11.4 Hlavní informační zdroje diplomacie

Pracovníci diplomatické služby při svém  působení v zahraničí, ať už dlouhodobě nebo krátkodobě na zastupitelských úřadech nebo v misích mezinárodních organizací disponují poměrně širokými možnostmi využívání různých informačních zdrojů ke splnění svého poslání.

Mohou využívat jak české, tak místní či cizí subjekty v souladu se svým statutem a funkcí. Konkrétní možnosti jsou rozdílné a závisí od země působení, jejich ekonomických, geografických, kulturních, náboženských a jiných zvláštností, ale především od formy politického zřízení.

Obecně lze objekty informačního zájmů našich diplomatů v zahraničí rozdělit na české a cizí:

Vymezení českých subjektů v zahraničí:

a) státní instituce ČR, které působí v zahraničí prostřednictvím zahraniční služby – diplomatické mise: vv, gk, stálé mise (tzn. vyslaní pracovníci MZV, MO, MV, MPO) a zahraniční zastoupení a kanceláře obchodních organizací jako je Czechtrade, Czechinvest, Czechtourism

b) zahraniční zpravodajové a spolupracovníci HSP (tiskové agentury, TV a rozhlasové stanice, deníky)

c) představitelé a kanceláře různých nestátních subjektů (firmy, banky, NGO, kraje, města, humanitární organizace, turistické kanceláře atd.)

d) čeští zaměstnanci cizích subjektů jako jsou mezinárodní organizace (OSN, EU, NATO, OBSE …) nebo zahraničních institucí nebo nadnárodních společností apod.

Vymezení cizích subjektů v zahraničí:

1. diplomatická a konsulární zastoupení jiných zemí v daném státě, zastoupení dalších mezinárodních organizací akreditovaných v zemi apod.,

2. státní instituce jako je vláda, parlament, jednotlivá ministerstva a další vládní, parlamentní a státní instituce a úřady, orgány místní a lokální samosprávy,

3. politické strany, hnutí, koalice a společenské organizace, jejich sekretariáty a informační střediska, zájmová a profesní sdružení,

4. hromadné sdělovací prostředky – noviny, rozhlas, TV, elektronická media, ale také nezávislí političtí analytici a komentátoři,

5. školský systém - vysoké školy, vědecko-výzkumné ústavy, jejich knihovny, studijní a dokumentační centra, instituty strategických studií atd.

6. nevládní, kulturní a humanitární organizace, krajanská sdružení, orgány národnostních a etnických menšin atd.,

7. další soukromé instituce, sdružení, nadace neziskové organizace apod.

8. ekonomické a podnikatelské subjekty (firemní a propagační materiály atd..

Metodika využívání osobních zdrojů z řad občanů hostitelské země nebo cizinců:

• zjistit, kde se nachází nositelé potřebných informací (objekty, skupiny apod.),

• jak a kde zjistit konkrétní jména osob, jejich pracovní zařazení atd. (poznatky mohu získat i od třetích osob),

• jaké mají informační možnosti, jaké informace od nich mohu získat (nebo zda mohou doporučit jinou osobu),

• jak se k nim mohu dostat nebo jak s nimi navázat kontakt/známost (přímo nebo na doporučení, přes společnou zálibu nebo sport …),

• jak ověřit ochotu, zda mi tyto informace poskytnou (jaké mají motivy – osobní sympatie, vztahy k ČR, politické názory, nabídnout pohoštění nebo malé dárky apod.),

• posouzení otázek spojených s osobní bezpečnostní ( zda je osobní kontakt přirozený a odpovídá vaší nebo jeho funkci/pracovnímu zařazení, zda vzhledem k místním podmínkách nevzbuzuje pozornost, neohrožuje vás nebo jeho apod.),

• vždy individuálně přihlédnout ke kulturním, náboženským, nebo civilizačním zvláštnostem a tradicím v dané zemi (osobní kontakty žena-muž v arabských zemích),

• jak využít pro navazování styků svých zálib, sportů, zájmů, hobby nebo uplatnění svých speciálních znalostí a dovedností,

• nezbytná je dobrá příprava postupu s osobním kontaktem: formy jednání a schůzek, vzájemných kontaktů, přebírání informací, předávání darů atd., promýšlet varianty a být připraven na nečekaný vývoj atd.,

• velmi využitelné jsou znalosti z oborů jako je psychologie osobnosti, zásad pozitivní komunikace, taktiky obchodního vyjednáváni, nekonfliktního jednání apod.

Získávání informací při využití poznávacích cest:

Jedná se o zvláštní formu získávání informací, která patří k velmi využívaným, protože je určena přímo ke získáni poznatků a informací v „terénu“ a můžeme si ji sami naplánovat.

Organizování poznávacích (služebních, průzkumných apod.) cest do oblastí nebo k návštěvě zájmových objektů je velmi efektivní metodou, jak získat kvalitní informace, které můžeme sami ověřit. Někdy je to jediný způsob, jak si ověřit určité poznatky nebo údaje, které jsme získali z jiných zdrojů.

