Politické postoje

Postoje jednotlivých aktérů – naše, Americké, Evropské, Blízkovýchodní a ostatní, vezmou studenti v úvahu podle svých znalostí současného mezinárodně politického vývoje a vývoje na domácí scéně. Informace jsou všeobecně dostupné a většinou známé.

Možný výsledek - vlastní informace

Úvod:

Spojené státy prezentují tento Evropský prvek Americké PRO jako prvek, který před možným raketovým útokem „darebáckých států“, (rozuměj Íránu, Sev. Koreje apod.), nebo teroristů z Al-Kajdy, ochrání i Evropu, nikoliv však jako součást protiraketové obrany Evropy.

NATO uvažuje o protiraketové obraně Evropy, ale úvahy o ní jsou v počátcích, zatím co americká PRO je do značné míry vybudována.

Rusko zaujímá k možnému vybudování jednoho z prvků Americké PRO v Evropě negativní stanovisko jednak proto, že se tento systém přibližuje k území RF a doplní globální přehled o činnosti na evropské části RF a také v ní vidí možný nový začátek stupňování zbrojení ve světě. (Prezident Putin v Mnichově.)

České politické strany zastoupené v parlamentu nejsou jednotné, ODS je pro vybudování této základny i na našem území, ČSSD je proti, resp. podmínečně pro, tak jako strana zelených, KSČM zásadně proti a ostatní strany se zatím jednoznačně nevyjádřily.

Ze známých osobností říkají jedni jednoznačně ano, např. exprezident Havel, jiní jsou zase proti, např. místopředseda sněmovny Zaorálek, a J. Dinsbier navrhuje počkat do amerických prezidentských voleb s tím, že nová administrativa od PRO odstoupí a problém bude vyřešen v Americe.

Veřejné mínění v Čechách je zatím většinově proti a politické strany se nemohou dohodnout, zda o této problematice uspořádat referendum nebo ne s tím, že jedny od referenda očekávají podporu svého negativního stanoviska a jiné zase naopak, že negativní stanovisko nebude oficiálně lidmi vyjádřeno.

Kdo tedy má pravdu? Patrně všichni tu svoji, podle vlastní hierarchie hodnot. Někdo říká, že nemůžeme být partnery a přáteli s USA jen když něco potřebujeme my, jiní se skutečně obávají raketového útoku z „nepřátelských“ zemí nebo útoku teroristů, další se naopak obávají ztráty části státní suverenity, nebo jsou všeobecně alergičtí na přítomnost jakýchkoliv cizích vojsk na našem území. Jiné skupiny jsou ochotny tolerovat protiraketovou základnu (základna je komplex jak antiraket, tak radarového stanoviště) na našem území, pokud bude součástí NATO. V podstatě všechna tato stanoviska jsou projevem citů a pocitů a nikoliv výsledkem hodnocení faktů. Jaká jsou tedy fakta ?

Problém budeme zkoumat

a) z pohledu technických schopností a možností jak PRO tak potenciálního útočníka,

b) z pohledu vojenskostrategického, tedy jak, proč a s jakým cílem by mohly být takové zbraně použity

c) nakonec z pohledu politického, tedy nakolik je hrozba reálná a jak jí nejefektivněji čelit, je-li reálná, a to nezbytně nejen vojensky.

Technické schopnosti

Mezi potenciální útočníky jsou obvykle zařazovány KLDR (Severní Korea) a Írán a teroristé z mezinárodní sítě Al-Kajdá.

Hovoříme-li o KLDR a Evropské protiraketové základně, můžeme ji zcela vyřadit. Zatímco z KLDR do USA přes Tichý oceán je 8 – 12 000 km, přes Evropu a proti směru otáčení zeměkoule nejméně 30 000 km. Proto USA budují své základny na Aljašce a v Kalifornii. Kromě toho poslední vývoj šestistranných jednání o Severokorejském jaderném programu (Sev. a Jižní Korea, USA, RF, Čína a Japonsko) dává naději, že Severní Korea se jaderných zbraní a jaderného programu jako takového definitivně zcela zřekne.

