ve speciálních programech, které takovému způsobu uložení informace rozumí
Typ souboru
Typ souboru a tím i způsob interpretace obsahu souboru se v různých operačních systémech zjišťuje různým způsobem (či kombinací způsobů):
pomocí přípony názvu souboru (v Microsoft Windows) –např. .doc (dokument MS Word), .txt (textový soubor), .exe(spustitelný soubor – program), .zip (archivní soubor), …
pomocí atributu (vlastnosti) souboru (Linux) – např. atribut executable nastavený u souboru
pomocí obsahu souboru (hlavičky souboru) - první bajty souboru obsahují jednoznačný identifikátor, který určuje způsob interpretace dat v souboru, např. spustitelné soubory (.exe) začínají dvěma charakteristickými znaky (MZ, NE, LE, NX, PE – viz příklad binárního souboru)
Obvyklé typy souborů podle přípony
V operačních systémech především třídy Windows se obvykle používají následující typy souborů:
.txt - prostý text, např. pro Poznámkový blok
.doc, .docx - text vytvořený v programu MS Word
.xls, .xlsx - tabulka (sešit) pro MS Excel
.ppt, pptx - prezentace v MS PowerPoint
.html, .htm, .php - webová stránka
.pdf - text vytvořený v Adobe Acrobat, pro tisk
.exe, .com - spustitelný, obsahuje strojové instrukce
.mp3, .vma, … - multimediální soubory (zvuk, video)
.jpg, .gif, .png, .bmp - soubory s obrázky
.zip, .rar - archivační (komprimované) soubory
Pozor na přílohy v emailu – soubory s více příponami !!!
Např. BratPitt.jpg.doc.exe - není obrázek ani dokument, ale spustitelný program, obvykle vir
Funkce a funkcionalita
Funkce je obsahově určená skupina operací s daty, vztahující se k určité definované potřebě uživatele
Funkcionalita je pak hierarchicky uspořádaný souhrn poskytovaných, požadovaných nebo plánovaných funkcí
Funkce i funkcionalitu můžeme rozlišovat na různých úrovních informatiky:
na úrovni celého IS nebo jeho části
na úrovni aplikačního software (modulu)
na úrovni základního software (databázových systémů, OS)
na úrovni technických prostředků
Charakteristiky funkce
Každá z funkcí je obvykle definována celou řadou dílčích charakteristik
přesné vymezení obsahu funkce – operace a postupy
vstupy a výstupy funkce
komu je funkce určena – resp. přístup uživatelů
kde je funkce realizována nebo jak je distribuována
specifické nároky na ICT
Kategorizace funkcí
Kategorizace funkcí z hlediska charakteru operací s daty, které realizují
transakční funkce – vytváření a aktualizace datových bází
založení nového zákazníka, zaúčtování dokladu, vystavení objednávky
analytické a plánovací funkce – zpracování přehledů, analýz nebo podnikových plánů
přehled tržeb za zboží, tabulka vývoje prodeje
speciální, správní a provozní funkce – obvykle zajišťují archivaci a zálohování dat, správu číselníků a další
Procesy v podnikové informatice
Proces je množina na sebe navazujících činností, které z definovaných vstupů vytvářejí požadovaný výstup, váží na sebe zdroje a mají měřitelné charakteristiky
činnosti mají většinou přímou vazbu na funkce informačního systému
činností chápeme již realizaci funkce nebo jejich skupiny a další manuální nebo intelektuální operace člověka
Charakteristiky procesu
Abychom mohli procesy dokumentovat, analyzovat, navrhovat efektivně podporovat informačními technologiemi, potřebujeme znát jejich charakteristiky:
cíl nebo účel procesu – důvody vzniku a podíl na celkových výstupech podniku
událost – čím je proces spuštěn, jeho příčina
vstup (dat, lidí, materiálu, …) do podniku nebo IS
čas, časová událost – spuštění na základě čas. okamžiku
interní potřeba změny – inovace produktu nebo služby
výjimečný stav – výpadek, porucha, …
datové a hmotně-energetické vstupy – na začátku, v průběhu
datové a hmotně-energetické výstupy
vlastník procesu – role nebo osoba zodpovědná za průběh a výsledky
zákazníci procesu – role, osoby, kterým jsou určeny výsledky
čas potřebný k realizaci – od spuštění k předání výsledků
náklady na realizaci – finanční náklady všech činností