Při přípravě takových cest a návštěv je důležité dodržet několik zásad:

• pokud cestu neorganizujeme iniciativně, ale nějaká hostitelská instituce, posoudit na základě charakteru pozvání a cíle cesty, zda bude pro nás informačně přínosná nebo ne,

• vyhodnotit bezpečnostní rizika cesty, pokud vede do nestabilních nebo méně bezpečných oblastí,

• připravit si detailní plán cesty, itinerář, jaké náležitosti třeba splnit vzhledem k místním úřadům (ohlášení a schválení cesty na policii nebo správě rezervace apod.), případná povolení a očkování nebo víza,

• předem si zajistit kontakty na osoby a instituce, zajistit ubytování, další cestovní náležitosti (přepravní prostředek), případně doprovod, ochranu nebo tlumočníka,

• zajistit spojení (telefon, mobil, satelitní telefon) s nadřízenou autoritou (minimálně s českou ambasádou v zahraničí), oznámit jim kontrolní body, formy hlášení o průběhu cesty apod. – důležité z hlediska osobní bezpečnosti,

• připravit si záznamové prostředky (digitální fotoaparát, videokamera, diktafon …), ověřit si možnost jejich používání a dostatečné finanční prostředky,

• vědět, co chceme během cesty zjistit (předem nastudovat maximum informací k oblasti, objektu nebo tématu a existujícím zvláštnostem), jaké druhy poznatků budeme získávat nebo jaké příznaky chceme ověřovat.

Současná doba je charakteristická mohutným rozvojem komunikačních a informačních technologií, čímž se šíření, dostupnost a využití informací stává snazším. S jejich pomocí získáváme obraz o událostech, které se dějí v okolním prostoru a napomáhají nám utvářet si svůj názor a postoj k těmto událostem. Informace tak představují velký potenciál, s jehož pomocí lze ovlivňovat chování a postoje osob, v konečném důsledku i jejich rozhodování. Zkušenosti z posledních válečných konfliktů dokazují, že řízením šíření informací lze zabezpečit podporu nejen vojenských operací, ale i politického a diplomatického úsilí. Proto je vhodné takové řízené rozšiřování informací provádět dostupnými prostředky a způsoby, s cílem ovlivňovat posluchače, diváky a čtenáře (příjemce informací) a získávat jejich podporu.

Z výše uvedených tezí vyplývá, že mezi politiky, diplomaty, vojáky, zpravodajci a novináři je potřebná součinnost a oboustranná spolupráce v důležitých otázkách, týkajících se bezpečnosti a obrany státu, i když se jejich pohled na zpravodajství a přístup k informacím mnohdy liší. Politikové jsou ochotni využít informace z jakéhokoliv zdroje, zatímco diplomaté preferují „čisté informace“. Novináři chtějí ve jménu práva na informace všechno říci a ukázat, zatímco ZS jsou odhodlány, především v průběhu speciálních operací, kdy jsou v sázce životy lidí, vše utajovat.

Vláda a státní orgány všech zemí mají snahu budovat vlastní informační sítě, aby nebyly závislé na jediném nositeli informací, kterými jsou HSP. Přitom ale musí počítat s faktem, že díky rozvoji informačních technologií každý uživatel rozhlasového nebo televizního přijímače se dozví tytéž informace ve stejném čase.

Sdělovací prostředky takto podporují rozvoj informační demokracie, čehož ale mohou využívat také nepřátelské státy či teroristická hnutí. Demokratické vlády, které musí například vyjednávat s teroristy v Iráku nebo Afghánistánu, se tak dostávají do nevýhodné pozice, protože veřejné mínění informace dostává přímo, emocionálně a bez analýzy z médií, čímž může být znevýhodněno vyjednávací úsilí vlády.

Ještě složitější situace je v otázce globálního boje proti terorismu, kdy světová strategická situace umožňuje formulování nových etnických a územních požadavků, které mocnosti dříve v zárodku potlačovaly. Přitom soužití protichůdných koncepcí, jako je právo národů na sebeurčení a právo na územní celistvost, neposkytuje jasný právní rámec pro intervenci mezinárodních mírových sil. Proto již několik let mezinárodní síly plní pouze úkoly udržování a obnovení míru, přičemž hranice mezi diplomacií, humanitární akcí a použitím síly nejsou vždy dobře definovány.

Vojenská intervence se tak často mísí s politicko-diplomatickou akcí, jejíž úspěšnost je závislá na kvalitním zpravodajském zabezpečení a dobrém informačním pokrytí. To vyžaduje přítomnost novinářů a jejich aktivní spolupráci s diplomaty a zpravodajci jak pro ospravedlnění použití síly tak pro ovlivnění postoje veřejného mínění.

Model společného působení politiků, diplomatů, vojáků, zpravodajců a novinářů je zatím uplatňován v rámci působení zahraničních kontingentů AČR, kde se jeho fungování osvědčilo. Proto je vhodné, aby byl využíván i v dalších oblastech při prosazování státních zájmů ČR, ať už politického, bezpečnostního nebo ekonomického. Cílem je vytvoření ovzduší důvěry mezi těmito profesemi, která by vedla ke spolupráci v praktické oblasti. Již v r.1941 exilový prezident E.Beneš v Londýně prohlásil, že politikové a diplomati by se měli naučit využívat zpravodajství, protože bez něj se nedá dělat žádná politika.

Politikové, vojáci i zpravodajci by se měli naučit využívat medií a nebýt jen jejich stálým terčem. To především vyžaduje poskytovat jim dostatek kvalitních informací a případně i ochranu. Na druhé straně novináři, kteří mají někdy větší volnost pohybu než vojáci, mohou být zdrojem důležitých zpravodajských informací. Koordinovaný postup politiků, diplomatů, vojáků, zpravodajců a novinářů zaručuje určitě větší šanci na úspěšné splnění zahraničně-politických zájmů státu například při nasazení vojenského kontingentu AČR v zahraniční mírové misi.