14. Nastiňte hlavní myšlenky Husserlovy fenomenologie. Co je epoché, fenomén, fenomenologické (transcendentální) vědomí, intencionalita?

Kritika vědy. Věda při svých postupech konstruuje a ve svých konstrukcích postupuje tak, že svět, který takto buduje (svět ideálních předmětů, objektivních vztahů, přesně měřitelného) se víc a více vzdaluje světu přirozené zkušenosti, světu jak je každý den prožíváme. Hussler navrhuje východisko: Je třeba vrátit se před vědecké konstrukce, to znamená vrátit se k počátkům, ke kořenům, z nichž tyto konstrukce kdysi museli vyjít, je třeba vrátit se k půdě, na níž spočívají. A přitom vratném zkoumání dbát na to, aby to co zkoumáme, bylo podloženo jasným nahlédnutím. Nelze se spokojit se zprostředkovaným názorem. Heslo Husslerovy fenomenologie – názor věci samé, nikoli zkoumání jejich výkladů. Husslerův požadavek názoru, svůj záměr shrnuje heslem „k věcem samým“, to znamená všude je třeba vracet se tam, kde se dávají věci samy, tam, kde jsou bezprostředně před námi jako ony samy jakoby ve své tělesné přítomnosti. Je třeba objevit a zpřístupnit oblast, která je původním pramenem smyslu, toho, že světu vůbec rozumíme, když se s ním setkáváme. Vědomí je ono místo, kde se s věcmi původně setkáváme (původní pramen smyslu). Zkoumání v reflexi: vědomí se bude obracet k sobě samému, bude studovat své struktury, tím opouštím přirozený postoj. Přirozený postoj = žiji ve skutečnosti tak, jak se mi dává. Svět ve kterém žiji je zde, na to spoléhám, to nazývá Hussler „generální teze“ vše co vykonávám má charakter něčeho co „existuje“, „je zde“. Akt zdržení se generální teze nazývá Hussler řeckým termínem epoché = zdržení se soudu (víry v existenci světa). Zdržuji se každé víry, existence světa, pozbývá pro mne své platnosti jako čehosi existujícího, tedy je pouhým nárokem, který bude třeba teprve ověřit – je pro mne fenoménem, avšak všechny mé prožitky jsou stále zde. Aktem epoché je vyřazeno všechno „světové“ bytí, zůstává v platnosti fenoménu. Tento fenomén se ukazuje vědomí fenomenologickému, absolutnímu čili transcendentálnímu. Fenomenologický postoj objevuje místo, kde lze nahlédnout původ všeho toho, s čím se setkáváme, smysl všeho toho, co jest. Je to vědomí – transcendentální vědomí, které v sobě může odhalit každý, je to vědomí, které je základnější než vědomí psychologické a které toto psychologické vědomí teprve umožňuje. „ Všechno zkoumání prožitků v reflexi se děje na půdě tohoto fenomenologického či transcendentálního vědomí.

Vědomí je vždy vědomím něčeho, je vždy k něčemu zaměřeno, v každém prožitku je vedle aktu prožívání cosi jako předmětný pól, který je v různých způsobech prožívání identický. Tento vztah je základní vlastností vědomí, bez tohoto pólu, vztahu, vědomí nemůže existovat, vědomí jest tento vztah. Podle Husslera je vědomí charakterizováno intencionalitou, intencionalita není nějaký most mezi vědomím (vnitřkem) a předmětem (vnějškem), nýbrž vztah k předmětu je cosi původního. Vědomí jako vědomí je vždy už u světa, vědomí a svět jsou vzájemně na sebe odkázané pojmy.

Husslerova fenomenologie je studium fenoménu na půdě čistého vědomí: zkoumá různé způsoby prožívání prožívaného neboť vědomí jako intencionální je vždy prožívání něčeho v různých způsobech danosti (vnímání, vzpomínka, chtění). Dále je Husslerova fenomenologie popisem intencionality v reflexivním postoji, je to popis oblasti čistých prožitků, nutných, podstatných a všeobecných struktur absolutního vědomí (které není moje konkrétní vědomí, nýbrž je to vědomí ve svých všeobecných a podstatných rysech a strukturách). Vědomí je sféra absolutních daností. V fenomenologii se Hussler přidržoval zásady „k věcem samým“, doporučoval přijímat pouze to, co se ukazuje a jak se ukazuje, nebrat ohled na žádné teoretické výklady, o jejichž správnosti jsem se sám nepřesvědčil.