vnitřní obsah a logika – jednotlivé činnosti a jejich vzájemné vazby mající obvykle síťový charakter
Kategorizace procesů
Členění procesů podle jejich významu pro podnikové řízení a jeho výsledky:
základní procesy – zabezpečují hlavní podnikové aktivity bezprostředně spojené s uspokojováním potřeb zákazníků
rozhodující podíl na hodnotě finálního produktu – proces řízení zakázky, řízení inovací a vývoje
podpůrné procesy – procesy uvnitř podniku mající podpůrný charakter pro základní procesy
procesy zásobování materiálem, fakturace, přijímání nových zaměstnanců
řídící, správní procesy – firma jimi definuje svoji organizaci a administrativní akty
podnikové řády, směrnice, pravidla
Členění podle vztahu procesů k subjektům, které do nich vstupují nebo jsou jimi ovlivněny
procesy interní – v rámci jednoho podniku
činnosti jsou zajišťovány pouze rolemi (osobami) vztaženými jen k vlastnímu podniku
externí, mezipodnikové procesy – zahrnující vztahy podniku k externím subjektům, které překračují hranice podniku
jsou realizovány částečně u dodavatelů, spolupracujících firem nebo u konečných zákazníků
zajištění činností je rozděleno mezi několik subjektů, které si vzájemně předávají vstupní a výstupní informace
Členění podle úrovně technologické podpory, tj. v jakém rozsahu a jakým způsobem je proces podporován ICT
bez jakékoliv podpory – vůbec nedokumentované nebo pouze papírovou formou
dokumentované v elektronické podobě – uloženo ve sdílených adresářích, uživatelé mohou využít k rychlé a správné orientaci
částečně automatizované – technologie řízení pracovních toků, automatické spouštění programových funkcí
plně automatizované – procesy na automatizovaných výrobních linkách
Reprezentace podnikových dat v počítači
Data v počítači
Informační data (elementární datové typy)
Logické hodnoty
Znaky
Čísla
v pevné řádové čárce (celá čísla)
v pohyblivé (plovoucí) řád. čárce (reálná čísla)
Grafická data
rastrová nebo vektorová reprezentace
Ostatní údaje
reprezentují se některým z předchozích způsobů
Povelová data (instrukce programu)
Kódování (reprezentace) dat v počítači
Chceme-li uložit a dále zpracovávat jakákoliv data v počítači, je potřeba je vhodným způsobem zakódovat do binární soustavy
najít pro každý typ dat vhodný kód K
Kód je prosté (vzájemně jednoznačné) zobrazení množiny kódovaných údajů X do množiny kódových slov X´
Kódování a interpretace dat
Je nutno najít způsob kódování (kódem k) informačních dat
množ. objektů {xi} množ. kódových slov {x´i| x´i = k (xi)},kde kódovými slovy jsou binární řetězce
mají-li binární kódová slova délku n lze vytvořit 2nrůzných kódových slov
např. n = 8 (1 byte) 28 = 256 různých kódových slov
Při zpětné interpretaci uložených dat (zjištění, co kódové slovo představuje) je třeba znát kód, kterým byl kódovaný objekt do tohoto kódového slova zakódován
Stejné kódové slovo (n-bitový binární řetězec) tak může, při použití různých kódů, představovat různé objekty (číselnou hodnotu, znak, …)
Kódování logických hodnot v počítači
Logickou hodnota - rozhodnutí, zda je něco pravda či nepravda
možné teoreticky uložit do kódového slova délky 1 b (bit)
v praxi se ale logická hodnota obvykle ukládá do kódového slova velikosti 1 B (byte)
Logické hodnoty mohou být:
nepravda (logická 0)
kódové slovo 0000 0000 – nulová hodnota
pravda (logická 1)
kódové slovo např. 0000 0001 – (jakákoliv) nenulová hodnota
Kódování celých čísel
Celá čísla (čísla s pevnou řádovou čárkou)
kladná i záporná celá čísla
základní princip spočívá v převodu intervalu hodnot kladných i záporných pouze na hodnoty kladné (binární řetězce)
Podle svého předpokládaného rozsahu se ukládají do 1 – 4 B (byte)
Reprezentace textu (znaků) v počítači
Texty
Každý text chápeme jako posloupnost znaků příslušné abecedy, tj. znakových hodnot
Při ukládání textu ukládáme dvě skupiny informací:
informace o jednotlivých znacích textu, tzv. prostý text
informace o formátování textu
velikost a typ písma, barva, podtržení atd.
