5. Zajišťování zpravodajských potřeb státu

Nezastupitelnou úlohu při získávání, shromažďování a vyhodnocování informací důležitých pro bezpečnost ČR sehrávají zpravodajské služby, za jejichž činnost a koordinaci odpovídá vláda. Včasná identifikace potenciálních bezpečnostních hrozeb a kvantifikace bezpečnostních rizik je zajišťována zejména pravidelným úkolováním a koordinací zpravodajských služeb, čímž je i zabezpečena soustavná výměna informací a analýz mezi zpravodajskými službami, vládou a výkonnými prvky zajišťujícími bezpečnost ČR.

Požadavky vlády v oblasti zajištění zpravodajské činnosti, týkající se ochrany ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů a vnitřní bezpečnosti státu jsou předávány přímo zpravodajským službám formou požadavků na informace. Obecně lze říct, že všechny služby se podílejí na plnění zpravodajských úkolů v oblasti terorismu a extremismu apod., naopak některé specifické požadavky dostávají pouze vybrané ZS podle svého zaměření, možností nebo působnosti.

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že proces řízení a úkolování zpravodajské činnosti je dán a následně rozpracován ve třech oblastech:

• především je to působnost každé zpravodajské služby,

• priority stanovené vládou České republiky na určité časové období, zpravidla jeden kalendářní rok,

• úkoly stanovené ad hoc k zabezpečování informací ve vybraných oblastech zájmu exekutivy na základě stanovení oprávněných adresátů, zpravidla vlády či jejich určených členů.

• Hlavní břímě získávání strategických informací je na výkonných složkách ZS (operativní, agenturní), které jsou nejutajovanější částí každé služby a ze zákona mohou využívat při své činnosti různé zpravodajské metody a formy. Kromě institutu tajných spolupracovníků (agentů a informátorů) je významné použití zpravodajských prostředků, kterými se rozumějí zpravodajská technika, krycí prostředky, doklady a jména a dále sledování osob a věcí.

• Největším bohatstvím každé ZS jsou právě sítě tajných spolupracovníků kteří poskytující mimořádně cenné a jedinečné informace. Právě využívání lidských informačních zdrojů by mělo být základní posláním ZS, protože pouze touto formou je možné se dostat k informacím a poznatkům, které mohou představovat vážné ohrožení bezpečností státu a jeho občanů a které není možné získat jinými druhy technického zpravodajství.

11 Diplomacie a zpravodajské služby

11.1 Zahraniční státní zpravodajství z historického pohledu

Pokud jde o stručný historický nástin politického zpravodajství MZV, existovala v rámci předmnichovské ČSR na ministerstvu zahraničí v letech 1918-1938 tzv. 3. sekce pro propagaci, která v podstatě fungovala jako civilní politická rozvědka podle britského vzoru. V její působnosti bylo získávání důležitých politických informací a prosazování státních zájmů v jednotlivých státech a oblastech. Sekce plnila tyto úkoly prostřednictvím vyslaných tiskových nebo propagačních atašé, kteří působili při velvyslanectví ČSR v důležitých zemích v jednotlivých částech světa.

Propagační sekce MZV ČSR nebyla zpravodajskou službou v pravém slova smyslu, protože nepoužívala zpravodajské metody a nebudovala ilegální sítě agentů a informátorů. Na druhé straně však disponovala tajnými finančními fondy, které mohla využívat pro ovlivňování novinářů a publicistů v daných zemích k jejich pozitivní prezentaci a propagaci ČSR u tamní veřejnosti. Propagační sekci šéfoval po celou dobu její existence předválečný spolupracovník T.G.Masaryka Jan Hájek a výsledky její činnosti byly hodnoceny vcelku kladně.

Konec státní samostatnosti ČSR po okupaci hitlerovským Německem 15.3.1939 znamenal i ukončení existence Československa jako zahraničněpolitického subjektu. Na základě prvních zpráv z Berlína vláda ČSR na svém zasedání v noci ze 14. na 15. března 1939 mj. rozhodla i o zrušení zahraniční služby. Likvidace československé diplomacie znamenala nejen zrušení MZV v Praze, ale zahrnovala v sobě i ukončení činnosti zastupitelských úřadů ČSR v zahraničí.

I po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava působila na okupovaném území vláda, která se nadále opírala o jednotlivá ministerstva. U státu, který ztratil všechny znaky vnější suverenity, však mezi nimi chybělo ministerstvo zahraničí. Z tohoto důvodu se ještě před příchodem okupantů dohodli šéfové čs. zpravodajských složek (J.Hájek za MZV, plk.Moravec za 2.oddělení Hlavního štábu a J.Hajšman – šéf civilní rozvědky MV), že je zapotřebí zajistit získávání informací pro exilové vedení, které odešlo do Londýna. Z tohoto důvodu se někteří zpravodajci ukryli v informačním oddělení nově zřízeného propagačního úřadu protektorátní vlády. Po té, co ho Němci zrušili, se přesunuli do funkcí tiskovým tajemníků okresních úřadů, kde měli provádět cenzuru. Ve skutečnosti však vytvořili základní články výzvědné sítě ilegální organizace Obrana národa. Teprve až koncem roku 1940 se gestapu podařilo tuto odbojovou síť odhalit a zlikvidovat.

Po osvobození v květnu 1945 přistoupila ČSR k obnově státní správy a tím i vlastní zahraniční služby. Československá diplomacie se nacházela v poněkud odlišné situaci než ostatní sektory státní správy. MZV po návratu do Prahy navázalo na předválečnou tradici. Vedle pracovníků, kteří se vrátili z exilu, byli znovu zaměstnáni lidé, kteří na ministerstvu působili už před válkou a poté zůstali v Protektorátu. Řada původních zaměstnanců za války zemřela, byla z věkových důvodů penzionována nebo obviněna z kolaborace s nacisty a proto principiální otázku představovala personální očista úřadu a jeho doplnění o nové zaměstnance. Pokud jde o propagační sekci jako politické rozvědky její činnost nebyla po 2.světové válce již obnovena.

Vedle obnovy struktury a chodu ministerstva zahraničí v Praze bylo potřeba rekonstruovat síť diplomatických zastoupení v cizině. Vzhledem k tomu, že  ministr zahraničí Chvalkovský ihned po nacistické okupaci v březnu 1939 vydal příkaz, na jehož základě měla být celá tato síť odevzdána Německu, nešlo o tak jednoduchý úkol jako v případě obnovení samotného ministerstva. Situaci ovšem usnadnila skutečnost, že ze 74 československých prvorepublikových zastupitelských úřadů jich 18, především ve spojeneckých zemích, nepřetržitě fungovalo v průběhu celé války. Radikální změnu struktury sítě československých diplomatických misí v zahraničí, k níž došlo po roce 1945, však nezpůsobila druhá světová válka, ale především rozpad koloniálního systému.

Po rozpadu Československa v r.1993 až do současnosti funguje MZV na základě tzv.kompetenčního zákona, který ho definoval jako ústřední orgán státní správy pro oblast realizace zahraniční politiky. Dále mu stanovil úkoly vytvářet koncepci zahraniční politiky, koordinovat zahraniční rozvojovou pomoc a vnější ekonomické vztahy. MZV rovněž koordinuje činnost ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy v oblasti zahraničních vztahů a působí k tomu, aby na těchto úsecích byly dodržovány závazky vyplývající ze členství ČR v mezinárodních organizacích.