Írán – tento stát rozvíjí vlastní jaderný program, který deklaruje jako program mírový a obohacování jaderného paliva jako palivo pro vlastní jadernou elektrárnu, kterou staví již od osmdesátých let minulého století. (Mimochodem pro potřeby jaderné energetiky postačuje obohacení uranu asi na 5%, kdežto pro výrobu jaderné zbraně až na 98%.) Je také skutečností, že Írán je jednou z těch zemí, která má velké zásoby uranové rudy (patří mezi 10 s největšími zásobami na světě) a tudíž výzvy aby ji nezpracovával ale dovážel, se mu mohou zdát minimálně neekonomické. Kromě toho je využívání jaderné energie pro mírové účely zcela legitimní a není proti mezinárodním smlouvám a konvencím. Americké tajné služby na konci r. 2007 zveřejnili informaci, že Írán již v r.2003 zastavil vojenský jaderný program.

Írán jadernou zbraň dosud nemá, údajně o ni neusiluje (na rozdíl od Sev. Koreje je signatářem smlouvy o nešíření jaderných zbraní) a pokud ano, vývoj bude trvat ještě nejméně 5 let. Informace o době kratší berou jen málo v úvahu skutečnost, že jadernou pumu je nutné nejen zkonstruovat, ale i vyzkoušet v praxi, což je jednoznačně zjistitelné. Predikovaná krátká doba také neakceptuje poučení ze Severní Koreje, která sice provedla pokusný podzemní jaderný výbuch, ten však byl, vzhledem k zjištěné mohutnosti asi 200 tun TNT, (tj. 0,2 kt, puma svržená na Hirošimu měla údajně asi 20 kt), zjevně pokusem neúspěšným. Výroba jaderné pumy tak malé ráže vyžaduje vyspělou a nikoliv začátečnickou technologii. Patrně tedy při pokusném jaderném výbuchu reagovala pouze malá část náplně, což je zjevně technologická nedokonalost vyžadující pokračovat ve vývoji, nikoliv zavádět do výzbroje. Nelze vyloučit, že i to je jeden z důvodů současné „vstřícnosti“ KLDR k americkým návrhům.

Írán také nemá dostatečně mohutnou raketu – nosič. Poslední informace hovoří o tom, že by měl mít raketu schopnou doletět asi 4 000 km, tj. maximálně do Evropy, nikoliv do USA, které jsou vzdáleny 11 – 16 000 km. (Do Washingtonu je to asi 11 700 km., přitom dolet Amerických a Ruských mezikontinentálních balistických raket je uváděn asi 10 – 11 000 km, výjimečně 13 000 km.)

Pokud by byl nakonec Írán schopen jak raketu-nosič, tak jadernou hlavici vyrobit a vyrobil by ji, jednalo by se jednotlivé exempláře počítané na kusy.

Teroristické skupiny – z hlediska technického a technologického je nemožné, aby jakákoliv teroristická skupina vyrobila vlastními silami raketu – nosič s doletem počítaným na tisíce kilometrů, obohacovala uran a plutonium a technologicky zvládla výrobu jaderné pumy. V tomto případě lze uvažovat pouze o tom, že by takovou zbraň získala od státu který ji má – a to ať za peníze, nebo loupeží.

Jiné státy –států, které vlastní jaderné zbraně je pouze 9. Stálí členové RB OSN – USA, RF, Čína, V. Británie a Francie, dále pak Indie, Pákistán, Izrael a Sev. Korea (která přistoupila na dohodu, že se ich vzdá a nebude dále vyvíjet).

Použití jaderných zbraní proti USA spojenci je nesmyslný předpoklad, použití JZ Ruskem proti USA, je již dlouhých šedesát let oběmi stranami odmítáno a není důvod ke změně názorů, (ani jedna strana není schopna beztrestného prvního úderu – zatím), Izrael a Pákistán jsou Američtí spojenci a Čína s Indií neměly nikdy ambice svými jadernými prostředky odstrašovat USA. Technické možnosti zbraňových systémů těchto zemí tedy nebudeme brát v úvahu.

Občas vyjádřený názor, že americká protiraketová základna má chránit Evropu před Ruskými jadernými zbraněmi lze považovat za absurdní už jenom proto, že má na ní být umístěno zatím pouhých 10 startových šachet.

