Vytváření pracovních míst

Nezaměstnanost je ožehavým problémem pro vládu. Lidé si totiž myslí, že vláda dokáže nezaměstnanost snížit. A politikové tomu také věří a opravdu se o to snaží. Snaha zabránit růstu nezaměstnanosti vede často vládu k tomu, aby pomocí vlád­ních výdajů vytvářela nebo alespoň chránila pracovní místa v soukromém sekto­ru. Tato politika je ale krátkozraká. V dlouhodobém horizontu nedokáže snížit míru nezaměstnanosti a nejspíše nakonec vede ke zpomalení hospodářského růstu. Proč se tedy o to vlády tolik snaží?

V devatenáctém století napsal Francouz Frédéric Bastiat spis „Co je a co není vidět". V něm ukázal, že chceme-li porozumět ekonomickým problémům, musíme pochopit i to, co není vidět. '

Vytváření pracovních míst

R ozbité okno

Malý chlapec rozbil hostinskému okno. Nešťastný hostinský lamentuje nad způ­sobenou škodou a kolemjdoucí lidé se zastavují, aby ho utěšili. Pak někdo z nich podotkne, že „z hlediska společenského" se vlastně nic tak strašného nestalo. Hos­tinský dá zasklít okno a díky tomu má sklenář práci. Lidé souhlasně pokyvují hla­vami a dále tuto myšlenku rozvíjejí. Dostane-li sklenář za zasklené okno 20 fran­ků, může si za ně koupit třeba kabát - a díky tomu má práci také krejčí. A když si krejčí za získaných 20 franků koupí boty, má práci také obuvník. A obuvník také za něco utratí peníze, čímž dále vytváří pro někoho práci, a tak dále. Chlapec, který rozbil okno, tím vlastně vykonal dobrodiní, protože vytvořil práci pro celou řadu lidí. Skutečně - tohle je to, co je vidět.

Teď se ale podívejme na to, co není vidět. Hostinský, který musí dát zasklít roz­bité okno, zaplatí sklenáři 20 franků. Jenže teď mu těch 20 franků chybí na něco jiného, co by si býval za ně koupil, kdyby mu nerozbili okno. Například by si býval mohl dát u truhláře opravit rozbitou skříň. Protože to neudělal, připravil truhláře o práci. A co horšího: kdyby byl truhlář získal od hostinského oněch 20 franků, byla by za ně jeho žena mohla jít ke kadeřníkovi. Protože na to nemá, připravila kadeřníka o práci. A kadeřník by si byl mohl za těch 20 franků koupit nové boty. Protože na to neměl, připravil o práci obuvníka. A obuvník také za něco neutratí peníze, které nedostal, čímž dále připravuje někoho o práci - a tak dále.

Tak vidíte? Chlapec, který rozbil okno, vytvořil některým lidem práci - a záro­veň jiné lidi o práci připravil. Nula od nuly pojde. Jenom to okno, které mohlo zůstat celé, je rozbité.

(F. Bastiat: Co je a co není vidět. Liberální institut, Praha 1998)

Tento příběh je poučný, protože vysvětluje chování politiků. Politikové obvykle chtě­jí dělat věci, které „jsou vidět". Úkolem ekonomů je upozorňovat je na ty důsledky jejich politiky, které „nejsou vidět". Politikové se obávají nezaměstnanosti, protože je zbavuje popularity u voličů. Když některým velkým podnikům hrozí krach, který by mohl připravit o práci tisíce lidí, vláda jim někdy pomáhá „držet se nad vodou". Platí za ně dluhy, dává jim dotace ze státního rozpočtu nebo jim dává státní zakázky. Kdyby totiž takový podnik zbankrotoval a propustil zaměstnance, „bylo by to vidět".

Jenže když vláda udržuje pracovní místa v některých podnicích, je to jako s tím roz­bitým oknem, které dalo práci sklenáři a zároveň vzalo práci truhláři. Peníze, které vláda vydává na udržování takových pracovních míst, budou muset zaplatit daňoví poplatní­ci. Kdyby jim tyto peníze zůstaly, nakupovali by zboží a služby a jejich nákupy by vytvářely práci v jiných podnicích.

