Vazba mezi rozpočtovou a fiskální politikou

	rozpočtová politika	fiskální politika
teoretická východiska	klasické (rodinné?) finance	keynesiánské (funkční) finance
zaměření	alokační a redistribuční cíle	makroek. stabilita a stimulace
kompetentní subjekty	ministerstvo financí	Vláda
vztah k rozpočtu	vyrovnanost je prioritou	vyrovnanost není prioritou v krátk. období
vztah k veř. výdajům	jako suma G a TR	pouze G (Gc + Gi)
vztah k veř. příjmům	daně (TA)	tzv. čisté daně (TA - TR)

• Cíl rozpočtové politiky – získat veřejné příjmy k financování veřejných výdajů a udržet vyrovnaný rozpočet = zlaté pravidlo vyrovnaného rozpočtu

  • Aby nebylo dosahováno deficitu veřejných rozpočtů

  • Zajištění funkcí – policie, přídavky…

  • Nositelem politiky je ministerstvo financí (zájmem je, aby byl rozpočet vyrovnaný, ostatní ministerstva jsou výdajová)

  • Deficity – protože se rozhoduje hlasováním a ministr financí má 1 hlas

    • Delegační princip (jednostranná vláda pod kontrolou premiéra) – ministr financí je nadřazený

    • Kontraktační princip (U koaličních vlád) – uzavírání koaličních smluv se stanovenými deficity

  • Cílem je vyrovnaný rozpočet

• Cíl fiskální politiky – příjmy a výdaji veřejných rozpočtů ovlivňovat makroekonomickou výkonnost směrem k cílům jako je růst nezaměstnanosti = stabilizační politika fiskálními nástroji

  • Stabilizace makroekonomických veličin

  • Nositelem politiky je celá vláda

  • Podle této politiky krátkodobý deficit není na škodu

  • Výdaje jen G, příjmy jen T (bez transferů)

• Keynesiánský koncept – 40. – 60. Léta

  • Prioritu má optimální využití kapacit a zaměstnanost, hlavní je poptávková strana hospodářské politiky

• Od 70. Let tzv. neokeynesiánství a postkeynesiánství

  • Snaží se mikro a makro propojit

• 90. léta ve znamení útlumu fiskální politiky

• Po krizi 2008 změna názorů

Fiskální politika

Předpoklady fiskální politiky:

• Makroekonomickou rovnováhu je nutné a možné korigovat vládními zásahy

• Nenastolí ji pouze trh

• Existují vhodné nástroje

• Tyto nástroje má stát

• Nejlepším z nich je fiskální politika

• Vláda jej umí správně používat

Základní makroekonomická Keynesiánská identita

Y = AD = C + I + G + NX lze vyjádřit výdajově a potom se zároveň dá vyjádřit příjmy Y = W (mzdy) + i

• W + i peníze, které mají lidé k dispozici, se dělí na spotřebu a úspory (spotřeba je z C a úspory se využívají jako I)

• Pokud nedojde k transformaci všech úspor na investice – pokles produktu a nevyužité peníze – mezera AD, část disponibilních zdrojů není využita

• Investiční odvětví nemá zakázky, přestávají investovat, nezaměstnaní nemají spotřebu….

• Protože část peněz leží ladem

• Tak má přijít stát a ty nevyužité úspory si půjčit a realizovat za ně to G (místo podniků, které nerealizují I) – lidé budou utrácet, nepřijdou o práci…

• Jak ovlivnit Y/AD přes veřejné finance?

• G – vládní výdaje na nákupy zboží a služeb

• T – čisté daně (=změna C), čisté daně zahrnují i Tr protože růst Tr -> pokles T

• Dominantním faktorem ovlivňujícím nabídku úspor je důchod, trh investic se nevyčistí -> nerovnováha ve které chybí mechanismus který by to vyčistil

• Základní otázka fiskální politiky zní:

Jak se změní Y, když se změní G nebo Tr nebo T o jednotku?

• Tj hledáme ΔY = …*ΔG, Tr, T

• Platí že Y=f(G,Tr,T)

• To je předmětem analýzy multiplikátorů

• Fiskální expanze (opačně restrikce)

• Působení vlády na AD (přímo – zvýšení G, nepřímo – zvýšení C přes zvýšení Tr nebo snížení daní) zapůjčení peněz na nákup G, nebo snížit daně a tím zvýší vláda C

• Rozpočtovým důsledkům fiskální expanze je obvykle rozpočtový deficit (cena za fiskální stabilizaci)

• Ten deficit v krátkém období není problém, v dlouhém období se vrátí růst, tak se pomocí vládní restrikce stáhnou peníze, kterými se ty půjčky zaplatí

Diskreční opatření

• Fiskální politiky jsou individuální zásahy vlády

• Změny daňových sazeb, zavedení nových daní, změna v objemu veřejných výdajů nebo jejich struktuře

• Problém: časová zpoždění