Formátování textu ukládá skoro každý program jinak
proto se budeme zabývat jen uložením prostého textu
Znaky
Znak, znakovou hodnotu lze rozdělit na:
řídicí = znak má speciální význam pro řízení zpracování ostatních znakových hodnot, např. konec zprávy, nová řádka
takové znaky představují tzv. netisknutelné znaky, tj. nemají žádnou viditelnou podobu
např. znak pro přesun na nový řádek – „Enter“
grafický = znak má význam grafického symbolu pro písmena, číslice, interpunkce, značky, ….
Takovéto znaky představují tzv. vnější reprezentaci vhodnou pro zobrazení na monitoru či tisk na tiskárně.
Reprezentace prostého textu
Princip reprezentace prostého textu lze popsat následujícím postupem:
Text se rozdělí na jednotlivé znaky, které jsou pak uloženy jeden za druhým
Každý znak se pomocí speciální převodní tabulky (kódu) převede na číslo (desítkové) –> kódové slovo
Kódování: X = znak -> X´ = číslo
Číslo znaku se uloží ve (převede do) dvojkové soustavě
Převod: X´ (desítkově) binární číslo
Příklad: Uložte text „AHOJ“
text rozdělíme na znaky „A“, „H“, „O“ a „J“
A´= 65, H´= 72, O´= 79 a J´= 74
A´ -> 01000001, H´ -> 01001000, O´ -> 01001111, J´ -> 01001010
Kódování znakových hodnot
Většina programů používá pro kódování znaků jednu ze tří metod:
7-bitový ASCII kód (1973)
ASCII - American Standard Code for Information Interchange
pro znaky se používají 7-bitová kódová slova 128 znak
8-bitový ASCII kód - kódové stránky (90.léta)
pro znaky se používají 8-bitová kódová slova 256 znaků
Unicode (1991)
pro znaky se používají kódová slova velikosti 1 až 4 bajty (8 – 32 bitů) cca 100 000 znaků
7-bitový ASCII kód
Tabulka ASCII obsahuje tyto znaky:
Písmena abecedy, malá i velká - bez diakritiky
Číslice 0 až 9
Větnou interpunkci (čárku, tečku, vykřičník, otazník, dvojtečku, závorky, …)
Několik dalších, speciálních znaků (@, &, #, …), mezeru (znak s číslem 32)
řídící znaky - znaky s čísly 0 až 31 a znak 12
Tabulka má velikost 128 znaků, proto se reprezentace jednoho znaku vejde do 7 bitů (27 = 128)
V současné době se k této sedmibitové reprezentaci znaku přidává jedna nula na začátek (tím se číslo znaku nezmění), aby byl každý znak uložen do právě jednoho bajtu (8 bitů)
Pro anglicky psané texty je tabulka ASCII ještě použitelná, ale pro jiné jazyky je nedostatečná, např. pro psaní českých textů v ní chybí písmena s diakritikou (s háčky a čárkami)
8-bitový ASCII kód
Tabulka ASCII obsahuje navíc tyto znaky:
rozšíření o 128 znaků s interpunkcí
není dostatečné pro všechny jazyky
více rozšíření, tzv. kódových stránek pro různé jazyky (skupiny jazyků)
V dnešní době převažuje používání dvou skupin kódových stránek:
Kódové stránky ISO 8859-1 až ISO 8859-16 (LATIN1 – LATIN16) (např. v operačním systému Linux)
Kódové stránky Windows 1250 až Windows 1258 (např. v operačním systému Windows)
V programech firmy Microsoft se tyto kódové stránky často souhrnně označují zkratkou ANSI, přičemž záleží na jazykové verzi programu, která konkrétní kódová stránka je tím myšlena
Jedna kódová stránka obvykle obsahuje znaky potřebné v jedné geografické nebo jazykové oblasti,
např. kódová stránka ISO 8859-1 je určena pro západoevropské jazyky (francouzštinu, němčinu, španělštinu, dánštinu atd.)