Z áchrana Třineckých železáren

V roce 1999 vypracovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu záchranný plán na pomoc Třineckým železárnám. Železárny nebyly schopné získat nezbytný úvěr od

Nezaměstnanost

b ank, a tak jim měla vláda poskytnout finanční injekci ve výši 1,2 mld. Kč. Hlav­ním důvodem byla záchrana tisíců pracovních míst v regionu s vysokou mírou nezaměstnanosti.

R evitalizace českého průmyslu

• dubnu roku 1999 schválila česká vláda finančně náročný program na záchran-­ nu českého průmyslu. Pokud byste však očekávali, že bude vláda pomáhat zdra-­ vým a perspektivním průmyslovým firmám, mýlili byste se. Do programu byly zařazeny jen velké podniky (zaměstnávající více než 2 000 lidí), které měly dluhy v řádu miliard korun. Přesto je vláda označila jako „perspektivní" a jejich dluhy nazvala „problémy zděděnými z minulosti". Záchranu těchto potápějících se „lodí" nazývá vláda revitalizací (oživováním) českého průmyslu.

• roce 2000 dosáhla vládní finanční pomoc těmto podnikům výše 16 mld. Kč. Marně někteří poslanci kritizovali tento program jako nalévání miliard do „černých děr". „Revitalizační" program stále pokračuje a zatím nelze odhadnout, kam až se vyšplhá celková částka státní pomoci.

P olsko chce opět znárodnit zadlužené loděnice

„Polská vláda zveřejnila záměr převést soukromě vlastněné štětínské loděnice na stát. Bylo by to první velké znárodnění v Polsku od zahájení tržních reforem v roce 1989. Ministr státního pokladu zdůvodnil plán zestátnění velkým zadluže­ním firmy. ... Loděnice, které dluží bankám 400 milionů dolarů, zaměstnávají šest tisíc lidí."

(Lidové noviny, 17. 5. 2002)

Proč dává vláda miliardy do ztrátových a předlužených podniků? Protože se bojí, že by propustily tisíce zaměstnanců. To „by bylo vidět" a lidé by to vnímali jako nečinnost a neschopnost vlády bojovat s nezaměstnaností. Nalévání miliard do takových podniků však udržuje pracovní místa za cenu obrovských ztrát.

Vytváření a udržování neefektivních pracovních míst za státní peníze není ale speci­alitou pouze naší vlády - je běžné ve všech zemích. Zákony politiky se zde dostávají do konfliktu se zákony trhu. Výsledkem bývá udržování neefektivních firem při životě a zpomalování ekonomického růstu.

Z áchrana koncernu Phillip Holzmann

Na podzim roku 1999 hrozil bankrot druhé největší stavební společnosti v Němec­ku - koncernu Phillip Holzmann. Firma nebyla schopna platit své dluhy a sama poda­la návrh na konkurz. Její ztráty dosahovaly neuvěřitelných 2,4 miliard marek.

Shrnutí

Bankrot tak velké firmy není žádná maličkost. Hrozilo, že o práci přijde 28 tisíc zaměstnanců koncernu a možná i dalších přibližně 40 tisíc zaměstnanců subdoda­vatelských firem. A tak se do celé věci vložil sám spolkový kancléř Schroder, který přesvědčil německé banky, aby souhlasily se záchranným programem. Marně opo­ziční poslanci poukazovali na to, že v Německu každý rok krachují tisíce menších podniků bez nároku na jakoukoli vládní pomoc. Vláda poskytla firmě Phillip Holz­mann 250 milionů marek ze státního rozpočtu a banky poskytly další miliardové půjčky. Kancléř pak předstoupil před zaměstnance koncernu a triumfálně prohlá­sil: „Drazí přátelé, podařilo se nám to ... Firma může být restrukturalizována a zůsta­ne neporušena. Pracovní místa jsou zachráněna."

(Lidové noviny, 26. 11. 1999)