15. Proč se fenomenologie musí věnovat otázce času? Co je jádrem fenoménu čas? Vyložte pojmy retence a protence.

-Vědomí jako ona oblast výzkumu fenomenologie je proud (uplývání, pomíjení) → co je čas? V Husslerově fenomenologii se objevil problém času. Každý prožitek vědomí je součástí „proudu“ vědomí (neboť vědomí je cosi, co „plyne“, co nestojí na místě, neboť jednotlivé prožitky se střídají, přecházejí do sebe, navzájem se zabarvují atd.) To znamená, že analýza struktury prožitků a analýza vědomí vůbec je bez uchopení času neúplná, nebo nemožná. → Proč se fenomenologie musí zabývat otázkou času?

- Sv. Augustin: „Co je tedy čas? Dokud se mne na to nikdo neptá, vím to; jestliže to však chci vysvětlit někomu, kdo se takto táže, nevím.“

- Objektivní (kvantitativní) x subjektivní (kvalitativní) čas

Objektivní čas – je spon s prostorem (časoprostor jako systém rozmanitých míst, který dovoluje navzájem rozlišovat a současně uvádět do vzájemného vztahu různé věci, plyne rovnoměrně a dovoluje měřit). (kvantitativní, obecný čas) Subjektivní čas – běžný, náš osobní čas, není rovnoměrný, je to čas, který se jednou vleče, jindy utíká. Je to čas kvalitativní, čas jako příznivý okamžik, čas který je pouze teď a nikdy jindy.

- Čas je nějak vázán na vědomí, resp. paměť (Proust)

Fenomenologický výklad času

- Každý prožitek má nějaké trvání; např. vnímání předmětu je syntéza různých vněmů, aspektů → základní formou každé syntézy musí být určitá extenze a nakonec tedy čas ← obrátit reflexi na tento časový ráz prožitku

- „teď“ jako „přítomnost“, „trvání“; přítomnost jako struktura: retence (podržování uplývajícího), protence (předjímání přicházejícího); retence, protence – zvláštní mody intencionality

- Jádro fenoménu čas: kdyby neexistovala různá „teď“, nevznikal by čas; retence provádí modifikace (úprava, obměna) různých „ teď“, aniž je modifikované „teď“ cele minulostí

↓

- Původní vědomí času neuchopuje něco předem daného, nýbrž svým děním čas teprve ustavuje

- Čas je nutná podmínka ukazování se, nelze o něm tedy říci, že jest, nelze se ani ptát, co je čas

Příklad prožitku, jehož předmětem je cosi, co má časový charakter, např. vnímání tónu. Tón trvá, při vnímání se jakoby posouvá do minulosti a klesá nazpět, aniž mizí, vědomí jej stále podržuje. Dokud trvá je tento tón týž. Tón má určitou časovou extenzi a je vědomý jako teď, dokud je vědomá některá z jeho fází. Jakmile dozněl, je pociťován jako něco uplynulého. Podržování – retence, analogická pro předjímání budoucího je protence. Teď nelze chápat jako bod, který je bez vnitřní rozlohy, časovosti, každý vněm má trvání, extenci, trvá právě díky retenci a protenci. Retence je zvláštní model intencionality, je zvláštní, neboť se nevztahuje k předmětnému pólu, je to relace jedné fáze vědomí k jiné. Retence je vědomí tohoto pomíjení, protence – přicházení. Kdyby neexistovala různá teď, nevznikal by čas, retence provádí tyto modifikace různých teď, aniž je modifikované teď minulostí, je stále podržované vědomím, jako modifikované.

- Přítomnost, v níž stále žijeme, je složitá struktura. Na jedné straně podržujeme to, co už uteklo (retence) a na druhé zase očekávám to, co právě přichází (protence). Toto zvláštní spojení uplynulého a očekávaného v jedinou přítomnost je jádrem fenoménu času.

Hlavní myšlenka fenomenologie: chce zkoumat věci v tom, jak se nám ukazují. Předměty se ukazují našemu vědomí, jsou intencionálně obsaženy v našich prožitcích (neboť každý akt vědomí je vždy vědomím něčeho) a tyto prožitky lze zkoumat reflexí (zkoumat jejich strukturu, to, jak je v určitých prožitcích dán určitý typ předmětu). A celé toto zkoumání se pohybuje na půdě fenomenologicky očištěného vědomí, které Hussler nazývá absolutním či transcendentálním. Vědomí je však proud, plynutí, a tedy i všechny prožitky jsou součástí tohoto proudu. Nepochopíme-li tento proud, je všechno zkoumání prožitků neúplné nebo pochybné. Proud – uplývání, pomíjení, = obrazy či metafory, které poukazují k času. Fenomenologie se musí zabývat časem.