!!! V jednom textu nelze použít více kódových stránek !!!
kódové stránky ISO 8859-2 (LATIN2) a Windows 1250 pokrývají všechny znaky využívané v češtině
!!! Význam znaků není zcela jednoznačný ani pro stejné jazyky !!!
Unicod
Tabulka Unicode obsahuje znaky všech světových jazyků
v současné době obsahuje přes 100 000 znaků
v textu není problém používat znaky z více jazyků
Pro převod čísla znaku do dvojkové soustavy se používají různé metody
nejpoužívanější se označují jako UTF-8, UTF-16 a UTF-32 (UTF = Unicode Transformation Format)
pokud je někde uvedeno pouze obecné „Unicode“, znamená to často metodu UTF-16
Volba metody UTF má vliv např. na velikost reprezentace znaku:
při použití UTF-8 má reprezentace znaku velikost 1, 2, 3 nebo 4 bajty (podle typu znaku)
při použití UTF-16 mají znaky 2 nebo 4 bajty
u UTF-32 mají všechny znaky 4 bajty
Použití kódování textu
Nejrozšířenějším kódování webových stránek bylo do roku 2007 ASCII, pak ho vystřídal Unicode ve variantě UTF-8
Program Word pro uložení prostého textu používá Unicode u souborů *.doc používá variantu UTF-16 u souborů *.docx (verze 2007, 2010) variantu UTF-8
Pro uložení názvu souboru používá operační systém Windows kódování Unicode UTF-16
Řada programů ale stále používá kódové stránky
např. Poznámkový blok jako výchozí kódování textu použije ANSI (tj. kódovou stránku dle jazykové verze Windows)
Grafika a grafická data v počítači
Grafická data
Grafická data (obrázky, digitální fotografie, …) jsou v počítači uložena, stejně jako ostatní informační data, ve formě binárních kódových slov
Podle způsobu reprezentace a kódování grafických dat rozlišujeme dva hlavní pohledy:
rastrová (bitmapová) grafika - v bitmapové grafice je celý obrázek popsán pomocí jednotlivých barevných bodů
vektorová grafika – ve vektorové grafice se obrázek popisuje pomocí geometrických objektů - křivek a mnohoúhelníků.
Rastrová grafika
Rastrová (bitmapová) grafika
V rastrové grafice je celý obrázek popsán pomocí jednotlivých barevných bodů, které jsou uspořádány do mřížky (rastru) – bitmapy
jeden barevný bod se označuje jako pixel (pictureelement, px)
počet obrazových bodů je dán jako součin počtu řádků a sloupců v rastru obrazu
Rozlišení rastrové grafiky
Rozlišení udává, z kolika bodů (pixelů) se obrázek skládá, uvádí se jako:
součin počtu bodů na šířku a počtu bodů na výšku - např. 1600 × 1200
obvyklé u rozlišení obrazovky (monitor, televize, …)
nativní („přirozené“) rozlišení – počet fyzických bodů
celkový počet bodů - např. 5 Mpx, což znamená pět milionů pixelů
obvyklé u rozlišení čipu digitálního fotoaparátu
počet bodů na 1 palec - 1 palec (inch) je cca 2,54 cm
PPI – body obrazu na palec (Pixels Per Inch) – používá se pro monitory, fotoaparáty apod. DPI – tiskové body na palec (Dots Per Inch) – používá se především pro tiskárny a skenery
např. 100 DPI znamená 100 bodů (pixelů) na 1 palec (2,54 cm)
obvyklé hodnoty – monitor cca 100 PPI, tisk na papír i 1200 DPI
Barevná (bitová) hloubka
Barevná hloubka popisuje počet bitů použitých k popisu určité barvy nebo barvy pixelu v rastrovém obrázku
větší barevná hloubka zvětšuje škálu různých barev a přirozeně také paměťovou náročnost obrázku
např. ve Windows – 32-bitová hloubka => 24 bitů barva + 8 bitů průhlednost (256 úrovní)