Technické parametry Evropské základny americké PRO/PVO

Vytvářený systém protiraketové a protivzdušné obrany (PRO/PVO) je určen k ničení jednotlivých útočících balistických raket v jejich střední letové fázi (vysoko mimo atmosféru země) a v konečné fázi letu (v atmosféře). Do systému patří podsystém zjišťování, navádění a řízení (jeden z jeho prvků – radar má být umístněn v ČR), podsystém ničení cílů ve velkých výškách – v kosmu a podsystém ničení cílů v konečné fázi letu, tedy v atmosféře. K tomu jsou určeny rakety typu MINUTEMAN III, které mají ničit cíle v kosmu (ve výškách asi 200 a více km), a to je část PRO, a pozemní protiletadlové řízené střely (PLŘS) typu Patriot se speciální hlavicí, které mají ničit ty rakety, které proniknou protiraketovou obranou v kosmu až nad cíl do atmosféry a to je část PVO. Na mořích a oceánech má ničit cíle ne sestupné dráze místo Patriotů systém AEGIS s raketami MK-3 odpalovanými ze speciálních lodí. US Navy má mít takových lodí celkem sedm. (V únoru 2008 byla taková upravená raketa – měla jeden motorový stupeň navíc - použita k sestřelení nefunkční družice na oběžné dráze ve výšce 260 km.

Na americké protiraketové základně v Evropě mají být, kromě radaru pro zjišťování a navádění, antirakety Minuteman III, určené pro ničení cílů v kosmu. Se systémem PVO Patriot se nepočítá. (Polsko, jako potenciální hostitel Evropské části systému - protiraketové základny, vzneslo jako jednu z podmínek právě instalaci raket typu Patriot na svém území. Japonsko, které se cítí ohroženo raketami KLDR o zakoupení PLŘS Patriot uvažuje, Američané je tam hodlají rozmístit jak v pozemní, tak v námořní verzi.)

Zatímco dálkový i výškový dosah antiraket Minuteman se měří ve stovkách i tisících kilometrů, (je to modifikace mezikontinetální balistické rakety, kterou již několik desítek let používají strategické jaderné síly USA), protiletadlové rakety Patriot mají minimální 3 km a maximální šikmý dálkový dosah podle typu 20, 80 až 160 km a maximální výškový okolo 25 km. Zatímco jeden systém Minuteman je schopen ničit kosmické cíle de facto nad celou Evropou, jeden systém Patriot nepokryje ani celou ČR.

Z hlediska dráhy letu balistické rakety je zřejmé, že střela letící z oblasti Středního Východu na USA je ve fázi letu nad Evropou ve výškách několika set, možná i tisíc kilometrů a je sestřelitelná raketami, které mají být instalovány v Evropě. Pokud by odpálená raketa směřovala na cíl v Evropě, pak je zřejmé, že nad Evropou by byla již v konečné – sestupné fázi letu a tedy podstatně níže, asi 100 až 200 km nad zemí s postupným dalším klesáním a použití raket Minuteman by bylo minimálně obtížné, spíše však nemožné. Bez druhého systému pro ničení raket v atmosféře – tedy raket typu Patriot je celý systém pro Evropu nedostatečný.

Problémem by se mohl stát i časový limit, který by systém měl k dispozici. Raketa letící do vzdálenosti 11 000 km (po zemi, balistická křivka je delší nejméně o 10%) letí asi 30-40 min, zatím co 4 000 km do Evropy by letěla asi 10 – 15min., ovšem během posledních asi 3 minut by prudce klesala k cíli a pokud by měla koncové navedení, rychlostí i 8 km za sec. a více. („Normální“ rychlost mezikontinentální balistické rakety je asi 7-8 km/sec.)

Zachycení letící rakety radarem (který má být v ČR) po jejím startu není vzhledem k zakřivení země a výšce letu rakety možné dřív než poté, co uletí 500 – 1000 km, což zkracuje čas na reakci pod 10 min. Také startová fáze třístupňové antirakety Minuteman III trvá asi 3 min. a teprve poté, co se oddělí 1. a zřejmě i 2. stupeň, může reagovat na cíl. Je zřejmé, že tato skutečnost výrazně omezuje možnosti sestřelit raketu letící na cíl v Evropě. (USA vyvíjejí Minuteman jako dvoustupňovou raketu, ta však není dosud k dispozici.)