Volno pana Nováka

Pan Novák má v neděli volno a chce jej rozdělit mezi rybaření a televizi. Svých osm hodin volného času nejprve rozdělil „zkusmo" tak, že pět hodin rybaří a tři hodiny se dívá na televizi. Předpokládejme, že pan Novák dokáže porovnat uspo­kojení z těchto dvou aktivit a cítí, že jej pět hodin rybaření uspokojuje dvakrát více než tři hodiny televize. Proto může celkovému uspokojení z pěti hodin rybaření přiřadit číslo 2 a celkovému uspokojení ze třech hodin televize číslo 1.

Činnost	Čas (hod.)	celkové uspokojení	Průměrné uspokojení z 1 hod.
rybaření televize	5 3	2 1	0,4 0,34

Rozdělil pan Novák svůj volný čas nejlépe? Nemohl by jeho přerozdělením ještě zvětšit uspokojení ze svých 8 hodin volného času? Podívejme se na jeho průměrné uspokojení z jedné hodiny rybaření a z jedné hodiny televize (zjistíme jej, když cel­kové uspokojení dělíme počtem hodin). Při pohledu na tabulku zjišťujeme, že prů­měrné uspokojení pana Nováka z hodiny rybaření je vyšší než z hodiny televize. Měl by proto „ukrojit" čas z televize ve prospěch rybaření? Řekli byste, že je prů­měrné uspokojení vodítkem k efektivnímu rozdělení času mezi televizi a rybaření?

Nikoli. Údaj o průměrném uspokojení mu nedává žádnou informaci pro efektivní rozdělení volného času. Je to proto, že jeho uspokojení z rybaření není mezi oněch pět hodin rozděleno rovnoměrně. Největší uspokojení mu pravděpodobně přinášejí první hodiny a každá další hodina mu přináší nižší uspokojení než hodina předchozí, neboť postupně začíná být rybařením unaven, znuděn, je mu chladno a touží po změně za teplo a pohodlí před televizní obrazovkou. Totéž platí i pro televizi. Nejprve sleduje programy pro něho nejzajímavější, další hodiny mu však již přinášejí zmenšující se uspokojení. Jak se má pan Novák rozhodnout? K tomu si potřebuje uvědomit, jak je

Racionální chování, člověk ekonomický a efektivní alokace

jeho celkové uspokojení z dané činnosti „rozprostřeno" mezi jednotlivé hodiny. Před­pokládejme, že to udává následující tabulka.

Celkové uspokojení je uspokojení ze součtu hodin věnovaných rybaření, resp. tele­vizi. Přírůstek uspokojení je uspokojení z další, dodatečné hodiny věnované rybaření, resp. televizi. Proto je v tabulce uveden v meziřádcích. Například u rybaření přírůstek uspokojení v prvním meziřádku (0,7) znamená, že zvýší-li pan Novák čas věnovaný rybaření z 0 hodin na 1 hodinu, zvýší se jeho uspokojení o 0,7. Zvýší-li čas věnovaný rybaření z 1 hodiny na 2 hodiny, zvýší se jeho uspokojení o 0,6.

Pan Novák bude postupovat takto: první hodinu věnuje rybaření, neboť ta mu skýtá větší uspokojení (0,7) než první hodina televize (0,4). Druhou hodinu opět věnuje rybaření, neboť i ta mu přinese větší přírůstek uspokojení (0,6) než první hodina televize (0,4). I třetí hodinu věnuje rybaření, protože mu zvětšuje uspokoje­ní o 0,5, což je stále více, než by mu přinesla první hodina televize. Ale další hodi­nu svého volného času už věnuje televizi, protože mu přinese větší uspokojení (0,4), než by mu přinesla čtvrtá hodina rybaření (0,12). Televizi pak věnuje i zbývající čtyři hodiny volného času, protože každá z nich mu přinese větší dodatečné uspo­kojení (0,35, 0,25, 0,15 a 0,13), než by mu přinesla další hodina rybaření (0,12).

Člověk ekonomický a tržní systém

Pan Novák tedy rozdělí svůj volný čas tak, že tři hodiny věnuje rybaření a pět hodin televizi. Řídí se porovnáváním přírůstků uspokojení z jednotlivých činností. Může­te se přesvědčit, že celkové uspokojení, kterého dosáhl a které je vyjádřeno číslem 3,08 (1,8 ze tří hodin rybaření a 1,28 z pěti hodin televize), je největší, jakého může s osmi hodinami dosáhnout.

Ale chovají se tak lidé opravdu? Postupuje člověk podle pravidla efektivní alokace tak jako např. pan Novák v našem příkladě? Vždyť nikdy nestudoval ekonomii, tak jak by mohl vědět, že své uspokojení maximalizuje porovnáváním přírůstků uspokojení z rybaření a televize. Nedokáže je ani měřit - jsou to přece pouhé pocity. Chovají se lidé podle ekonomických zákonů, i když tyto zákony neznají? Položte si obdobnou otázku pro případ fyzikálních zákonů.

Hraje tenista podle fyzikálních zákonů?

Profesionální tenista umí zahrát míč v přesný okamžik přesně na místo, na které potřebuje. K tomu však musí dát míči určitou rychlost a poslat jej po určité dráze. Aby toho dosáhl, musí dát své raketě právě určitý sklon a jeho úder musí mít právě určitou sílu. Vztah mezi dráhou míče a sklonem rakety a vztah mezi rychlostí míče a sílou úderu není náhodný, popisují jej fyzikální zákony.

Zná tenista tyto fyzikální zákony? Zeptejte se ho, jak docílil dokonalosti svých úderů. Bude vám vyprávět o hodinách tvrdého tréninku strávených na kurtu, ne o hodinách strávených nad výkresem, kde by snad počítal vztah mezi požadova­nou dráhou míčku a ideálním sklonem rakety. A přece mají jeho údery raketou takový sklon a sílu, kterými - podle fyzikálních zákonů - zahraje své míče tak, jak potřebuje. Kdyby tomu tak nebylo, hrál by špatně a byl by vyřazen.

Dobrý tenista hraje podle fyzikálních zákonů, i když sám tyto zákony nezná a nikdy je nestudoval. Dosáhl toho zkušeností - metodou pokusu a omylu, učením se z chyb, napravováním chyb.

Totéž platí pro ekonomické zákony. Lidé se chovají v souladu s ekonomickými záko­ny i přesto, že tyto zákony neznají a nikdy je nestudovali. Kdyby se ale podle nich nechovali, brzy by poznali, že si působí škody, které by změnou svého chování mohli odstranit. Tak jako tenisté tříbí svou hru do dokonalejší podoby, spotřebitelé, výrobci a investoři neustále tříbí své ekonomické chování do efektivní podoby. Pan Novák si sku­tečně předem nevytváří žádnou tabulku uspokojení. Nechová se jako inženýr, který nejpr­ve zhotoví projekt stavby a potom podle něj staví. Podstata ekonomického rozhodování je jiná. Když každou neděli rozděluje pan Novák svůj čas mezi televizi a rybaření, postupuje intuitivně, učí se z chyb a napravuje je. Ve snaze dosáhnout co největšího uspokojení se nakonec přibližuje onomu ideálnímu stavu, popsanému naším příkladem (i když jej třeba nikdy úplně nedosáhne). Tak jako se tenista neustálým hraním snaží přiblížit dokonalé hře.

Jeho racionalita spočívá nikoli v tom, že je neomylný, ale v tom, že systematic­ky neopakuje chyby, nýbrž učí se z nich a napravuje je.

Klíčové pojmy